Mozek všechny události dešifruje jako správné. Nedává nám na výběr, musíme je brát jako realitu.

Musí to dělat, aby mohl pokračovat. Všechno řídí, ale naštěstí taky ředí. Musíme si pamatovat, ale taky zapomínat. Míchá se to v noci. Nejlépe navážeme dobrým spánkem, což je v naší přesvětlené době problém. Melatonin, know what I mean? Radši knihu. Baví mě, jak na sebe knížky nezávazně navazují. Nemyslím povinnou školní, ani profesní četbu, ani tu doporučenou knižními novináři. Myslím princip náhody. Po dlouhé době jsem zavítal do knihkupectví a narazil na skvělý životopis Jima Morrisona. Když jsem ho dočetl, zkusil jsem to zase a vzal Další zápisky starého prasáka. Charles Bukowski je psal od roku 1967, zrovna když frčeli Doors, takže jsem náhodou narazil na úhel pohledu člověka ze stejné doby a stejného města – Los Angeles. O tom to je – navázat, navodit slastný pocit kontinuity.

Co když ale chceme svůj život změnit? Změnit svůj život znamená pokračovat lépe. Nelámat to přes koleno, nenaskakovat na módní vlny. Mnohdy zjistíme, že to předtím nebylo tak špatné. Někdy jde život dál, ale my ne. Přitom víme, že musíme. Když je po našem, jde to snadno. Jak říká Buk: „Nezáleží na smrti, ale na tom, abyste zemřeli aspoň trochu v pohodlí.“ Myslí pohodlí fyzické, ale samozřejmě taky duchovní nebo duševní, pro které je třeba neustále pracovat na kontinuitě. Ne jen slepě racionalizovat, ale ve správnou chvíli to nechat blafnout a rozhlídnout se kolem.

Vztek nepomůže, jen dech. Vzdech, poznání, přemístění. Často všechno vypadá jako konec. Nastane chvíle pravdy, pro kterou chybí srovnání. Pokora je neřešit, že je na tom někdo líp. Pokora je řešit, že je na tom někdo hůř. Pokora přinese odlehčení. Opakem je ctižádost, která je těžká. Obojí je jing a jang pokračování. Zvednout nohu, nechat ji spadnout.

Pokračování příště
Abychom s někým mohli navázat vztah, musíme navázat na svou minulost. S tím je kříž. My jsme ta minulost, druhý je budoucnost. Musíme navázat na sebe a je to těžké, pokud se nepřijmeme, protože pak nepřijmeme ani druhého. Dochází k nedorozuměním a skončíme u kompromisu. Nejdřív uděláme kompromis se sebou, pak s druhým a nakonec se úplně zkompromitujeme.

 Pak je tu věčná otázka, zda to, co se děje kolem nás a nám, způsobujeme my sami. I to nám mozek podsouvá a je na tom práce jak na baráku. Ospravedlňovat se, ospravedlňovat to, reflektovat, vrhat na to světlo a v pravou, prchavou chvíli přestat. Devadesát devět procent vesmíru tvoří temná hmota, nevypočitatelný stín, slepý bod, bodavá pochybnost, která hrozí zvrhnout se v zálibu.

Jakmile začne diktovat ego, je z toho namyšlená politika. Zamýšlej se, ale nenamýšlej. Buď jen politikem sebe. Co je venku, je i uvnitř – všechny ty národy názorů. Nebuď v pohodě, buď v pravdě. Nejdřív pravda, pak pohoda. Nenárokuj si pravdu, pravda je náročný projekt. Radši si odpusť hlas. Hloupý se nejvíc dozví, jak řekl někdo chytrý.

Stará cesta
Navázat se dá meditací nebo třeba procházkou v lese. Bosky samozřejmě. V cestě stojí traktor, takže se pouštím do dosud neprobádaného terénu. Postupně potkávám pět mloků, což mě ujistí, že jdu správně. Hledám starou cestu, vyběhnu malý kopec a nahoře můj první krok došlápne na klacek. Ostrý a mokrý. Zajede mi do plosky jako nůž.

Rada odborníka zní nechat to v ráně a odebrat se na pohotovost, ale jak – po rukou? Klacek vytáhnu a klestím si cestu listím a hlínou, kde sídlí bakterie smrtelného tetanu, proti kterému jsem naštěstí očkován. Krvácí to jen trochu, ale udělá se mi nevolno, musím si lehnout. Pes si na mě sedne a chrání mě před predátory. Olízne mi nos a přiměje mě pokračovat do civilizace.

Narazíme na starou cestu, zase v ní stojí traktor. Strhává zrovna starý strom, který se s ohlušujícím efektem řítí k zemi. Pejsek svěsí ocas, takový aport ještě neviděl. Doma se snažím dělat jakoby nic. Na ránu nanesu dezinfekci a v Kauflandu kupuju los na večerní slosování Eurojackpotu. Kulhám si zaplavat. Druhý den je mi pořád nějak zima. Tohle asi nebude taková pohoda, jako když jsem si nedávno z paty vyštrachal jehlou střep. Nakonec přijmu realitu a jedu na pohotovost.

„Budeš tady zítra?“ ptá se sestra. „Doufám, že ne, ale asi jo,“ odpovídá doktor. Píchne mi umrtvující injekci, vymyje z rány nečistoty a vymačká hnis.