Vize postavené na louce

Vedl ateliér architektury na VŠUP. Jeho práce byla oceněna řadou cen. David Kraus v 6 minutách, 40 vteřinách a na 20 obrázcích prezentoval vlastní alternativní cestu, na které se snaží narušovat zaběhnutý základní princip architektury – lpění na skladbě konstrukce, obalu a vnitřním vedení.

Na akci PechaKucha Night v Praze jste hovořil o zadání, které spočívalo v návrhu sta bytových domů, jež by měly být stejné, ale pokaždé jiné. Jsou pro vás takováto zdánlivě absurdně znějící zadání výzvou, nebo preferujete pevnější základy pro tvorbu vaší vize?
Jsou výzvou. Jsem raději, když má každá zakázka svůj vlastní příběh, který ji odlišuje od ostatních. Tyto příběhy mě posunují a utvářejí zkušenost. Absurdní věci jsou pro mne výzvou obecně neb rozšiřují mou představu reálného „správného“ světa. Mám rád protimluvy a nejasná zadání.

V jakém roce žijete? Z některých vašich návrhů nejen realizovaných projektů, ale především pro výstavu VIZE, kde jste představil futuristickou architekturu a kterou jste v roce 1998 uskutečnil ve Fragnerově galerii v Praze, to působí, že daleko v budoucnosti.
Snažím se žít teď a tady. Výstava VIZE pramenila z mého přetlaku v srdci, potřebě něco říci ven. Čím dál více mám potřebu věci říkat dovnitř. Přítomnost je má jediná realita. Neutíkám od ní. Pokud někdo vytváří věci, které vypadají, že jsou z minulosti nebo budoucnosti, znamená to, že ten člověk má prostě posunutou svou osobní přítomnost. Všichni žijeme nyní, možná cestujeme v čase skrze naše inkarnace a naše činy pak mají dopad do budoucnosti i minulosti, naše činy jsou však hmotné v přítomnosti. Byl bych rád, kdybych uměl postavit základnu na Mars a prodejnu potravin na vesnici zároveň, lehce a s radostí. Mám rád lidi, kteří jsou rozkročeni v čase. Jako třeba moji oblíbení Psychic TV – u nich nepoznáte, z jaké doby jejich hudba vlastně je.

Jakým způsobem pracujete? Nejtěžší může být už začátek, kdy musíte dokázat od klienta zjistit, co si vlastně přeje.
Pracuji tak, že se snažím vycítit onen příběh zakázky. Ten je pro mne především tvořen klientem, jehož vklad do průběhu projektu je klíčový. Vnímám svou práci jinak než dříve, více skrze cestu, kterou spolu s klientem kráčíme (i při vzájemném neporozumění). Klient přináší vše – místo, atmosféru průběhu práce, způsob komunikace. Nevím dopředu, jakou architekturu budu navrhovat. Nejprve si skládám dům, aby fungoval. Jeho vizáž přijde sama. Ale máte pravdu, nejtěžší je začátek, první dojem z naší spolupráce, dojem nás obou z toho druhého. Říká se, že při prvním setkání s člověkem se vše dopředu nastavuje během prvních tří sekund. A někdy klient sám neví, co si přeje. To ale není známka jeho hlouposti, od toho jde za architektem. Také nevím přesně, co si přeji, když jdu kupovat auto.

Baví vás navrhovat na zelené louce, ve vašem případě často i do zeleného lesa, nebo raději rekonstruujete již postavené stavby? Když zasahujete do díla někoho před vámi, cítíte pokoru, nebo jste kritický a všechny nedostatky chcete předělat podle své představy?
Raději navrhuji na zelené louce, neb se moc neumím přizpůsobovat. Bohužel. Snad se to časem naučím a má „zelená louka“ budou i příběhy, které napsal někdo jiný. Umět se rozplynout v něčem hotovém je pro mne známka vyspělosti. V tomto ohledu jsem ještě dítě. Když ale zasahuji do díla někoho jiného, už nekritizuji, neboť nevím, co vedlo toho člověka k tomuto výsledku. Neznám vůbec jeho příběh. Známka pokroku… (smích)

V Rokytnici jste rekonstruoval dům s pečovatelskou službou. Pojal jste ji poněkud netradičně a použil do jednotlivých pater komiksové prvky. S ohledem na věkovou kategorii, která dům využívá, je to poněkud kontroverzní tah. Byl jste konfrontován s reakcemi na vaši práci?
Starý člověk je podle mne dítě. Už je uvolněný, nemá co ztratit, málokdy je arogantní. Stejně jako děti. Takže si myslím, že komiksové obrázky mohou v tomto domě napomoci pocitu, že o nic nejde. Práce se starými lidmi pro mne byla zvláštní kapitola a reakce nebyly zprvu moc kladné. Postupně se vylepšovaly v průběhu stavby. Lidé, kteří celé dny pasivně leželi na lůžku, začali scházet dolů, začali nakukovat do místnosti, kde probíhaly kontrolní dny, začali si chodit pro jídlo, oslovovali nás. Sestřičky za námi chodily a říkaly, že průběh stavby spoustu lidí probudil. Z ležáků stavba udělala aktivní staříky. Hodně jsme to tehdy s kolegou prožívali. Pěkně se nám to ale tenkrát navrhovalo, když nás nic nebolelo a chutnalo nám jíst. Co já budu považovat za kontroverzní, až budu starý? Těžko říct, nedokážu to odhadnout.

