Trpím představou, že někoho sbalím na to, jak se tvářím. Jde o to, jak se opravdu tváříš, ne o to, jak se kontroluješ. Nejzazší spojení musí být to nejsnazší, i kdyby mělo být negativní.

Nikdo po mně nechce peníze. Buď vypadám nemajetně, nebo lakomě. Nebo možná proto, že se usmívám. Klíma říkal, že nejlepší agrese je láska. Na náměstí Svobody jsou si chodci rovni s tramvajemi. Maturanti jsou kultivovaní, nikoli vykalení. Nestříkají po lidech levnými parfémy jako ve Zlíně. Jsou v pohodě a lidi to cení. Romové přestávají kopat příkopy a vytahují portmonky. Bezdomovci nedávají, ale nechtějí ani podíl. Turisti nedávají, vůbec to nedávají. Úkosem si měří podivnou, protivnou tradici.

Češi dávají papírovky nebo skenují kvéer kódy přilepené na kasičkách. Je krásně, skvělá viditelnost. „Přispějete nám?“ ptá se mě automobilová závodnice s rovnými, lesklými vlasy, jež jí spadají k luxusním hýždím. Zašátrám do náprsní kapsy. Nejdřív vyndám bílý CEDIT. Nemyslí si, že je to toaleťák? Hodím jí pětikorunu. „Děkuju,“ řekne mile. „Není zač,“ řeknu vřele. Nejde o to, kolik, ale jak. „Zrovna jste propásl představení,“ dodá koketně. Jdu dál. Mohl jsem ještě něco říct.

Bonbon

Sednu si do stínu. „Dejte si prosím bombón!“ křičí na lidi studentka. Týpek, který si zrovna sedl vedle mě, kolektuje peníze a jde za ní. Taky flanér v posledním zvonění. „Hodně štěstí,“ hodí jí to a bere si bonbon. „Pojďme na slunko,“ říká studentka spolužačkám. Má úplně holá záda. Dvě se rozběhnou do kruhové kaluže, kde bylo přes zimu kluziště. Lehnou si do vody. Cákají se ve slunci. „Pojďme do vodopádu,“ ukáže jedna na vodotrysk uprostřed kaluže. Vodotrysk se v tu ránu vypne. Smůla.

V kavárně knihkupectví Špalíček jsem člověkem, když čtu, ne exotem, který zabíjí život ve fetišistickém transu. CEDIT je místní časopis posedlý spoluprací, citlivostí a citací. Sbalil jsem ho v Huse na provázku, kde jsou volně k rozebrání starší čísla. Tématem tohoto je Rozpouštění. „Zazvonil zvonec, nastal dojezd,“ píše prorocky autor, který teď sedí v Německu. „Trpaslíci mě fakujou, radši už půjdu,“ zní v básni Teď, která vznikla „asociativní kolaborací autorstva“.

Podepsány jsou čtyři ženy. Když je někdo nebinární, tak si říká autorstvo, ne? Co když nebinární autorstvo kolaboruje s lidmi různých pohlaví? Říká se pak takové skupině autorstvostvo? Tenhle koncept směřuje k věčné regresi. To je ještě horší než růst. Báseň je skvělá. „Oveľa menej smrdím, keď som sa osprchoval.“ Tomu říkám poezie. Vážně.

Good vajb

Lidi tu studují, což je vajb, který nemusím, nebo jsou na rande, což jim přeju, nebo s přáteli, což jde, pokud jde o přítelkyně. Ta jedna má modré oči, dlouhé, husté, černé kudrnaté vlasy zvýrazněné rozcuchovým drdolem, mikinu s kapucí s nacpanou klokaní kapsou a brýle s miniskly jako Arthur Lee v klipu My Little Red Book. Hodně se mi líbí, ale pocit, že bych do toho klidně tady a teď šel, mám z jiné, která právě nestydatě studuje a občas se podívá.

Jediný, kdo tu jen tak pluje čtením, je pohledný borec s knihou od Stephena Kinga s rudou ďábelskou hlavou na obalu. Má Tourettův syndrom. Chvíli se tváří udiveně, chvíli překvapeně, pak vyděšeně, ale autentický je jen jeho občasný lehký úsměv. Je fakt pohledný a zranitelný. Valím se napojit na Kraví horu.