Každé ráno se budíme do zdánlivě jiného, rychlejšího světa. Včerejší politické kauzy jsou dnešními memy a zítřejšími archeologickými vykopávkami propadajícími se nekompromisním sítem digitálního kolektivního (ne)vědomí. Proč nám to všechno přijde tak složité? A nebylo to tak vždycky? Dle jakých souřadnic se máme orientovat a ukotvit ve světě, který připomíná spíše cestu temným lesem?

Co oči nevidí, to srdce nebolí. Narůstá ve mně bolavý pocit, že jsme si až příliš zvykli lidský život fyzicky zneviditelňovat, pokud byl ve vztahu k domluveným společenským normám vyhodnocen jako problematický, nenormální. Počet vězňů a vězeňkyň v Čechách roste. Psychicky „labilní“ končí za zdmi léčeben. „Nepohodlná“ či „nepřizpůsobivá“ těla jsou odsunuta, zavřena a podrobena disciplinační praxi. Nejde to ale dělat jinak?