Tma. Ostrý proud světla vytyčuje obdélníkovou obrazovku, která nás ušetří dočasné slepoty. Pro mnohé je to podnět blízký nepodmíněnému reflexu, který nerozeznají snad jen ti, kteří z nějakého nepopsatelného důvodu zůstali nedotčeni kolektivní pamětí. Šedesát až sto dvacet minut, odhadují, bez přestávky: to ví přece každý, kdo už někdy v kině byl. Reflex bez reflexe ale někdy může vodit za nos.

Sotva se diváci usadí, objevují se na plátně statické záběry impozantních písčitých dun. Za doprovodu ambientní hudby vybíhá z jejich záhybu muž v dobré kondici a se stříbřitými vlasy, které vyzrazují jeho věk na něco mezi čtyřicítkou a padesátkou. Zvonkohra v pozadí se stupňuje, zatímco protagonista nachází oázu v podobě venkovního bazénu, obemknutého zelenkavými olivovníky. Dosáhl cíle svého putování. Chvilka meditace nad hladinou. Nádech. Šipka do vody. Hladina se čeří a kopíruje pohyb jeho těla.
V tu samou chvíli ale probíhá i jiný pohyb, mnohem méně registrovatelný a o poznání více virtuální. La Controfigura (Rä di Martino, 2017) je totiž jen jednou položkou z vábivé nabídky toho nejlepšího z italské dokumentární kinematografie v rámci speciálního programu „Films for Italy”. Než hrdina snímku stačí přeběhnout celou Marrákeš, spustí se neviditelná transakce, kterou si ti z nás, kteří trpí bujarou fantazií, nejspíše se zatajeným dechem představují jako scénu vystřiženou z Matrixu. Styk je pro mnoho lidí záhadou, natož ten bezhotovostní. Pár futuristických machinací a část skromné investice, kterou jsme do filmu vložili, je připsána na kontě lombardské nemocnice.
Jako by těch neortodoxních zážitků nebylo dost, v rozporu s vžitou skutečnosti se najednou – celých padesát šest minut před koncem filmu! – rozsvěcují světla. Místo sedadel kinosálu odhalují osamocený gauč a zarámované krajinomalby na stěnách obýváku. Podrž mi to víno, jdu si odskočit.

Film léčí
Internetový portál DAFilms je mezinárodní platforma online distribuce dokumentárních a experimentálních filmů, založená na podnět festivalové sítě Doc Alliance, která sdružuje 7 klíčových evropských festivalů dokumentárního filmu (CPH:DOX, Doclisboa, Millennium Docs Against Gravity FF, DOK Leipzig, FIDMarseille, MFDF Ji.hlava a Visions du Réel). Speciální program portálu s názvem “Films for Italy” je zajímavým počinem v době, kdy kultura více než kdy jindy cítí tíživou potřebu zalovit v rukávu a vytáhnout tolik potřebné eso.
Říkejme tomu efekt motýlích křídel à la 21. století. Zatímco rozjímáme nad milenci, kteří si z lehátek u bazénu vášnivě chrstají pití do obličeje, 40% ze zakoupeného přístupu k filmu na platformě putuje na podporu lombardských nemocnic ve spolupráci s neziskovou organizací Emergency. Zbylých 60% je dle zvyku vypláceno držitelům práv filmu, a podpory se tak dostane i italským filmařům. S nápadem netradičního sponzorství přišel portál v době, kdy Itálii takřka položila na bedra pandemie koronaviru. Na úrovni jednotlivce jde sice o pár korun (předplatné vyjde na 135 Kč měsíčně a samotný film lze přehrát za symbolický poplatek 59 Kč), čímž původní obraz ověnčený notnou dávkou heroismu lehce ztrácí na údernosti, ale mravenčí práce mnoha oddaných filmových nadšenců se počítá.
Z nevinného názvu speciálního programu ale mimoděk vyvstává otázka, která znepokojuje svou zapeklitostí: pro koho jiného jsou filmy, když ne pro italské nemocnice?

