Předěl neexistuje. Vše, co je definitivní, se mi zdá krajně podezřelé, vše, co má jasné obrysy a dokážeme to včlenit mezi další puzzle, by mělo být důsledně prošetřeno.

Odkud pochází pocit, že věci můžeme vlastnit tím, že vymyslíme intelektuální způsob, jak je uvěznit v definici? Nejzvrácenější mi připadá to, že jsme se naučili v termínech a lexikonových řádcích číst i lidi. Ať už je na vině kapitalismem nastolená optika výkonnosti a vyčíslitelnosti, nebo kulturními válkami podmíněná nevraživost, jsme motivováni k tomu, zařazovat lidi do kategorií podle vlastností obdobně jako odhalovat podle atlasu hub, zda je daný druh jedlý, toxický nebo smrtelný.

Ve spojitosti s předělem, ať už se jedná o rozkrojení lidské historie, či té osobní, mě opravdu zachvacuje úzkost z toho, že bych mu přiznala existenci. Předěl podle mě není ničím jiným než lidským nápadem určit milník ve stále přetékající kádi dějin nebo osobního příběhu. Pohnutky k dané přelomové události, její zárodky nebo samotná kumulace podnětů k ní vedoucích nejsou do předělu zahrnuty, dochází zkrátka k identifikaci momentu překročení nejisté meze, která je následně vytržena z kontextu a za předěl vydávána.

A Cyborg Manifesto
Podobně se můžeme bavit o tělech. Kde je hranice mezi tím lidským a zvířecím nebo technologickým? Mezi hmotou a duchem? A co z těchto dvou duálních kategorií náleží kterému organismu?

Donna Harawayová v roce 1985 publikovala esej A Cyborg Manifesto, v níž představila kyborga jako hybridní postavu, která se vymyká běžným kategoriím lidského, zvířecího a technologického. Kyborg je v jejím pojetí komplexní bytostí, která spojuje lidské a nelidské prvky, narušuje tradiční hranice a představuje výzvu pro binární myšlení a dualismy, jako je příroda vs. kultura, muž vs. žena nebo člověk vs. stroj. Kyborgem je každý z nás; notnou část vzpomínek a informací delegujeme na paměť technologických zařízení, od nichž se nedokážeme vzdálit. Telefon jako by se už stal součástí lidské ruky.

Už jen brýle, kontaktní čočky, naslouchátka, kardiostimulátory, protézy nebo implantáty ukazují, že technologie mění nebo vylepšují naše těla na denní bázi. Naše biologické hranice jsou překročeny. Člověk s kardiostimulátorem je doslova fyzickým hybridem organického a technologického, bez této technologie by jeho tělo nemohlo fungovat. Ale stejně tak se naše identita může měnit v online prostředí – digitální avatary nebo filtry na instagramu nám umožňují předefinovat, kým jsme. Se zvířaty jsme zase spřízněni evolučně a geneticky – lidé sdílejí přibližně 98–99 % DNA se šimpanzi a se zvířaty mají společné mnohé fyziologické a neurologické vlastnosti, což je i důvodem, proč se na zvířatech testují léky a provádí výzkum.

Kyborg podle Harawayové není postaven na jediné identitě nebo pevně dané podstatě. Naopak je symbolem postmoderní fluidity, adaptabilnosti a hybridnosti, což znamená, že může existovat v různých světech a kulturách, překračovat hranice mezi organickým a technologickým a zpochybňovat pevně dané identity. Harawayová kyborga nevidí jen jako technologický fenomén, ale také jako politickou metaforu pro osvobození od tradičních společenských struktur a kategorií – například genderu, rasy, třídy nebo národnosti. Kyborg tak svobodně odolává všem jednoznačným definicím a utváří se skrze neustálou transformaci. Identita zde není založena na biologii nebo na tradičních společenských rolích, ale na flexibilních spojeních, která se přizpůsobují novým situacím.