Jakou roli hraje ve vašich návrzích materiál, tvar a barva? Když vám klient nezadá své preference, jaké jsou vaše priority a podle čeho volíte?
Materiál pokud možno v jeho původní syrové podobě. Mám rád nelakované dřevo, nedokonalý beton, černý plech, čiré sklo. Co se týče tvarů, mám radost, když je vidět, že vychází z funkce, je neagresivní a kompaktní. Mám rád „nebarvy“ – khaki, šedou, bílou, zelenou, béžovou. Ale to může být přechodná věc související s tím, že nyní vnímám svět spíše přírodně a oceňuji obyčejnost a nenápadnost. Kdoví, jak to bude za deset let.

Je vám blízká spíše minimalistická forma? Ta je zastoupena u některých vašich realizací, kdy kladete důraz především na funkčnost stavby a její praktické dispozice, jako je třeba zakomponování velkých oken kvůli prosvětlenosti jednotlivých prostor. Jak byste charakterizoval přístup, který je vám nejbližší?
Minimalismus je slovo, které má dnes více významů. Vidím módní minimalismus, kde funkce věci je podřízena jejímu image modernosti. Je to okatá jednoduchost, která podle mne způsobuje spíše diskomfort a rozhodně neznamená zjednodušení. Mini Cooper jako auto je drahá věcička s velkou spotřebou, kladoucí důraz na design a styl. Slovo „mini“ zde má jiný význam, než když řeknete – udělal jsem to s vynaložením minimální námahy. Nicméně toť můj subjektivní pohled pramenící z toho, že design, styl a módu spíše odmítám. Opravdový minimalismus je pro mne dům z Ytongu s plastovými okny, sedlovou střechou a podlahou ve slevě z Hornbachu. To my architekti ale nemáme rádi. Je mi blízká jednoduchost, přímočarost, prostota. A horko těžko tyto věci promítám do své práce i do svého života. Minimální den je ten, kdy obyčejně přežívám (to slovo stále nezískalo svůj opravdový význam), jím, spím, čtu, jdu, s někým mluvím. Není jím pro mne to, že medituji u horského jezera, počítám plynoucí mraky a záměrně nic nedělám. Minimalismus je pro mne zřejmě něco zcela jiného než pro ostatní lidi z branže.

Jak pracujete s přáním klienta, kdy musíte zakomponovat vaši vizi do již strukturované oblasti, která už má definovaný určitý charakter? Snažíte se návrh přizpůsobit okolnímu architektonickému stylu, nebo rád vybočujete?
Snažím se klienta vnímat v celku. Jako člověka, s jeho příběhem, s jeho povahou, místem. Pokouším se přijít na to, co nám neřekl a proč. Chci se dozvědět, jak on vidí mě. Pokud musím zakomponovat mou utkvělou vizi do něčeho daného, beru to jako výzvu ke svému sebezdokonalení. Asi mě to má naučit něco, k čemu bych se sám nedokopal. Mám tím překročit svůj malý stín. Když navrhuji, okolí nepřehlížím. Jsem rád, když mé domy nejsou naschvály, ani gesta, ani ukázky mé umíněnosti. Na druhou stranu, někdy je potřeba místo prosvítit, nebo naopak ztmavit. Pouhé přizpůsobování se, myslím, může někdy to okolí definitivně zazdít a zastavit ve vývoji. Je velmi těžké najít onen rovnovážný stav, kdy mírně posunete pokrok. Neříkám, že drastický pokrok není správný, jen vidím svět méně konfrontačně a osobně. Pokrok ano, ale v jiných věcech, uvnitř sebe, neviditelně, ve věcech, jež se nedají popsat…

Vnímáte v současné architektuře nějaký trend, který se pravidelně objevuje a který je od klientů i vyžadován?
Vnímám, jak velký vliv mají média o bydlení, o životním stylu. Naši klienti jsou skoro všichni lidé, kteří o mé práci něco vědí, což může být i kontraproduktivní, neboť pak něco očekávají. Lámu si hlavu nad tím, jak věci dělat pokaždé jinak a jde to ztuha. Architektonické trendy nevnímám, protože bych se musel úplně rozsekat na kousíčky. Trendy přicházejí a odcházejí. Tolik toho je, tolik dobrých věcí, tolik inspirativních postupů. Nemá cenu to sledovat, protože pak bych nedělal soustředěně svou práci a hlavně bych neměl čas na život. Vidím, že jsem jeden z mnoha a budu spokojen, když budu regionální kapela, kvůli které stojí za to do toho regionu jet. Navíc kromě architektury mám i jiné plány…

Chtěl byste i vy sám bydlet v domech, které navrhujete?
Čím dál více ano. Ale ty domy jsou pro jiné lidi, slouží jejich příběhům.