Zrodit se nový a nestálý z popela chaosu

12. 08. 2024 | Vizuální

Každé ráno se budíme do zdánlivě jiného, rychlejšího světa. Včerejší politické kauzy jsou dnešními memy a zítřejšími archeologickými vykopávkami propadajícími se nekompromisním sítem digitálního kolektivního (ne)vědomí. Proč nám to všechno přijde tak složité? A nebylo to tak vždycky? Dle jakých souřadnic se máme orientovat a ukotvit ve světě, který připomíná spíše cestu temným lesem?

James Bridle je umělec/umělkyně a spisovatel/spisovatelka (sám/sama o sobě hovoří genderfluidní v obou rodech) věnující se novým technologiím, dekonstruoval/a mýtus průzračnosti, jenž dlouho dobu ulpíval na informačních technologiích. Počítače neslouží jako studnice odpovědí, jsou to nástroje k pokládání otázek. Než aby docházelo k lepší poznatelnosti světa, k vynoření na hladinu, proudy dat a nikdy nekončící záplava obrazů nás stahují kamsi do studených, hlubinných vod. Svět se nám jeví spíše jako nepřehledná, akcelerovaná a neuchopitelná enigma, k níž se příslušný kód jaksi zatoulal v procesu bezmezného kypění informací. Mohl by být vlastně přímo před námi a my bychom ho neviděli. Jak upozorňuje Bridle, něco vidět neznamená lépe to uchopit, lépe tomu porozumět, lépe konat.

Kolektivní výstava Things that Knowledge Cannot Eat v pražské Galerii Display podniká jednu z mnoha možných cest do chaotického prostoru sítě. Kurátorské duo (Noemi Purkrábková a Jiří Sirůček) ve své koncepci pracuje se ztrátou smyslu, s nahodilostí algoritmizované skutečnosti, v níž již nedává smysl striktně rozlišovat mezi virtuálním a fyzickým; se skutečností, v níž spousta věcí zkrátka tak nějak přestala dávat smysl. Fantasmagorické výplody umělé inteligence bobtnají do podob globálních senzací, zatímco zprávy o válečných zločinech, chudobě či humanitárních krizí mohou zůstat upozaděny a převrstveny. Taková je absurdita postdigitální doby. Vybraní umělci, umělkyně a kolektivy prozkoumávají právě tato mutující zákoutí internetu a nových technologií, která se z virtuální sféry rozlévají a splétají se s fyzickou realitou do podoby obskurního chiasmatu.

Svět už dlouho není „tady a teď“
Myšlenkové proudy, jako je materialismus a archeologie nových médií, obratně argumentují ve prospěch fyzické přítomnosti aparátů, jež podmiňuje existenci nehmotných, virtuálních struktur, kterými se dennodenně prodíráme a s kterými srůstáme. Internet, to nejsou jen bezbřehé imateriální pláně a prostory, do nichž se přihlašujeme a následně jimi formou nehmotných avatarů surfujeme. Existence internetu je nesená podmořskými kabely, optickými vlákny, gigantickými datovými centry a hardwarem, jenž je tvořen různými kovy a minerály vytaženými na povrch z podzemí. Řečeno s Jussi Parikkou (teoretik nových médií), existence a povaha internetu je velice fyzická a předně kovová. Tuto běžně opomíjenou rovinu naší online zkušenosti tematizují objekty na pomezí architektury Jakuba Hájka a Františka Hanouska. Umělecká dvojice kutilským způsobem pracuje se sesbíraným hliníkovým odpadem – chemickým prvkem užívaným při výrobě elektroniky – a nechává vznikat infrastruktury vstupující do prostoru výstavní místnosti. Procházím pod nimi a nevědět, na co se dívám, jistě si je spletu se vzduchotechnikou.

Jiný motiv ve vztahu k digitální imaginaci prozkoumává autorské duo Robuche (Lou Buche a Javier Rodriguez). Ústředním motivem se stává otázka času a prostoru. Tyto dvě dimenze informační technologie překračují a ohýbají. V rámci jejich díla dochází k pokrytí podlahy a jedné stěny rozměrným vizuálem, jenž sestává ze změti obrazů. Jako se hovoří o kompresi času a prostoru vlivem nových technologií, tak i v této chaotické estetice deformovaných obrázků spatřuji zhuštění vizuální formy, která svůj předobraz nachází v překrývání a multiplikaci časových a prostorových rovin. Kruhový výjev na stěně mi pak evokuje jakýsi podmanivý portál, jenž dravě vybízí diváky a divačky ke vstupu. Odvážím se vstoupit? Vrátím se jiná? Vrátím se?

Prožívající, algoritmizovaná těla
Skutečnost se stále více stává předmětem spekulace. Nejedná se sice o nový fenomén, avšak vlivem nových médií a jejich propletenosti (nebo snad popletenosti?) s naší schopností vnímat a uvažovat došlo k jeho akceleraci a zmnožení. Hranice mezi fikcí a skutečností (pokud tedy někdy existovala jasně oddělená) byla rozmetána na kusy. Tato neprůzračnost a nejistota dominuje ironizujícímu videu The Future ahead Will be Weird AF (The Ultimate AI CoreCore Experience Silvie Dal Dosso, které si pohrává se ztrátou domnělé kontroly nad realitou (měli jsme jí ale vůbec někdy?). Z obrazovky na mě hledí deepfakes různých celebrit či politické reprezentace. Jeden obraz střídá druhý v překotném tempu, jako by stopáž záměrně sledovala trend krátkých videí, které kloužou po povrchu a aktivně zabraňují kontemplaci. Fyzicky zakoušená skutečnost se překlápí do skrumáže halucinogenních patvarů a výjevů.

Přetavení nedávné historické události v digitální přelud detekuji ve videu Thea Triantafyllida, v němž útok na americký Kapitol z 6. ledna 2021 nechává metamorfovat do podoby počítačové hry. Skutečnost je překódovaná do simulovaných podmínek. Objektivní kamerová perspektiva třetí osoby se mísí s pohledem z první osoby, který mě vtahuje do centra zápasících těl. Obrazovka je rozdělená na čtyři pole, čímž vzniká jednak iluze členěného okna, skrze nějž hledím na výjev; jednak dochází ke vzniku jakéhosi terče uprostřed. Z obrazovky se tak stává hledáček zbraně a z každé pohybující se figurky je potenciální oběť. Ostatně média šla vždy ruku v ruce s válkou.

Performativní rozměr rozvíjí Ondřej Houšťava a kolektiv ve videu, v němž jsem konfrontovaná s tančícím tělem Tonici Hunter. Video se záměrně vzdává slov, promlouvá skrze performující tělo, jež se v průběhu tance ladí na hudební složku. Roste, sílí a hroutí se. Jak uvádí kurátorský text: „Rozpad jazykových kódů nás však nemá uvrhnout do zoufalství, ale naopak naznačuje hlubší rovinu vyjádření a prožívání.“ Přijetí (ne)smyslnosti světa, jehož jme součástí, nám může otevřít bránu do více pulzující, neuspořádané skutečnosti, jež bude inkluzivnější, osvobozující a příjemně rozmlžená. Cesta tak možná vede vstříc chaosu, vstříc post-realitě.