Myslím, že si uvědomovala, že vím, že má kluka. Nevím, jestli šlo o manickou psychózu, zamilování nebo obojí, ale měl jsem pocit, že si uvědomuje víceméně všechno. porozumět – a možná ho tak lépe – a konečně, pochopit.

Moje nedívání dávalo smysl. Neznamenalo rezignaci, ale zařazení správného převodu. Choval jsem se přirozeně, s čímž obvykle mívám problém. Byli roztomilí, ale nepůsobili skálopevně, z čehož pro mě samozřejmě nic neplynulo. Užíval jsem si, že neznám její jméno. Bylo zvláštní, že jsem ho nezaslechl z žádné její konverzace. Mimo kavárnu jsem ji nikdy nikde nepotkal. Byl jsem pro ni nepopsaný list, což bych nebyl, kdybych ji býval našel na fejsbuku a ve slabé chvilce jí napsal. Taky mi nestačí, když se mi líbí ta holka, musí se mi líbit i její jméno. Je to risk.

Předpisově jsem dělal, že ji nevidím. Je příjemné následovat protokol po tom, co ho člověk tolikrát s gustem porušil. Je to jediná možná cesta jinam než do tragické grotesky. Když jsem třináct minut po zavíračce odcházel, nabídla mi buchtu. „Klidně,“ řekl jsem. Trvala na tom, abych si vybral. Vybral jsem si rybízovou. „Nechcete ještě jednu, třeba jestli máte holku?“ zeptala se. „Holku nemám, ale klidně. Dobrá propagační akce.“ Zasmála se, což jsem jen slyšel, nedíval jsem se.

Přemítal jsem, jestli mi buchty dala proto, že ke mně cítí sympatie, nebo proto, že mě má za neškodného blázna, nebo jestli ke mně cítí sympatie proto, že mě má za neškodného blázna. Holky prý jí sladké, když mají chuť na sex. Možná se raduju z až moc malých maličkostí. „Tak jaké byly?“ zeptala se mě druhý den, když jsem si objednával kafe. „Výborná. Vlastně jsem vám donesl…,“ vytáhl jsem z kapsy dvě čokolády. „To nemusíte,“ usmívala se, ale bylo vidět, že je ráda. „Já chci,“ řekl jsem.

Seriálové ústředí
Když člověk tu energii nevyplýtvá v pohledech, jen tak splývá s prostředím, tak se ta energie kumuluje a vytváří intimní nedýchatelno. Teploučko, ale smrádek, který vás nutí jít otevřít okno, což není vaše pravomoc, ale musíte to udělat. Silná vize vytržení v opravdovém pohledu, po kterém následuje políbení, zalíbení, sblížení. Zase zabředávám do zkompromitovaného romantismu, který jsem před lety vystřídal realismem. Dlouho se za pultem neobjevila. Vždycky jsem chvíli postál na parkovišti, pak nastartoval a jel pryč. Do půl hodiny je to zdarma.

Dnes se zase objevila. Měla dovolenou, během které „se najedla, kdy ji napadlo“, jak jsem zaslechl z jejího rozhovoru. Sedím nad Deníkem N. Je tu týpek, o kterém jsem myslel, že je její týpek, než jsem ji uviděl s jejím skutečným týpkem. Dělá něco na počítači a naproti němu podobný týpek, který taky něco dělá na počítači. Ona s tím druhým týpkem něco prohodí a on se zatváří seriózně a seriálově. Vypadá to jako nějaké ústředí, které mě dostřeďuje.

Ještě jsem se s ní vůbec nesetkal pohledem, ale uvědomil jsem si, že mi připomíná jednu lásku, kterou jsem zahodil. Včera jsem zrovna na YouTube kápl na píseň Boba Dylana I Threw It All Away. Učím se ji nazpaměť. Zase píšu o ní před ní. Člověka naplní, když něco vymyslí, ne když to popíše. Když se nechá vymyslet. Ale psaní mě přenáší z neutrální půdy na horkou. Když máš uvnitř led, láká tě žár.

Love Island
„Srdíčka, budovat! Tady se bude mrdat!“ „Jasně, Zorko, soráč, my to flákali, jen tak čilovali.“ „Sorry, Zorko, ale není moje vina, že to tam nemám.“ „To ale, Naty, nemůžeš zůstat ve vile lásky. Musíš uvolnit místo srdíčkům, která chtějí budovat veřejný blud.“ Myslím, že tam lidi chodí hlavně proto, aby zvýšili své šance na seznámení „tam venku“, ale nemají ve své moci, jak zapůsobí. Pro střihače jsou jenom obsahem. Občas jim dělají fakt sviňárny. Dělají to dobře. Abych shrnul dnešní epizodu – snažil jsem se sbalit servírku pohledy, ale k ničemu to nevedlo. Pohledům jsem dal vale a zjistil, že i pohledy mají svou funkci. Konverze k uzavřenosti byla projevem černobílého vidění.

Dnes je tu druhá šichta. Moje projíždění parkovištěm začalo být nápadné, tak jsem šel dovnitř. Mají novou posilu, bloncku s malýma. Je úleva, dívat se na jinou. Dívám se na ni poněkud déle a jsem odhalen. Nejhorší je přijít o iluze. V patnácti mě indoktrinovala dalajlámova Cesta ke štěstí. Bojoval jsem proti svým iluzím, ale bez nich to nejde. Iluze jsou inzulín. Jde to jen, když to člověk nechce. Bloncka je cool. Náznakový výstřih.