Vzpomínáte na ty časy, kdy jste ještě měli z Vánoc Vánoce? Když jste byli ještě malí, tak jste je fakt žrali.

Dneska saháte po ventilu. Ve slušnějších rodinách převažuje cukr a alkohol. I pro mě jsou Vánoce časem extáze, ale nefetuju. Nechci se chlubit, ale beru je fakt duchovně. Opravdu myslím na pána Ježíše, jestli někdo takový někdy byl, a co to znamená, chovat se tak, jak on říkal, a jak to pojmout, aby to nebyl trapný prvoplán. Ale do kláštera nechci. Vlastě mi to vyhovuje, jak to je. Bude letos ladovská idyla? Většinou máme na Vánoce sněhem zaváté jenom oči, svátky klidu a míru bývají na blátě. Nadílku následuje obleva, obava. Rozdáváme a dostáváme a roztáváme a tajeme. Tajíme, co si myslíme o tom daru. Co vlastně chceme? Chceme vůbec něco? A co na to Ježíš Kristus?
Kostel bývá o půlnoční plný. I já nakouknu a chvíli pofelím s teistickými spoluobčany. Z loňského kázání mi utkvěla věta: „Je důležité mít plán, ale je také dobré nepředbíhat.“ To by mohlo být motto Vánoc. Jsme z nich těžce předposraní. Představu Štědrého večera provází paranoia, jestli koupíme ty správné dárky a magickým šémem oživíme golema radosti a svatý Petr nás pustí do nebe. Začínají závody ve zbrojení. Obchodní kampaně si nás připravují od začátku listopadu. Ulevte svému svědomí za výbornou cenu. Nekupte to. Kdož miluješ, utrácej. Mě osobně najdete dvacátého třetího v Levných knihách.

Na otázku, co chci k Vánocům, odpovídám: „Pokoj.“ Jsem rozmazlený, rozežraný, ale nic jiného nechci. Ale nikdo mi ho nedá. Nikdo ho totiž nemá. Nikde ho nevyrábějí ani neprodávají. Můžete odletět někam do Thajska a sehnat si ho za rozumnou cenu, slunce v duši included, ale to byste se připravili o tu show, o to drama. I na tuzemských Vánocích se dají najít pozitiva. Nejradši mám na nich vzpomínání. Advent přináší nostalgii na stříbrném podnose. Na náměstích fajrují ohně a opunčení spoluobčané mají plná ústa pohody. Lidé mají tendenci své přirozené stavy akcelerovat. Jižní národy obdařené sluncem si do jídla přidávají ostrá koření, aby měly kromě ohně v srdci i ten na jazyku. Symbolem vánočního pozastavení a pospolitosti je chlast, aspoň ve střední Evropě. Do nového roku musí jít tělo zhuntované.

Komnata Šao-linu
Každý rok se debatuje o smyslu tak zvaných ohňostrojů, o jejich dopadech na ovzduší a uši psích miláčků. Půlhodinová vřava přijde vždycky spolehlivě jako hodinky. Zlo konzumu (nezřízená spotřeba je jednou z hlavních příčin ekologického srabu planetárních rozměrů, you ruined my childhood, how dare you?), i zlo sirných salev, jejichž září, oblaky a hlukem na této planetě radostně vítáváme to nové, co má přijít, ať už je to cokoli, má jednoho společného jmenovatele – děti. Oxytocin, hormon soucitu, který je vedle serotoninu, dopaminu a noradrenalinu (hormonů fyzické lásky, které nás vedou k rozmnožování) buditelem největší slasti, může za to, že úsměv na tváři ratolesti je nám cennější než obecné blaho společnosti a přírody. Kdy konečně přijdeme na to, že všichni lidé bratry jsou? Všichni všem musíme dát. Tím nenabádám k socialistické nebo sexistické revoluci. Žádám jediné. Pro sebe i pro druhé. Ticho.

