Měl bych víc myslet na čtenáře? „Není čas,“ říká Borkovec. „Hlavní je styl,“ říká Zábranský. Kdo píše pro čtenáře, nestojí za řeč. Ty jsi čtenář.

Psát kvůli někomu jinému je práce. Prachy – stejně jako Kunderova pravda – jsou jinde. „Mrtvou kočkou,“ odpovídá spisovatel Seymour Glass v Salingerově povídce Seymour: Úvod na otázku, čím by chtěl být. Proč? „Protože nikdo nezná její cenu.“ No jo, pak spáchá sebevraždu, ale všichni na něj vzpomínají v dobrém. Rozlet a típnutí jsou jin a jang. Ti nejlepší zazáří a zhasnou, říká Kerouac. Je těžké smířit se s tím, že už dál ani vpřed není kam. Že už ty chvíle jsou ty tam.

S autorským alter egem je to jako s romantickým protějškem. Nedostaneme se k němu srdcem, ale intrikami mysli. Takže je možná čas – pořád je čas – na nějakou revoluci. S tím člověk přece sedá k papíru. Odráží se ke skoku. Ale když si z toho udělá rutinu, zůstane viset ve vzduchoprázdnu jako jojo. Hopsá na trampolíně svého vzteklého vkusu. S některými věcmi nehneš, chce to čas, ale to neznamená, že ten čas není právě teď.

Sáčky tančí ve větru a zachytávají se na opadaný kaštan. V knihobudce leží Vesmíry. Tak to ne, do téhle pasti nevlezu. Opravdu dobré věci uděláš jen, když ti to přijde, ne když ti to někdo poradí. Pravda je harmonie myšlení a provedení. Provedení přejaté myšlenky nikdy nebude precizní. Soupeříš, pak se opeříš, ale nejradši by ses zavrtal. Aby se ti něco mohlo líbit, musíš vědět, co se ti na tom líbí. Musíš to umět říct. Jsme zvyklí říkat spíš to, co se nám nelíbí. I o tom, co se nám líbí.

DBD

Džus s vodou je bazén, jo? Bazén je spíš voda s chlórem, ne? Tam se člověk spíš napít nechce, ne? Proč tomu říkají bazén? Jakože je to velké? To radši moře, ne? To je sice slané, ale má kromě toho aspoň nějaké líbezné konotace. Nebo moře je zase až moc velké? Co rybník? No jo, rybina. Co jezírko? To zní úchylně. Nádrž?

Četl bych si, ale je tu málo světla. Pracuje tu jedna, co pracuje taky na štěrkáči, kde se mi vždycky směje, když si dám dvě kafe po sobě. Furt se na mě usmívá, ale já se snažím působit, že ji nesleduju, což je nepřirozené, protože sleduju všechno. Takže ji nesleduju, i když bych třeba mohl.

Apolena Rychlíková v rádiu pouští Dream Baby Dream od Bruce Springsteena. Otevírá mě to. Dobrá mantra. Dream Baby Dream. Lepší než Hare Krišna. That’s All Right (Mama) od Canned Heat je taky v pohodě. Nebo It’s All Right Baby Blue od Them. Všechny Dylanovy covery jsou upgrade. Ale napsal je on.

Čekám na parkovací místo. Chtějí tu postavit parkovací dům. Jsem proti. Je to ve stadiu projektu. Možná neseženou prachy. Je to megaprojekt. Za miliardy. Počkáme. Ty reflektory mě serou. A smrad. Strašně mě sere smrad z aut. Překvapuje mě, že lidi se tváří, že je vůbec nesere. Konečně zasunu, ale nemůžu najít klíč. Nebo čip nebo jak se tomu říká, když to otvírá a zavírá, ale není to klíč. Konzole? To slovo nesnáším, ty vole.

Podvod

Jdu na bazén. Dám si tři litry na čip. Když si tam dáte tři litry, máte dvacet procent plus. Když míň, tak jen deset procent. Čtu si v bufetu, je tam světlo. Dám si kafe. Paní mi omylem udělá dvojité. Nevadí. Dočítám víkendové noviny. Je už úterý, ale s poctivostí nejdál dojdeš. Pak si to všechno musím zopakovat a zapamatovat. Myslím, že lidi to moc nedělají. „Noční můra Kremlu.“

Potkám kolegu té z loňska a vezmu si na ni kontakt, že bych ji rád pozdravil. Blokne mě. Aspoň se to uzavře. Dream Baby Dream. „Já jsem vás dneska viděla,“ říká pokladnice. Je v pohodě, taková Škopková. „Mám dvoufázový trénink.“ „Vy jste plaval venku.“ „Jo.“ „Já bych do toho nedala ani nohu.“ „To je v pohodě, zatím. Akorát do toho musíte každý den.“ Pouští mě zadarmo. Už to jednou udělala, koupil jsem jí pak kafe. Černá ekonomika. Lázně jsou v pohodě.