Pojem hysterie lze uchopit z mnoha perspektiv. Hysterie v době globálních klimatických změn. Hysterie kolem genderu. Hysterie z politické situace. Kde jsou hranice hysterie? Kam směřuje? K ovládnutí historie? Přítomný moment je lemován historickou skutečností, fakty, pravdou. Hysterické očekávání je doprovázeno krutou vládou masově nezvládnuté emoce. Jak si s tím poradit? Hysterie ovládne masy a znepřítomní rozum. Dá přednost emoci, ale ne citu.


Neznatelně, bez ptaní, přímočaře. Přichází měsíc hysterie. Rok se s rokem sešel, a je to tu znova. Prosinec je pravidelně měsícem, ve kterém utrácíme nejvíce peněz za celý rok. Odpověď na otázku proč je nasnadě. Protože jsou přece Vánoce, svátky klidu a míru!

Žijeme v dějinném období, kdy většině společnosti nepřijde ani trochu podivné, že zatímco máme materiální dostatek, obklopujeme se tisíci jsoucny pro naši potěchu a útěchu, pravé útěchy a vnitřního klidu se nám nedostává. Neustále se ženeme za ziskem, chceme mít víc a víc a nikdy nejsme spokojeni s tím, co už máme, protože v momentě, kdy dosáhneme vytčeného cíle, již jsme orientováni dál, jinam, a cíl je zase v nedohlednu. Tuto antropologickou danost s oblibou nazývám nejhorší a nejlepší vlastností člověka. Zkrátka člověk je proces, jak říká zakladatelka oboru neurofilozofie Patricia Churchland.
Nechali jsme se zotročit mýtem blahobytu. Ten se veze na vlně neoliberalismu a je jím beze zbytku ovládán. Za peníze si lze koupit vše, tak lze shrnout jeden z nejsilnějších mýtů dnešních dnů. Ekonomické faktory ovládají mysl, mají vliv na chování, determinují životy. A přitom svátky vánoční znamenají něco úplně jiného. Hysterii s nimi spojenou jsme dosadili sami tím, že se dobrovolně participujeme na davovém utrácení za hmotné dary. Hlavně, abychom všem svým bližním udělali radost! A jak se nejlépe dělá radost svým bližním? Přece jim nakoupíme spoustu věcí, nejlépe takových, které na nás zírají z podprahových reklam a hlásají, že jsou jedinečné, a aby na nich bylo poznat, že byly drahé, protože takové chceme přece dostat taky, ne? Kruh se uzavírá. A příští rok znova. A pak zase znova. Nebo ještě trochu lépe: nakoupit všechno dopředu na „Black Friday“. Velká část společnosti žije na dluh, aby mohla svým blízkým dopřát mnoho krásných a upřímných zážitků v podobě darů. Kola kapitalismu se točí, všichni jsou spokojení, často ještě ani nevydělané peníze jsou hned utracené a takové pomáhají živit naši spokojenost nejvíce.

Kde je chyba, dávám do placu. Pokusím se mýtus založený na vzájemné směně narušit, neslibuji si sice nějaké hmatatelné výsledky, ale o to právě jde. Zbavit se onoho haptického, fyzického a materiálního vnímání světa a sestoupit trochu hlouběji k sobě a ke svým blízkým a společně si užít času, kterého ve stále se zrychlující době tísnivě ubývá… Vánoce jistě mohou mít mnoho podob, ale myslím že o dávání drahých dárků v žádné z těchto podob nejde. A jít by nemělo. Co se takhle pro letošek domluvit se svými blízkými, že namísto darů jim věnujete sebe, to nejdrahocennější, co každý může nabídnout – svůj čas. Samozřejmě, věnování daru má svou symboliku, ale ta rozhodně nemá co dočinění s finanční hodnotou. Dávat je krásné, dávat je milé, samotné dávání je dar. Mnohokrát jsme však dávali jenom proto, abychom něco dali. Nebylo to od srdce, bylo to dávání pro dávání, pro potěšení vlastního ega. Zkusme být letos altruističtí. Zaměřme se ne na to, co za věc komu koupíme, ale na to, co bychom chtěli sami dostat. Zní to paradoxně, ale myslím, že je to funkční.

Minulý měsíc jsme oslavili výročí třiceti let svobody. Komunistický režim nepadl jenom kvůli ideologické vyprázdněnosti, lžím a skupině disidentů. Padl díky tomu, že na Západě se lidé zkrátka měli lépe. Dosáhnout materiálního blahobytu tam bylo daleko snadnější, netvrdím, že jej dosáhli všichni, ale startovní čáry byly daleko blíž k cíli než ty na Východě. A lidé to viděli, vnímali a chtěli to mít také. Po třech dekádách jsme tam, kde byli oni. Máme relativní materiální blahobyt, ale uvnitř často cítíme prázdnotu, snažíme se přes rok stihnout co nejvíce akcí, vidět mnoho filmů, odkroutit si co největší počet hodin v práci. A na konci roku si nalézt čas na bilancování a rozmýšlení, co chceme udělat v novém roce jinak. Co to zkusit jinak a zamyslet se už teď, ještě předtím, než se budeme těšit na slibovaný klid a mír? Ten totiž stejně nenalezneme tam venku, ale sami v sobě a ve svých zrcadlech – blízkých lidech.