Já vím, můžete se mi na to vykašlat. Taky jsem si zvyk’ na všechno kolem nás. Nenávist je zásek a než nenávidět, to se radši soucitně smát. Je to běh na dlouhou trať. Kdykoli se může stát, že se ve vzteku rozjedou nervy a rozum zůstane stát. Vánoční čas je nejtěžší zkouška, jedna z komnat Šao-linu. O těchto svátcích se páchá nejvíc sebevražd. Když je něco krásné, je to zároveň strašné. Sartre říká, že dárek není způsob, jak někomu něco dát, ale naopak, jak si ho přivlastnit. Když někomu něco dáváme, bereme si za to něco mnohem cennějšího – vděk. Kupujeme si pocit, akorát ještě potřebujeme, aby druhý tu věc přijal. Povedená transakce předpokládá libý výraz u příjemce. Většinou ale darujeme něco, co se líbí nám, ne to, co chtěl ten člověk. Velkoryse mu darujeme svou osobnost. Co chtěl ten člověk, většinou netušíme, ani se po tom nepídíme. To je na Vánocích nejsmutnější. Vědomě lžeme. Oslavujeme příchod Ježíše porušením jeho přikázání: „Nepolžeš.“ To vlastně není přikázání. Kdyby bylo, asi by dávno přestal jezdit s dárky. Mezi nákupními regály se ocitáme v bezvýchodné situaci. O svých milovaných víme hovno. Reagujeme humorem. Ponožky to jistí. Všichni jsme tak trochu herci. O Vánocích to platí dvojnásob. To jsme přímo virtuosové. Dodržujeme přikázání: „Přijmeš dárku bližního svého s nadšením.“

Každý den je štědrý
Konec srandy. Chci jen svatý pokoj. Taky světový mír a demisi vlády. Ale teď pointa. Pokoj může dát jen Bůh. Dá ho každému, kdo ho nebude štvát svou touhou vlastnit bližního. Dejte bližnímu svobodu. Nemyslím vaši svobodu. Jen mu neberte tu jeho. Pomozte mu si ji uvědomit. Jděte příkladem. Jděte svou svobodou. Buďte mu sovou a lovte hraboše, kteří mu ujídají úrodu. Dejte mu ticho. To je to jediné, co nás bez rozdílu sbližuje. Společný prostor, společný motor. Zpomalte. To je od slova málo. Stačí po málu. Ježíš nám dal nejkrásnější dar. Byl sám sebou a dělal si, co chtěl, a nebál se smrti. Vánoce jsou jeho narozeniny. Nic víc, nic míň. Nevyzývají k ničemu jinému než k tichému pozastavení, kradmému rozjímání a nenucenému setkávání. Pomysleme na Ježíšův příběh, pomysleme na svou dosavadní cestu, pomysleme na své bližní, pomysleme na své vzdálení, pomysleme na zvířata, pomysleme na rostliny, pomysleme na svou-společnou duši. Vykašleme se na povrchní fráze, vykašleme se na mentální hráze, vykašleme se na strach a ulity, ale ne na sílu, ne chlastem. Vánoce jsou výzvou pro celý život. Aby byl každý den štědrý.

To jsem se vznesl hodně vysoko. Možná se vám z toho strmého stoupání zvedl žaludek a zalehly uši. Je to prostě svátek. Dělejte si, co chcete. Mě štve, že se úplně vykolejí běžný život. Nefungují instituce. Život stojí. Lidstvo se rozuteče do sociálních bublin. Mám rád veřejný prostor a všední cvrkot. To je můj zob. Mám rád, když je všechno otevřené. Když není, propadám klaustrofobii. O Vánocích všechno ztichne. Básním o tichu, ale vlastně mě asi děsí. Tichá noc, svatá noc, a vy jste vystaveni rodinnému životu, vyšťaveni, a všichni, aby ten nápor zvládli, se chopí láhve nebo dortu, ale co když je člověk posedlý meditací a všeobecné vzrušování není úplně vodou na jeho mlýn? Najednou je všude spousta známých. A těch nejznámějších – bližních. Jsou bližnější a bližnější. Svou bližností vás hrozí rozdrtit. Šťastné a veselé.