Během pár týdnů se všem v umělecké branži zásadně změnil život. Asi si jen málokdo dokázal představit, jak se mrknutím oka vše promění. Zavřené hranice, školy, některá zaměstnání, obchody, ale hlavně galerie, naše meky umělecké kultury. Galerie i umělci boj nevzdaly, právě naopak. Dělají vše proto, aby i bez reálných návštěvníků a mecenášů, měli co nabídnout.

V zahraničí se využívají sociální sítě na maximum ve všech oborech. U nás, to chtělo asi trochu větší impuls. A ten taky přišel, říkáme mu COVID-19. Pojem online galerie je v České republice používán již delší dobu, není žádnou novinkou. Doposud však byl tento název zažitý pro e-shopy s uměním, které jsme mohli najít na Instagramu, Facebooku a dalších médiích. Sdružovaly díla jednotlivých umělců na jednom přehledném místě a prodávaly je s nižší přirážkou než v galeriích. Klasické galerie, pro změnu, funkce a výhody sociálních sítí příliš nevyužívaly.

Zrod virtuálna
To, co se podařilo vytvořit během pár týdnů, by trvalo třeba i několik let, ale korona virus tento přerod nesmírně urychlil. Knihovny zpřístupnily své fondy, školy vyučují přes počítač, jogínky předcvičují před webkamerou a kadeřníci učí, jak si sám doma obarvit šedivý odrost. Ale je to cesta, kterou se vydá moderní umění?
Rozhodně ano. Pojem online galerie i samotní umělci „online“ dostali naprosto nový rozměr. Malé galerie začaly velmi obratně hospodařit na poli sociálních sítí a vytasily všechny dostupné internetové zbraně. Zaměřily veškerou svou pozornost na internet, na jediné místo, kde v průběhu karantény mohou být vidět. Kampaně, placená reklama, nahrávání podcastů s umělci, virtuální prohlídky galeriemi, až po živá vysílání s umělci. Umělci jsou zase aktivnější na sítích, tvoří portfolia, digitální grafiky a aktualizují webové stránky. Nejzajímavější částí tohoto procesu je pro mě to, že se začínají i vernisáže konat online. Nejen v rámci existujících galerií, vznikají dokonce i úplně nové profily vytvořené pouze za účelem online výstav. Tato představa mě vyděsila. Nejsociálnější část už tak asociálního uměleckého života se přesune do virtuálna? Vernisáže jsou pro umělce velmi důležitá součást kariéry. Tvoří se na ní nové kontakty a prohlubují se ty staré. Je to možnost potkat galeristy, umělce, sběratele i „holubí letku“ na jednom místě. Technologie se posouvají dopředu a s tím i myšlení umělců. Ti si pomalu, ale jistě tvoří svoji online fanouškovskou komunitu tím, že dávají nahlédnout skrz okénko „Insta stories“ do svého soukromí a procesu tvorby. Zkrátka vytváří pocit španělské telenovely, že je známe a přesně víme co kdy a kde dělají. Klasické vernisáže jdou nahradit pouze v případě, kdy zachováme jejich všestranný přínos, tvorbu konexí. Představa toho, jak se usadím do pohovky se skleničkou červeného (případně s kočkou na klíně) a pouze zapnu přenos z vernisáže má něco do sebe. Já bych se s tím velmi rychle dokázala ztotožnit.

Žijeme v době, kde se velmi často preferuje filmový zážitek, před dopadenou slinou operního pěvce na čelo diváka v první řadě divadla. Na dovolenou si do kabelky sbalíme čtečku s nespočtem knih, než pár papírových. A jsem si jistá, že nebude trvat dlouho a budeme umět ocenit fotografické reprodukce mistrů na obrazovce počítače. Vychutnat si perfektně sladěný instagramový grid i fotky děl našich oblíbených mladých autorů. Budeme si více a více užívat estetiku a krásy tohoto virtuálního života, nebojme se, propadněme tomu. Ano, je to budoucnost, odehrávající se nám přímo před očima.

autorka: Lucie Králíková