Mnoho z nás bylo za současné situace ponecháno doma mezi čtyřmi zdmi se spoustou palčivých otázek, na které zoufale hledáme odpovědi. Mnozí čtenáři se je snažili najít například v Moru Alberta Camuse, který se vyšplhal na vrcholy žebříčků prodejnosti. Nevšední pohled na naši situaci ale nabízí i Konec hry Samuela Becketta, absurdní drama z roku 1957, jehož příběh se odehrává v post-apokalyptické budoucnosti, v jedné domácnosti o čtyřech členech, zavřených uvnitř bez zdánlivé možnosti interiér opustit. V Beckettových pochmurných představách lze snadno najít odrazy našeho světa – obrazy nudy, osamění, úzkosti, vypjatých mezilidských vztahů a nejistoty z dalšího vývoje.

Drama se otevírá do velmi skromného interiéru, ze kterého pro tři postavy ze čtyř není úniku. Nell a Nagg, Hammovi rodiče, sedí v popelnicích, beznozí. Hamm sedí připoutaný ke kolečkovému křeslu, slepý. Clov, kulhající, má jako jediný možnost odejít alespoň do vedlejší místnosti. Jediný pohled na okolní svět jim poskytují dvě malá okna, která ještě umocňují pocity osamění, uvěznění, izolace od zbytku světa, který se zdá nedosažitelný.
Tušíme, co vyprázdněný pokoj znamená – místnost bez nábytku, bez viditelného zásahu člověka, znamená buď chudobu, lhostejnost, nebo odchod a zánik. Znamená ztrátu iluzí, svět bez budoucnosti a čistě praktický smysl pro pokračování v životě bez naděje, dokud úplně neskončí.
Ve hře čas ubíhá jen pomalu, což umocňuje nepřítomnost akce. Postupující čas nám připomíná jen Hamm, opakovaně se dožadující své medicíny, a Clov, opakovaně připomínající, že odejde. Medicína ani odchod sice nepřichází, ale jako slib čekají na uskutečnění. To je v podstatě to jediné, k čemu naši hrdinové směřují: Hamm čeká na lék, Clov čeká na odvahu odejít. Jen opakující se činnosti jsou jistotou, která strukturuje náš den.

Pustota světa a srdce
To, v čem si je Beckettova představa okolního světa podobná tomu našemu, je absolutní pustota, vylidněnost, absence viditelného života do takové míry, že máme pocit, že jsme na světě zůstali sami. Jsme jen my a život v našem domě, existence našeho okolí je nejasná. Možná se nám to tak nemusí zdát ve světě, kde se o přítomnosti dalších lidí dozvíme z internetu nebo z televize, ale pokud zavítáme na místa, která dříve překypovala životem, velká náměstí, symboly masového turismu, najdeme je prázdná a bez života. Tam se potkává Beckettovo znepokojení s tím naším.
Nakolik se ale může zdát okolní svět prázdný, v Konci hry nedostojí prázdnotě interiéru, ve kterém postavy žijí. Ten však odráží pustotu ještě mnohem hlubší a prázdnější, zakořeněnou v lidské duši, ve které s přibývající nejistotou, frustrací a nudou začíná scházet lidský cit. Vřelost, přátelství, lásku střídá zloba, vztek a arogance. O kolik mohl uzavřený prostor lidi sblížit, o tolik je od sebe oddálil. Nelze tedy vnímat pustotu a zkaženost okolního světa bez reflektování pustoty našeho vlastního nitra. Čtyři postavy jsou spolu sice uzavřeny před světem, ale především uvězněny samy se sebou.

Velmi křehké vztahy
Ovšem vypořádat se sám sebou není jednoduché za žádných okolností, zvlášť když nám to komplikuje náročné soužití s dalšími lidmi. V médiích se množí příběhy z izolace, které pro některé nepředstavují idylku poklidné práce z domova. Pro mnohé znamenají strach a úzkost, soužití s tyranem, rozpadající se vztahy, které končí vyostřenými emocemi, hádkami, výhružkami nebo minimálně negativními emocemi, které otravují jediný prostor, který má v nejisté době představovat bezpečí.
Dynamika vztahu mezi Clovem a Hammem nám může připomínat mocenské vztahy založené na principech nerovnosti, ať už jde o toxický partnerský vztah, nebo třeba vztah státu k občanovi, jehož dimenze právě nabývají na síle v celospolečenských diskuzích. Hamm je nemohoucí a fyzicky plně závislý na Clovovi, jako stát je aktuální situací oslabený a vyvolává pochybnosti, zda nebo do jaké míry jej vůbec potřebujeme. Přesto se nachází v pozici silnějšího. Clova drží na uzdě s každým zapískáním píšťalky, zmaterializovaným prodloužením neviditelného lana, kterým si k sobě Clova připoutal. Clov jej chce opustit, opakovaně o tom mluví, ale nedokáže to. Možná nechce setrvat v tyranském područí, ale překročit jeho hranice znamená nejistotu, zda to jinde není ještě horší. Clov nemůže odejít, protože za zdmi domu čeká „jiné peklo“, možná smrt. Třebaže zůstat znamená utrpení, otrockou práci a nespokojenost, taková volba představuje zároveň jistotu, vědomí si svého místa a možná i větší pohodlí. Ve výsledku je Hamm stejně závislý na Clovovi, jako je Clov na Hammovi – omotali si kolem krku provaz a navzájem si pod nohama drží stoličku.

Nadějné vyhlídky?
Z médií se na nás hrnou názory odborníků a tiskové zprávy, přesto zřejmě nikdo nemá dojem, že je situace vyřešená a budoucnost lidstva jasně daná. Taková nejistota se odráží i v Konci hry. Venkovní svět zachvátil kolaps a není jisté, zda je možný návrat, jestli je možné jej obnovit do původní podoby nebo alespoň vybudovat nový. Jistotu představuje zůstat doma a pokračovat v nastolené rutině, ta nám ale pomalu otravuje život, ničí vztahy a zatemňuje naši mysl. Jaká z toho tedy vede cesta ven?
Naši hrdinové se z pocitů beznaděje dostávají sny, plánováním budoucnosti nebo s nostalgií vzpomínají na svobodný svět, ve kterém mohli cestovat a užívat si běžných lidských starostí. Konejší se představami, protože nemůžou vrátit svět do starých kolejí, nemají dost sil na jeho nápravu, nebo je jim zkrátka lhostejný, protože očekávají jenom konec – svůj vlastní, konec světa, nebo alespoň konec hry.
Ačkoliv se v Konci hry odráží mnohé podobnosti s naší formou izolace, může nás uklidňovat, že náš svět ještě nedospěl apokalyptického stavu, jak si ho nás Beckett nechává představit. Jakmile budeme moci opustit své domovy, nadechneme se čerstvého vzduchu a vrátíme se do zdánlivého normálu, budeme mít dojem, že Konec hry můžeme pustit z hlavy, protože se naší situace již netýká a se svým fatalistickým tónem vlastně ani nikdy netýkal. Avšak po ústupu pandemie se nám do života vrátí problémy, které koronavirus upozadil, a Konec hry se nám na mysl vrátí. Pandemické čtení vystřídá čtení ekokritické – připomene se nám Beckettova představa post-apokalyptického světa bez života, vrhne na nás stín nenávratně poškozené přírody, která nás dříve či později opět zažene do domů. Opatření se uvolňují, nákaza ustupuje, snad se blýská na lepší časy. Ale na jak dlouho?

autorka: Eliška Charvátová