Zastavíte na železničním přejezdu, z nejbližšího křoví se vyřítí skupina domorodců a rychlostí blesku vám ukradne pneumatiky. Jako většina předsudků o zaostalých postkomunistických zemích je i tenhle mylný. Balkánské státy jsou nádherné, přátelské a až na výjimky levné – to jsme vyzkoušeli na vlastní kůži v počtu sedmnácti lidí v jedné dodávce a třech osobácích během měsíčního výletu. Jako správní nemajetní studenti jsme ignorovali kempy i hotely a spíš vyzkoušeli trpělivost místních mužů zákona se spaním pod širákem.

Začínáme Maďarskem
Naše první zastávka byla malá freeparty poblíž Budapeště organizovaná francouzským soundsystemem Monkey family. Po policii sice ani vidu ani slechu, ale asi po dvanácti hodinách dunících reproduktorů přijela stráž maďarské armády KR (Katonai Rendézset) a mejdan nekompromisně utnula. Následně se ženská a mužská část naší posádky pohádala, zda jet do Segedína či do Tokaje, tak jsme se radši vypravili na jih zdolat srbské hranice.

Strašidelné historky rodičů a prarodičů nás trochu nahlodaly a s vidinou vymlácených okýnek a ukradených aut či foťáků jsme se snažili přejet Srbsko na jeden zátah a vydat se rovnou do Makedonie. Nepovedlo se a dobře že tak. Kempování v nádherné přírodě poblíž Leskovace nám pomohlo zapomenout i na děsivé poplatky na srbských dálnicích.

Strastiplná Makedonie (navíc s prohibicí)
Tahle exoticky znějící země nás uvítala trochu nešťastně. Nejprve polovinu posádky na hranicích svlékli do naha kvůli dlouhému papírku v pasu jednoho řidiče. Poté jsme získali dojem, že věrná GPS navigace jménem Eliška nás chce nejspíš zabít.

Pro ujasnění – Makedonie nepatří mezi rozlehlé země a ze severu na jih vedou jen dva hlavní tahy, jeden po západní straně, druhý po východní. Proto nám přišlo maličko zvláštní, že hned za hlavním městem Skopje, kde jsme před sebou měli mít sto padesát kilometrů po hlavní silnici, Eliška náhle změnila názor a zarputile nás vedla po menší silnici kamsi do neznáma. Jelikož jsme neměli srbskou mapu (velká chyba), rozhodli jsme se jí věřit a dojeli do divočiny pohoří Suva Gora. Cesta se čím dál víc větvila a zužovala, až jsme dokodrcali na místo, které vypadalo jako z hororu. Příbytky ze zkrouceného plechu, smečky toulavých psů, silnice, na kterých se téměř nedalo otočit, strmý sráz hned za bílou čárou – to vše nás ve tři ráno trochu znervózňovalo. Začali jsme hledat cestu zpět za pravidelného upozorňování přízračně znějící Elišky „zabočte doleva“ (dolů ze skály) nebo „otočte se“ (zpět do slumu).

Zlí duchové, domorodci ani medvědi nás nakonec nezabili, našli jsme ztracenou hlavní silnici a k našemu vysněnému cíli, Ohridskému jezeru, jsme vyčerpaní a naštvaní dojeli v sedm ráno.

Makedonie se nám počáteční útrapy snažila vynahradit a následujících pět dní na břehu obrovského křišťálově čistého jezera bylo jako pohádka. Kromě nás tu kempovala i skupina travellerů z Holandska. Místo na stanování jsme si ale vybrali opět trochu nešťastně – blízko místa, kam denně hnal místní pastevec stádo asi třiceti krav. Posouvat složitý systém plachet a stanů však bylo nad naše síly. Běžně jsme se tedy budili pohledem na stračeny vyjídající nám z kastrolů zbytky večeře. Ale byla to romantika. Stížnost by se dala podat snad jen na nekřesťansky vysoké ceny alkoholu kvůli prohibici.

Země oliv a antiky
Po překročení makedonsko-řecké hranice na nás dýchla civilizace a blahobyt Evropy (bylo to loni, hospodářská krize tedy ještě v nedohlednu). Daní za pohodlí byla potíž najít kus písku bez hotelu a záplavy turistů. Poprvé nás také legitimovala policie a vykázala nás z pláže pod pokutou dvě stě euro za auto. Naštěstí s lhůtou na vyklizení do večera, takže jsme se v klidu naobědvali a posunuli o sto metrů dál za kopec. Většinu času jsme strávili koupáním a večerními promenádami po krásných přímořských městečkách, kde nás místní krmili dary moře a napájeli ouzem.

Další cíl – Bulgariatekk
V Bulharsku nás čekala první pokuta. Na vině byla naše neochota kupovat si na padesát kilometrů rozorané bulharské dálnice „vinětu“. Tip – na Balkáně nikdy nemluvte na místní anglicky. Kdo mluví anglicky, tomu rozumí sotva polovinu a je v jejich očích určitě zbohatlík ze Západu. Když budete koktat česky, budou vám rozumět taky polovinu, ale s významným rozdílem. Budete za nemajetného chachara z Východu a pokuta se sníží na polovinu.

Najít cestu na oblíbenou freeparty bylo trochu složité, ale stálo to za to. Byla oproti minulým ročníkům komornější, jedna francouzská a jedna rakouská stage.

Kousek domova uprostřed hor
Když jsme dotančili, vydali jsme se pomalu směrem k domovu. Za rumunskými hranicemi nás čekal pohled na nádhernou divokou přírodu s téměř neomezenou možností stanování. Rozhodli jsme se zastavit v českých vesničkách v oblasti Banátu. Češi sem byli vystěhováváni koncem 19. století za Rakouska-Uherska a i přes více než stoleté oddělení od vlasti se zde zachovala téměř perfektní čeština. Většina místních nabízí ubytování přímo u sebe doma.

Vybrali jsme si vesnici Svatá Helena a zabrousili do místní hospody. Vrchní nám doporučil sympatickou rodinu Salabových. Za relativně směšný poplatek 15 lei (něco pod sto korun) jsme dostali pokoje, kam nám paňmáma nosila třikrát denně hromadu jídla jak pro regiment a pantáta nás podezřele často navštěvoval s lahví domácí samohonky. Ještě že měla jen něco málo přes dvacet procent, takže se dala bez úhony pít i přes den na úmorném rumunském slunci.

Ve Svaté Heleně se žije asi jako na českém venkově před sto lety. Lidé jezdí povozem taženým koňmi na pole, dojí krávy a největším svátkem v týdnu je nedělní bohoslužba. Ještě před dvěma lety sem nevedla ani asfaltová silnice a první auto si koupila jedna rodina před rokem a půl.

Touhle zhmotnělou pohádkou na východ od hranic náš výlet skončil a jeli jsme domů. S pocitem, že jsme zažili kus exotiky, dobrodružství, odlišné kultury a přitom jsme nepřekročili hranice Evropy.