Když jsi někde moc dlouho, překročíš horizont událostí. Subjektivně vyčerpáš všechny možnosti, i když objektivně jich máš pořád habaděj.

Probodává mě znechucený výraz ženy, která staví na odiv svůj prsten. Reklama na zlatnictví opodál. Parkuju na třídě Tomáše Bati. Z jedné strany autostráda, spalováky se valí v semaforových vlnách, z druhé široký chodník, po kterém kráčí lidstvo. Preciózní životy, neustále se obnovující krize vize. Slunce zapadá, brzy bude noc. Stojím na cestě, nikomu v cestě, mluvím z cesty. Dny se prodlužují na obnošené Zemi, dny na dluh v diamantové zimě. V létě je intenzivně, nelze zůstat věrný.

Přede mnou šedivý muž nechává červené subaru, za deset minut se vrací s rychlovarnou konvicí. Všechno má dvě stránky, skloubí to jen kýč. Můj pes má rád míč, je pro něj prioritou, odměnou i úkolem. Úkol je odměna. V době nám tak drahých energií vnitřní oheň vyhasl, ale nirvána to není, drahý pane. Příští život nastává teď, nasává tě. Den matní, světlo ubývá, ale tma nebude. Vládneme si sami nebo nám vládnou těla? Nebo děla? Nemůžu se rozhodnout.

Prchat

V univerzitní knihovně na gauči čtu rozhovor s Alenou Mornštajnovou. Pode mnou se na vaku uvelebí Asiat, telefonuje. „Nešel bys s tím na chodbu? Já si čtu,“ apeluju na jeho moudrost. „Tady se může mluvit,“ fajtí back. „Jsi stupid?“ ptám se. Chce mě táhnout na recepci, že mi to tam vysvětlí. „Do what you want, když jsi stupid,“ rezignuju. Myslí si, že mu vyhrožuju. „Tak pojď,“ hrotí. „Do what you want. You can talk,“ upřesním. Vrací se na vak.

Vstávám a kupuju si v automatu třetí kafe. „Prosím vás, neotevřel byste mi to? Mně to nejde,“ podává mi flašku holka. „Jo, moment,“ odpovím. Přiložím kreditku a zatím, co se mi plní kelímek, otevřu jí nápoj. „Díky moc,“ zjasní se jí tvář. Beru svůj kelímek a časáky a jdu na druhou stranu.

Bude z nějaké přelidněné země, asi za to nemůže. Ta holka to zachránila. Na druhé straně holka telefonuje, má to na odposlech. Za okny zuří dešťová vichřice. V Reportérovi čtu report Tomáše Poláčka z jeho stopu do Ósaky. Když jsem měl před pár lety zlomenou ruku, přečetl jsem tady jeho knížku Poslední stop: Afrika. Snad napíše i o tomhle.

Stromy mění odstíny, zelená vibruje, na nebi šeď, pak modř. Holka odejde, lehnu si na záda a pohodlně čtu. Do očí mi svítí zářivky. Zvládl bych je zhasnout, na recepci nikdo není, ale s Asiatem jsem vyčerpal limit excesů. A kafe. Kofein neutralizuje adenosin. Mžourám do Reportéra. Íránec sráží Poláčka na zem a volá policii, že je izraelský špion.

Nemysli

Nejde pořád držet dekórum, je dobré se vzepřít. Člověk dostane odpověď, ucítí pod nohama pevnou půdu a může být zase milejší. Musí si rozmyslet, kde svůj vztek vyčerpá. Nesmí přemýšlet moc. Když to moc promyslí, nic za to nestojí. Nic není tak horké, jak se to uvaří. Stačí chvilku počkat, ale nejde čekat věčně. Ne z hlediska času, ale opakování. To jsou dvě různé věci. Nejspíš.

Jdu do druhé, krajské knihovny. Venku je nádherně, ale musím prosvištět Tvar, do kterého přispívám. Není moc čtený, což je dobře, jako je dobře, že Zlín je prázdný. Spolek Živý Zlín se to snaží změnit. Název „živý“ evokuje protiklad „mrtvý“. Když něco není živé, tak je to mrtvé?

Feeluju lhostejnost kolemjdoucích, na tváři mám soumrak bohů. Už tam není, rychle se to mění. Sednu si na lavičku. Kousek ode mě si hraje holčička. „Dívej, dědo!“ volá přese mě každých deset sekund. Děda se na mě dívá, jako bych mu to měl přát.