Co kdybychom strávily své dny jako obloha,
v tenkých cestovních pouzdrech?

Vyjedu na smrtící kopec
a počkám v zatáčce, až přijde

Prach sedá na vysněnou knihu,
prach sedá na dlouhý nerozluštitelný bílý email.

Prach sedá na řeku
i na bílý kostelík pod zasněženým nebem.

Prach potřebuje rozšířit.
Prach si založí okruh jak motor v zrcátku –

chvílemi spí, chvílemi uzlovatí
a chvílemi odspoda příjemně šlape.
Svědění, itching.
Pálení, burning.

Slzy jako po dlouhé cestě.

Náhle sklo uklouzne
a uzamkne oba okraje.

Teď je neviditelné.

V jedoucím autě je všechno
uspořádáno náhle, suddenly,

v jeden ráz.

ze sbírky Deště a grafy