Oddělení duchovních nauk dnes v knihkupectvích nabízejí dalajlámův buddhismus, Moc přítomného okamžiku Eckharta Tolla, toltécké Čtyři dohody Jaroslava Duška a spoustu dalších návodů, jak být šťastný. Tyto moderní spirituální směry se hodí pro dnešní instantní dobu tím, že razí cestu jednoduchosti.

„Prostě si dovolte být šťastní!“ Hlavně aby se to stihlo do oběda. Jsou to vlastně náboženství, předloženým tvrzením musíte věřit. Jean-Paul Sartre v Transcendenci ega imponuje tím, že jen trpělivě popisuje svá zkoumání. Vůbec nic neradí. „Člověk, který není svobodný, není člověk,“ zní jeden z jeho nesčetných aforismů. Ze střední školy vám možná vytane: „Člověk by měl převzít zodpovědnost za svou existenci.“

Co to znamená? Abyste se to dozvěděli, musíte projít celou cestu, kterou prošel myslitel, než to vyslovil. Až ji projdete a zjistíte, co to znamená, zjistíte jen to, že cesta byla cíl. Převzetí zodpovědnosti za svou existenci neboli za svoje bytí totiž znamená…

Vaše bytí
Vy jste. Jste sebou. To je právě ta zodpovědnost. Nestačí jen být. Aby to mělo grády, musíte být sebou. Člověk je zároveň předmět i vědomí. Předmět je ve fyzické rovině vaše tělo, v psychické ego. Vědomí jste prostě vy. Židle nebo bicykl, neživé předměty, jsou jenom bytí. Prostě jen jsou a jsou jen tím, čím jsou.

Bytí člověka je jiné. Je to bytí vědomím a zároveň bytí předmětem. Prostě bytí sebou. Člověk je tím, čím není. Upozorňoval jsem vás, že jestli chcete jednoduchost, jděte za Eckhartem nebo Duškem. Ano, člověk je přítomný. Je při tom, při těle, při sobě. Není přímo tím tělem, není přímo sebou. Je jím oklikou. Vstupuje do sebe sérií operací, mezi které patří třeba negace – uvědomuje si to, čím je skrz to, čím není. Mimochodem, i časová přítomnost je vždy tím, čím není. Když řeknete: „teď je 23:59:59“, už je půlnoc.

Sartre tyto operace zevrubně pojednává v ustavujícím díle existencialismu z roku 1943 jménem Bytí a nicota. Zavádí tam další důležitou kategorii lidské reality – bytí druhých. Transcendenci ega napsal v roce 1934 a ta je výchozím bodem jeho snažení. Vyhrazuje se v ní vůči svým filosofujícím předchůdcům tím, že tvrdí, že lidské já není obsaženo ve vědomí. Není jeho součástí, je pouze jeho předmětem. Já podle Sartra vyvstává až při reflexivním aktu, kdy vědomí klade samo sebe jako předmět. Vědomí se rozděluje na dvě vědomí – reflektující a reflektované. Já se objevuje v reflektovaném vědomí. Jako odraz v zrcadle. „Zrcadlo je past,“ píše Sartre ve své slavné novele Nevolnost.

V základním, čirém vědomí, tedy v nekladoucím vědomí, není já vůbec přítomné. Čiré vědomí je jen vědomím předmětu (vědomí je vždy vědomím nějakého předmětu) a nekladoucím vědomím sebe sama. Symbolem vědomí je oko. Nemůže vidět samo sebe, ale tím, že vidí předměty kolem, si je vědomo těchto předmětů i samo sebe. Ví, že vidí.

Vědomí je apersonální spontaneita. Ego tuto spontaneitu napodobuje. Vlastně předstírá, že je vědomím. Vědomí mu to dovoluje, protože se jím nechává zhypnotizovat. To se projevuje třeba tím, jak rádi podléháme svým emocím. A tak dále a tak dále.

Sartre psal i povídky, třeba zmíněnou Nevolnost. Děj byl ale vždy poněkud strojený. Nejlepšími jeho příběhy jsou právě filosofické stati. Jsou napínavé jako detektivky. V hlavních rolích vědomí, ego, bytí, já a další fenomény a jejich pletky. „Klást niternost před sebe nutně znamená dávat jí tíži předmětu. Jako by se pak uzavřela do sebe a ukazovala nám pouze svůj zevnějšek. Jako bychom ji museli obcházet, abychom ji pochopili. Právě takto se však ukazuje ego reflexi. Jako niternost uzavřená do sebe. Je nitrem pro sebe, a nikoli pro vědomí. Přirozeně je to rozporný komplex, protože absolutní niternost nikdy nemá zevnějšek. Může být pochopena pouze sama ze sebe, a proto nemůžeme uchopit prožitky druhého (jen z tohoto důvodu, a nikoli proto, že nás oddělují těla).“

Jeho psaní
Sartre navazuje hlavně na německou školu Husserlovy fenomenologie a Heideggerovy ontologie. Pak taky na Kanta, Sokrata a škálu dalších, jejichž tvrzení potvrzuje, rozvíjí, vyvrací nebo používá jako ilustraci. Je francouzsky svérázný a poetický. Přísně, krůček po krůčku, se drží argumentační linie, ale nezapomíná uvádět konkrétní příklady. Sahá pro ně vždy zcela autenticky a poněkud nevynalézavě do svého bezprostředního okolí: „Například tento kalamář, tento inkoust…“

Jeho psaní je šarmantní a čtivé. Nějak jedete dál, i když už ani nevíte, o čem to je. Vysvobodí vás smích, součástí autorova stylu je (možná jen domnělá) karikatura filosofického diskursu, ironizující přiznávání fatální nepopsatelnosti popisovaného. Ale pozor – nikdy rezignace. Sebeironie ani neubírá badatelské vážnosti, s jakou je filosof odhodlaný to zkusit. Jeho vážností se prolíná humor nechtěného, stejně jako byl ve své vážnosti legrační i sám Sartre (viz YouTube).

Nebojí se paradoxů, zve je do světa normality. Někteří kritici jeho statečné a elegantní výpady do neznáma nazývají slovíčkařením. Francouzština je podobně hravá jako čeština. Miroslav Petřík Transcendenci ega přeložil s lehkostí. Některé oříšky přesto musel vysvětlit v poznámkách pod čarou.

Sartre vás se svou věčnou cigaretou nebo dýmkou vláčí vzhůru po schodech svého myšlení do vyšších a vyšších pater k většímu a většímu rozhledu. Když už si říkáte: „tohle opravdu nepobírám“, přijde věta, která předchozí úsilí vynahradí. Jako by se k jednoduchosti dopracoval tříděním myšlenek, ale bylo u toho zapotřebí vás, vašeho dohledu. Forma jeho psaní koresponduje s obsahem. Buďte akční, kostky nejsou tak vrženy, jak vypadají. Převezměte zodpovědnost za svou četbu. ∞


Jean-Paul Sartre: Transcendence ega (v knize Vědomí a existence)
nakladatelství OIKOYMENH
Praha, 2006, 52 stran (140 stran)