Taneční představení ve mně vždy vzbudí chuť k pohybu. Připomínají mi, jak velkou a nezaměnitelnou radost přináší. Jak čistě a přesně může vyjadřovat vnitřní hnutí. Co když ale člověk takovou možnost jednoduše nemá? Když nejen ladnost vytrénovaných tanečních kroků, ale i pouhé zdvihnutí vlastního chodidla je pro něj nedosažitelnou metou? Je pak uvězněn ve své schránce a odsouzen k zatrpklému pozorování těch, co si svoje štěstí ani neuvědomují, dokud o něj nepřijdou?