Na adresu Truhlářská 11 jsme se vypravili v počtu tří lidí a nevím jak kolegům, ale mně bylo trochu trapně z pocitu, že musíme být minimálně stopadesátí novináři, kteří se sem na squattery jezdí dívat jako na zvířátka do ZOO.


Otevřel nám Q., jeden ze stálých obyvatel. Prošli jsme kuchyní, kde se zrovna ve velkých hrncích vařily těstoviny se sójou a usadili se ve společenské místnosti. Naštěstí jsme všichni navzájem známí svých známých, takže ledy roztály rychle a mohli jsme začít fotit a vyptávat se.
Tak povídej… jak jste se z Milady dostali do Truhlářské?
Q: „Tenkrát byl tím dobrodincem Michal Kocáb. Seděli jsme na střeše Milady, bylo jasný, že nás každou chvíli sundají a v tu chvíli přijel on a řekl, že se to dá řešit jinak. Tak jsme se nechali sundat s náhradou.“
Vidíte v Truhle budoucnost, nebo je to jen nouzové řešení?
Q: „Majitel chce dům rekonstruovat, takže budoucnost to pro nás rozhodně nemá. Je trochu zvláštní. Dokonce jsme uvažovali, že nás sem vzal, aby vyhnal ostatní nájemníky; myslel si, že jim budeme vadit.“
A nevadíte?
Q: „Vztahy jsou bez problémů. Jeden nájemník měl pár přednášek, ale jinak nás snad mají rádi. Snažíme se nedělat moc kravál, koncerty ve sklepě končí vždycky v deset a máme jistý pravidla,“ ukazuje na ceduli vyvěšenou na dveřích, na které se dá přečíst o zákazu volného pobíhání psů, hlučení na chodbách i ve společných prostorách squatu, na dvoře a podobně. „Bydlí nás tu průběžně něco mezi pěti a patnácti, ale umíme se chovat jako slušný lidi a nájemníci to poznají. Jedna sousedka s námi dokonce chodí na demonstrace. Řekl bych, že jsme baráku vrátili život.“
Míváte tu někdy zahraniční návštěvy?
Q: „No jasně. Ubytováváme je nahoře v tělocvičně, když je plno.“
Vy tu máte tělocvičnu?
Q: „Jo, i když improvizovanou. Není to zrovna basketbalový hřiště, ale na cvičení to stačí. O patro výš máme i ateliér, děláme tam kurzy figurální kresby, angličtiny a tak.“
Tam bych se potom ráda podívala. Zpátky k těm zahraničním hostům, funguje nějak propojení se squattery v cizině?
Q: „Funguje. Češi jsou v Amsterdamu, v Barceloně, v Řecku. Češi jsou všude.“
V Amsterdamu ve squatu jsem nedávno byla. Tam funguje komunita úplně jinak, je daleko rozvinutější. Proč to tady v Čechách nejde?
Q: „Protože tady tenhle styl života nemá tradici. Komunisti jeli po »příživnících« jako slepice po flusu. Po revoluci to nikdo neřešil, vzniklo pár komunit a jakmile se režim ustálil, začal ten hon nanovo,“ stěžuje si a ostatní se mezitím usazují kolem s večeří. Do hovoru se vkládá dredař sedící u kamen: „Mně k životu stačí pět tisíc měsíčně. Tři litry na elektřinu a internet a dva na vyžití. Nebydlím v Praze, ale na vesnici, nájem neplatím. Kdybych neměl ani těch pět, pojedu na nouzovej režim, potmě a bez připojení.“
Milada mi připadala kulturně aktivnější. Co pořádáte v Truhle za
akce?
Q: „Fakt? Mně připadá aktivnější Truhla. Měli jsme tu několikrát sítotisk, každý týden je promítání filmu, hodiny angličtiny, benefiční koncerty ve sklepě, taky vaříme pro bezdomovce… i benefiční piercing jsme tu měli, ale bohužel jen jednou, pak už jsme se s tím člověkem nějak nedomluvili.“
D: „Propíchl mi kozu a už se tu neukázal!“
Q: „Taky máme třeba veganský večeře za příspěvek. Na www.milada.org/truhla je program na měsíc dopředu.“
Vezmeš nás taky do ostatních prostor?
Q: „Do ložnice ne, tam máme bordel. Ale ukážu vám sklep, ateliéry a freeshop.“ (vede nás nahoru)
Q: „Tady je freeshop. To znamená, že je tu všechno zadarmo. Lidi sem nosí starší oblečení, boty, deštníky, mobily… cokoliv, co by ještě někdo mohl upotřebit. Taky je tu notýsek, do toho můžete zapsat, co potřebujete a třeba vám někdo udělá radost a nechá to tu. Máme i knihovnu, jsou tu hlavně časáky a knížky s punkovou, feministickou nebo vegetariánskou tématikou. Taky zadarmo, samozřejmě.“ (otevírá další dveře)
Q: „Tohle jsou ateliéry, tady pořádáme kurzy figurální kresby a já tu mám pokojík. Maluje tu třeba Tomáš Prchal, máme od něj několik obrazů Milady. Vedle je tělocvična, tam přespávají ti zahraniční hosti. Máme boxovací pytel a žíněnky.“
A sklep kde se konají koncerty?
Q: „Sklep má bohatou historii. Údajně tu kdysi bydlela Máchova milenka a slyšel jsem, že za války se tu ukrývali nacisti. My tu pořádáme hlavně benefiční koncerty, nedávno byl třeba jeden na podporu vznikající Rainbow vesničky na Šumavě. Ale končit se musí v deset, je to špatně odhlučněný. Taky se tu nesmí kouřit, nájemníkům to vadí, takže máme zařízenou echt kuřárnu.“ (odhrnuje závěs, za ním je prostor velikosti kadibudky s židlí a popelníkem)
Q: „Taky záchody ve sklepě stojí za to. Sice je to jenom žlábek v zemi, ale jsou v něm zarámovaný fotky prezidenta. Současnýho i minulýho. Takže když jste naštvaný, můžete pochcat prezidenta.“
Takhle poeticky náš oficiální rozhovor skončil a dostali jsme pozvání na jointa i večeři. A když jsme odcházeli, říkala jsem si, která část našeho národa je vlastně ta nepřizpůsobivá.