Pokud už dlouho přemýšlíte nad tím, zda se společnost vrací do doby kamenné, nebo utváří zbrusu nový sci-fi film plný prapodivných zápletek, vězte, že nejste sami. Jako by se svět roztříštil na milion různých částeček, které se pak rozpadaly v prach. Nebo odletěly do jiné dimenze. V případě, že si člověk klade otázku, kam tohle melodrama povede, se musí vrátit zpátky na začátek, tam, kde to začalo. K samotné podstatě bytí.

Z hlediska historie a vývoje naší planety Země nejsme jako lidská rasa nikterak stará. Pokud se zamyslíme nad tím, co bychom mohli mít my moderní lidé společného s takovým pravěkým člověkem, možná zjistíme, že kořeny všech tradic a kultur vyvěrají z podobných pohnutek. Vezměme si takové umění. Už v pravěku se do jeskyň zvěčňovaly podoby nejrůznějších zvířat zachycených při boji o holý život. Umění představovalo prostředek, jakým lze popsat hodnoty dané společnosti, v tomto případě schopnost přežít, lovit, či být uloven. Pro krásu a umělecké vyjádření měl člověk cit stejně přirozeně jako pro uctívání nejrůznějších přírodních forem. Samotné malování těchto jeskynních vyobrazení nakonec mohlo představovat jakýsi rituál, při kterém se jedinec mohl spojit s Božstvím, které považoval za hybatele a příčinu všech zdarů i nezdarů každodenního života. Ano, byla to neviditelná síla, která rozhodovala o osudu kmenů a národů. Lidé se shlukovali do komunit od pradávna. Hledali mezi sebou vzájemnou pomoc, doplňovali se v nejrůznějších činnostech. Muži lovili, ženy pečovaly o rodinný krb. Bylo přirozeně dáno, komu náleží konkrétní úkol, a proto toto rozčlenění nebylo zpochybňováno. Odkázanost na cykly přírody a závislost na úrodě či přírodních podmínkách dávala vždy najevo, že je třeba zůstat nohama pevně na zemi a přijmout realitu takovou, jaká je, a to sice divoká a proměnlivá. Je fascinující, že tento způsob fungování na některých místech světa stále přetrvává díky přeživším kmenům, navzdory rychlému pokroku západní společnosti a jejím pokusům do těchto tradic zasahovat svými vymoženostmi.

Do divočiny nebo na gauč?
Podívejme se například na kmeny v Jižní Americe, které nachází radost v posvátných tancích nebo magických rituálech i dnes. Jejich umění a kultura nestojí na intelektuálních znalostech a konzumu, nýbrž na vztahu s Velkým duchem. Oproti tomu se podívejme na nás, „mladší bratry”. Především chceme poučovat a stavět, kde se dá. Aneb proč by měl člověk v pralese žít jako divoch, když mu tam můžeme postavit moderní splachovací záchod? Přestože se od sebe zjevně lišíme, napojení na vyšší princip hledáme podobně, ačkoli mnohdy nevědomě. I římské impérium jednou zapomnělo na Calocagathii. Historie se opakuje a dnes je snadné se ztratit v proudu nekonečných radovánek. Umění nás šálí svým povrchem a mnohdy ztrácí vnitřní opodstatnění. V poslední době jsme především ztratily pevný základ při svém mistrovském počínání – pokoru. Není těžké zaměnit si člověka tvořitele za stvořitele.
Vezměme si za příklad takovou karanténu. Ano, naše planeta se právě velmi léčí, lidé ustupují do pozadí a příroda se ujímá opět naplno vedení. Ale v čem nacházíme my, v pohodlí domova, svoje naplnění? Dostali jsme se přeci v konzumním světě tak daleko! Bylo na pořádku dne zajít si každý večer do divadla, na výstavu, nebo do hospody. Když to taková samozřejmost najednou není, dostáváme se před velkou výzvu. Kam dál? Zpátky do přírody na lov se pravděpodobně mnozí z nás nevrátí, neboť jsme vyrostli za betonovými zdmi. Nabízí se zde tedy především otázka ohledně změny myšlení. Transformace společnosti neprobíhá pouze zvenku, ale především zevnitř. Anebo u počítače, doma v obýváku.

Virtuální realita
V momentální situaci na internetu velí nejrůznější digitální přenosy básnických čtení, divadelních představení nebo hudebních koncertů. Skutečně se toto vysílání stává východiskem ze současné chaotické doby. Lidé se takto možná propojují hromadněji než kdy předtím. Těm, kteří rádi pobývají s lidmi a jsou povahou spíše extroverti, to nemusí připadat jako pozitivní změna. Ovšem pro introverty, co dají přednost večeru na pohovce s Popcornem, je virtuální forma přenosu nanejvýš žádoucí. A to jsme teprve na začátku. Svět nejnovějších médií se bude vyvíjet a nabízet se nám podobně jako mobilní telefony před pár desítky let nebo automobily v 19. století. Ovšem tentokrát spíše z pohodlí domova. A bezpečně.
Pokud si vzpomeneme na mladé, kteří mají počítačové hry na denním podnose, víme, že právě nutkavost zůstat celý den u jediné hry napovídá o vysoké atraktivitě tohoto uměle ztvárněného virtuálního světa. Člověk si ho může za pomocí správných kódů navolit dle vlastních představ. V tomto světě si i nepříliš sebevědomý člověk může připadat jako pán světa. Již v současné době lze zakupovat virtuální pozemky, na kterých si člověk může zřídit nový podnik. Stačí si pak vzít kouzelné brýle, které ho s tímto iluzorním světem propojí. Je otázkou, kdy se lidé budou moci masově potkávat ve virtuálních kavárnách nebo zajít na takovou neživou prohlídku galerie. A její okolí si budou moci proměnit k obrazu svému. Ale kde bude potom kontakt se zemí a jejími kořeny?

Mince má dvě strany
Ocitáme se na prahu zajímavého věku, kdy se z jedné strany navrací rovnováha v přírodě, a naproti tomu se člověk pokouší hledat nové způsoby, jak se zabavit či vyjadřovat to, co právě ve světě i v něm samém probíhá. Jsou lidé, kteří budou pod dojmem vyvrácených základů nabízet čím dál pestřejší škálu virtuálních prožitků nebo mediálních zpráv o tom, co se v realitě venku děje. Čím víc se ale lidstvo bude snažit přejít do sféry virtuálního světa, tím více se u něj přirozeně objeví touha po obyčejné realitě, kterou žijí divoši. Jednoduše a beze strachu. Fyzický kontakt bude při troše vnímavosti nás všech více ceněný a obyčejné radovánky s přáteli budou skvělou třešničkou na dortu, žádnou samozřejmostí. Zkrátka a dobře bude docházet k propojování světů – iluze a reality.
Ti, kteří viděli Matrix, ovšem moc dobře vědí, že ani realita, ve které žil původně Neo, nebyla opravdová. Vyvstane tedy otazník nad tím, co je opravdové, a co nikoli. Možná by stálo za to ohlédnout se zpět a uvědomit si, co se časem ztrácí a co přetrvává. Opravdová skutečnost zde vždy bude. Nebude ale hlasitě křičet na ulicích ani v médiích, nýbrž tiše šeptat v nitru každého z nás.

autorka: Sylva Roglová