Olga Fedorova
V souvislosti s úvahami o matnosti vykonstruovaných kategorií na mě velmi silně doléhají obrazy Olgy Fedorovové, současné umělkyně původem z Moskvy, která žije a tvoří v Bruselu. Ve svých dílech často maže stopy domnělých oddělení fyzické masy i abstraktních entit. Mezi snovým a reálným, spirituálním a realistickým, děsivým a krásným, umělým a přírodním či technologickým a lidským se nepohybuje, nýbrž kráčí po jejich spojité půdě. Její tvorba zahrnuje digitální obrazy a 3D renderované scény a vyznačuje se surrealistickým výrazem za použití současných technologií. Počítačovým renderingem dociluje postav v neobvyklých prostředích, tvořících znepokojivé scény.

Fedorova také často zobrazuje lidské postavy v kombinaci s technologickými prvky nebo zvířaty a zpochybňuje tradiční genderové role a mezidruhové hierarchie. Možná proto je pro mě její tvorba vizuální analogií k Harawayové konceptu kyborga jako symbolu osvobození od tradičních společenských struktur a kategorií.

Zároveň mi její hororové a zvláštním způsobem přitažlivé vizualizace navozují myšlenky glitch feminismu, který využívá chybu jako nástroj k narušení a přetvoření zavedených genderových a kulturních norem.

Glitch feminismus
V rámci tohoto filozofického pojetí Legacy Russellové je glitch více než jen technická závada. Je manifestací, která skrze moment nefunkčnosti systému odemyká prostor mimo binární systém (muž/žena, přirozené/umělé). Když totiž stávající systémy selhávají, když se zadrhnou, zacyklí nebo rozpadnou, objeví se v těchto „chybách“ prostor pro nový pohled. Glitch nám ukazuje, že tam, kde věci přestávají fungovat podle očekávání, leží možnost uniknout z rigidních struktur a začít myslet jinak. Binární opozice – člověk/zvíře, příroda/technologie, muž/žena – nejsou nezpochybnitelné. Když v nich vzniká glitch, vidíme jejich křehkost, podmíněnost. Můžeme pochopit, že chyby nejsou poruchami, ale příležitostmi. Tím, že je začleňujeme do myšlení, se učíme žít v nejasnosti a zároveň v otevřenosti. Rozpad systému není jeho koncem – je začátkem redefinice. Klade otázky.

Technologie tak v tomto pojetí nabývá emancipačního potenciálu. Digitální prostor není nutně spoután stejnými pravidly jako fyzická realita a umožňuje tak experimentování s identitou, genderem a tělem. Digitální „chyby“ mohou narušovat obraz těla, deformovat jej nebo proměňovat, čímž vznikají nové formy existencí, které se neřídí běžnými očekáváními a definicemi. Tím glitch feminismus využívá potenciál chyb v technologiích a jejich hackování k přetváření identity, k narušení klasických kategorií a ke zpochybnění tradičních hierarchií. Ztělesňuje svobodu od biologické determinace a sociálních škatulek, které nám přiděluje tradiční společenský systém.

Fedorova protagonisty (různých genderů) svého paralelního světa deformuje stejně jako jeho prostředí. Něco tady zkrátka vždycky nesedí, a není toho málo. Tyto „chyby“ pak mohou vyzývat naše vnímání reality a identity a poskytují nám možnost vymanit se z omezujících vzorců.

Zrůdnost přijata
Jako závěr tohoto krátkého exkurzu do filozofických úvah akcentujících současnou postmoderní, digitální a fluidní realitu zavrhuji předěl. Vyjadřuji tak čirou poctu neukončenosti při bloudění nezařaditelnými kreaturami Olgy Fedorovové. Děsím se jich a nemůžu z nich spustit oči, ukazují mi, že nejsem monstrem, jsem jen na spektru všeho existujícího, kategorie životnosti a neživotnosti jsou zde k smíchu. Ve virtuálních světech jsou předěly nenávratně rozmočeny. Rozpily se kvůli totožnosti reality a fikce, totožnosti já a toho, jak se z vlastní vůle ukazujeme.