Žánr opery už přes čtyři staletí vypráví největší příběhy vášně, nenávisti a heterosexuální lásky. Přesto je stereotypním návštěvníkem operního domu homosexuální muž, na jevišti se pravidelně líbají pěvkyně a rigidní genderové role předminulého století, kdy byla většina operního repertoáru napsána, jako by za forbínou neplatily. Nově kontakt mezi queer a operní kulturou rozpracovává inscenace Verdiho La Traviaty chystaná uskupením RUN OPERUN. Violetta je v ní drag queen a místo pařížského bálu míří na BDSM večírek.

Když byla v Československu v roce 1961 legalizována homosexualita, zpívala se při oslavách v pražském T-clubu árie Dalibora ze stejnojmenné Smetanovy opery: „Vždy odolal jsem čarozraku žen, / po příteli můj duch toliko toužil. / Mé přání splněno, přátelství sen / jsem snil, u Zdeňka v ňader tůň se hroužil.“ V ňader tůň se již mohli hroužit všichni bez ohledu na pohlaví a český překlad libreta byl mezi nově zákonem uznávanou komunitou notoricky známý. Na operních představeních se totiž její členové pravidelně setkávali a seznamovali. Kontakt queer komunity a operního umění však začal už při vynálezu žánru.

Opera vznikla na přelomu šestnáctého a sedmnáctého století jakožto vrchol renesančních snah obnovit kulturu antického Řecka. Zpívané divadlo se snažilo přiblížit se efektům, jaké dle dochovaných pramenů měly antické tragédie. První náměty oper proto vycházely z antické mytologie, která má ke křesťanskému pojetí sexuality i genderu velmi daleko. Kupříkladu La Calisto Francesca Cavalliho je zhudebněním příběhu nymfy Calisto z Ovidiových Proměn. Aby ji svedl, proměnil se Zeus v podobu bohyně Diany, se kterou nymfa naváže milostný vztah. Publikum je tak sice ubezpečeno heterosexualitou páru, avšak na jevišti sleduje dvě zamilované ženy.

Pohlaví je role, kterou zpíváme
A sledovalo je i několik dalších století díky konvenci tzv. kalhotkových rolí. V klasicismu nahradily původně kastrátské role mezzosopranistky v mužských kostýmech, které hrály hlavně postavy mladších chlapců. V Mozartově Figarově svatbě tak mezzosopranistka Cherubino neúspěšně dobývá sopranistku hraběnku a celé kouzlo Růžového kavalíra Richarda Strausse je postaveno na latentní homoerotičnosti vztahu Oktaviána a maršálky. Mnohé mezzosopranistky na kalhotkové role přímo soustředí své kariéry a jedním z pozitiv je jistě i náklonnost lesbického publika.

Ženy hrající muže jsou běžnou žánrovou konvencí, občas se ale objeví i opačný případ, nejčastěji za komickým účelem. V Donizettiho Poprasku v opeře zpívá roli matky baryton, v Prokofjevově Lásce ke třem pomerančům ztělesňuje kuchařku bas. Výška hlasu jakožto znak, podle kterého identifikujeme něčí pohlaví, je tak zpochybněna a rozehrána.

Tento prvek je přítomný i v barokních kastrátských rolích. Zvyk kastrovat malé chlapce, aby jim zůstal krásný vysoký hlas, dnes považujeme za naprosto zvrhlý a těžko můžeme mluvit o jakékoliv spojitosti se současným pojetím vícero genderových identit. Přesto i zde operní zvyklost rozrušuje stabilní binaritu ženského a mužského pohlaví. Dnes jsou tyto role zpívány kontratenory, muži s vysokým, běžně ženským rozsahem hlasu. Ve vysoké poloze v barokních operách zpívají tragičtí hrdinové, králové i bozi, rozhodně nemá jít o nic komického. Po prvotním překvapení oslňují i současného posluchače svou krásou mimo ustanovené kategorie.

Campy královny noci
Částí queer komunity, která je s operním prostředím nejčastěji spojována, jsou homosexuální muži. Tvoří podstatnou část operního publika, vystupujících i managementu. To je dáno jednak možností přístupu do střeženého světa „nejvyššího umění“, do kterého se ženy a trans osoby často nedostaly. Gay muži mohli opery také přímo skládat: Ve dvacátém století dobyl Benjamin Britten obě strany Atlantiku kusy jako Peter Grimes, Billy Budd nebo Smrt v Benátkách, ve kterých psal otevřeně homoerotické role svému životnímu partnerovi, tenorovi Peteru Pearsovi.