Kultura ve stínu utilitárního smýšlení
V době, kdy nás média zahlcují příběhy o pracovnících v „první linii‟, kteří zachraňují životy ohrožené pandemií koronaviru, se kultura ocitla v ošemetné situaci. Zejména její komerčně úspěšnější část platí v některých kruzích za černou ovci, která přežvykuje obludné výdaje a zisky bez zjevného přínosu společnosti. Čím že jsou užiteční maskéři, ozývá se sporadicky, kteří pudrují nosy marvelovských hrdinů?
Podobně by se dal shrnout i březnový projev prezidenta Miloše Zemana, který se obul do herců, z nichž většina ze dne na den přišla o zdroj obživy, a přes vládní zákaz návštěv domov důchodců jim doporučil přinést do pečovatelských domovů „trochu radosti‟. Pražská radní pro kulturu Hana Třeštíková pak Prezidentovi připomněla, že se po vypuknutí pandemie desítky pražských divadel proměnily v dílny na šití roušek. Velmi rychla vznikla také dobrovolnická iniciativa #umenipomaha, která sdružuje umělce a umělkyně za účelem humanitární pomoci a, slovy Třeštíkové, úlevy duše.
Za aktuální situace má tak iniciativa DAFilms pomyslný rub a líc: jde o vynalézavé řešení sanitární krize a zároveň způsob, jak prokázat očividné plnění odpovědnosti vůči společnosti a státu, který spravuje naše prostředky a veřejný život. Tedy buď, anebo. Možná obojí zároveň. Umělci přichází o práci, filmaře nevyjímaje, a někteří už si šeptají poznámky o nepotřebnosti kultury, která zaniká v evolučním boji silnějšího se slabším. Hledaje vhodná slova, kultura vrací úder: co by byla karanténa bez Netflixu?

Velcí hráči
Právě Netflix a jiní giganti na poli VOD přitom z krize vybruslí posíleni, míní Asociace producentů v audiovizi (APA). Dodržování kvót na vysílání evropských děl může podle APA pomoci zjednodušit prodej licencí a navýšit tak investice do českého audiovizuálního sektoru. Nutno podotknout, že jde o velmi lákavou vyhlídku: kvůli pandemii koronaviru byla zrušena veškerá zahraniční filmová produkce a země tak přišla o zakázky v objemu 4,9 mld. Kč. Audiovizi se tedy daří asi tak, jako mnohým pověstný týden před výplatou. Analýza APA bez skrupulí přiznává potřebnost finanční injekce, kterou mohou platformy zajistit, přestože hned o odstavec níže lamentuje jejich neblahý vliv na filmové producenty a tvůrce, kteří jsou tak „nuceni se svých práv vzdávat za nevýhodných podmínek‟.
Není tedy divu, že možnosti digitální distribuce filmů rostou jako houby po dešti. Jednou z nich je i partnerství nezávislých pražských kin Moje kino LIVE, které supluje tu správnou atmosféru pro cinefily uvězněné mezi čtyřmi stěnami svých domovů. Jenže půvab kina netkví pouze ve společenském prožitku – silným dojmem působí zejména vědomí, že se člověk stává součástí své doby a reaguje tak na umělecké počiny, které se rodí v jeho bezprostředním časoprostoru. Nové dílo bez komentáře je neutrální jako čerstvá historie, na kterou si učebnice ještě nevytvořila svůj názor. I z diváckého hlediska je nutno si přiznat, že vychutnávání filmů z pohodlí domova má své nepopiratelné výhody, ale také své mouchy.

„Vidíš! Bazénoví architekti existují.‟
Nestrannost kin je samozřejmě částečně iluzorní; v případě streamovacích platform ale nad tímto kritériem visí obzvlášť velký a dotěrný otazník. Nehltáme pouze, co je nové, ale co je netradiční a výběrové, jako kdybychom prstem přejížděli po degustačním menu. Kdo je kurátorem výběru, a hlavně: kterému diváku byl předurčen? Platformy jako DAFilms nás ponoukají znovu a znovu reflektovat, jak se tvoří cit a vkus pro kinematografii, a jaký dopad bude mít na tento proces současný krizový stav.
La Controfigura, ironická óda na smyslnost a autenticitu uprostřed pouště, působí jako úsměvná analogie. Filmaři se pídí po bazénech vhodných k filmování (nechybí ani bio bazény a výstřední majitelé), tak jako se autoři streamovacích platform probírají robustní evropskou kinematografií ve snaze najít ten správný obsah. Agónie výběru simuluje konstrukční návod na instalaci zahradní plovárny: Kdo dělal výměru? Kde začíná a kde končí? Čím je obložen a kdo k němu má přístup?
Film, který tápe nad svou vlastní identitou, je tak trochu paralelou moderního diváka, který čelí potřebě vyhledávat alternativní možnosti konzumace současné (nejen filmové) kultury. Pomyslný balanc mezi kinem, televizí, domácí distribucí, pirátstvím a platformami jako DAFilms tak začíná kolísat. Ať je rozhodnutí diváka jakékoliv, odvážný debut režisérky Rä di Martino vrcholí pohledem na blankytnou vodní plochu, která se líně rozprostírá před očima hrdiny filmu. Od dojmu otevřeného moře nemá daleko. Jakmile ovšem přeplave domnělý oceán, čeká ho zklamání v podobě zavřených hranic vodní přehrady. Doufejme, že tu analogie končí a nechystá se na nás podobné rozčarování z iluze volnosti filmové distribuce.

autorka: Kateřina Konrádová