Na druhou stranu však gay muži operu přímo vyhledávají, a to nikoliv z důvodů stejnopohlavních zápletek, kterých je ve standardním repertoáru skutečně pomálu. Už v samotných výrazových prostředcích opery je cosi, co uspokojuje specifickou gay senzibilitu, známou pod označením camp. Teoretička campu Susan Sontagová ve svých Poznámkách o fenoménu camp tuto subkulturní vnímavost charakterizuje: „Je to láska k přehnanému, k tomu, co je ,mimo‘, ke stavu, kdy věci jsou tím, čím nejsou. Camp na všechno pohlíží v uvozovkách. Není to lampa, nýbrž ,lampa‘: není to žena, nýbrž ,žena‘. Vnímat camp v předmětech a osobách znamená chápat bytí jakožto hraní role. Ve sféře vnímavosti jde o nejzazší rozšíření metafory života jakožto divadla.“ Za příklad campu potom považuje většinu operního repertoáru, v čele s Bellinim a zmiňovaným Růžovým kavalírem.

Artificiálnost, přehnanost a teatrálnost opery je přesně to, co k ní homosexuální fanoušky přivádí. Afektovanost gest namyšlených div, obvyklá schematičnost zápletek i postav, předimenzovaný orchestrální doprovod. To vše může být velmi snadno camp, tedy selhaná vážnost: „Camp je umění, které se prezentuje vážně, ale nelze je brát tak docela vážně, protože je ,příliš‘“. Jako by Sontagová psala o opeře.

Violetta in drag
Dalším fenoménem s campem úzce spojeným je drag, převlékání se za opačné pohlaví známé také jako travesti. Nejběžnější jsou drag queens, muži převlečení za ženy, ale za drag lze stejně dobře považovat i kalhotkové role, i když vychází z jiné tradice. Drag queens jsou campy, protože se stávají „ženou v uvozovkách“. Předvádí přehnané znaky feminity, výrazné líčení, obrovské účesy, dokonalé nehty, které na mužsky chápaném těle vyvstávají ve své umělosti. Camp i drag jsou založeny na zvýšené pozornosti ke znakům, gestům, oděvu a chování, která je pro členy queer komunity nutností pro rozeznání ostatních. Operní divy i drag queens jsou „ženy v uvozovkách“, protože jejich vystupování překypuje opulentními campy gesty, kterých si všimne pouze subkulturní znalec.

Právě do světa queer subkultury se chystá zavést diváky nová inscenace Verdiho La Traviaty, kterou nastuduje uskupení RUN OPERUN a provede pod bývalým Stalinovým pomníkem na Letné. Premiéra se uskuteční v rámci festivalu Prague Pride 5. srpna od 21 hodin. Alfredo (Luis Carlos Hernández Luque), naivní mládenec z dobré rodiny, se zamiluje do Violetty, kterou bude hrát zároveň sopranistka Roxane Choux a drag queen Szymon Patrylak, jež bude všechny árie lip-syncovat, tedy němě zpívat. Zdvojením role nabízí inscenace možnou trans alegorii, Alfredo vidí Violettu jako krásnou ženu, jeho nepřejícný otec jen jako muže v podpatcích. Režisérka Veronika Loulová však chce interpretaci nechat otevřenou. Představení fluidně spojuje prvky tradiční opery i světa queer kultury, sbor nahradí skupina drag queens z platformy Pinkbus a tanečníci pod vedením choreografa Martina Talagy.

Přes možné kontroverze je toto pojetí poměrně blízko původnímu Verdiho záměru. La Traviata vypráví příběh kurtizány a jejího nočního světa večírků. Skladatel chtěl už premiéru inscenovat velmi realisticky, v současných kostýmech, a vzbudit tak k této vrstvě společnosti empatii publika. Je tak možná hodnověrnější dnes Traviatu zasadit na queer BDSM party než vytvářet historizující podívanou plnou krinolín.

La Traviata / RUN OPERUN
Stalin (pražská Letná, Praha 7)
premiéra čt 5. 8. 21:00