Cílem mého psaníčka je pěkně se uvelebit. Narafičit myšlenku tak, aby klidně, kladně cinkla v pokladně jako jistá, cenná mince. Čistý deal.

Velebím se i fyzicky. Najdu bizarní konstelaci a pohodlně v ní spočinu. Samozřejmě jen na chvíli. Z webu Městské knihovny v Praze jsem si vytiskl Svět jako vědomí a nic od Ladislava Klímy, secvakl ho koněm a četl jako trhací kalendář – free-volné, devastační počteníčko. Chybí mi teď, když jsem si za šest kil koupil Klímovy sebrané dopisy. Knížka má v sobě něco biblického, co vám brání ji trhat. Ve vazbě by zůstal hrozivý kráter.

Za knihou stojí kus práce, i když stojí v podstatě tolik, jako byste si ji sami vytiskli. Knihy se nám zdají drahé, ale ve skutečnosti jsou levné. Klímovy dopisy sebrané Torstem přesně vyplňují stránky, což je uklidňující. Jsou věrné originálům včetně jazykových zvláštností, což budí zvláštní sympatie k editorovi i pisateli, který na prvních stranách píše o nevalném prodeji Světa jako vědomí a nic, pod který se nepodepsal a který se prodává jen po kusech.

Vydání je strop

Když se propaguješ, ubíráš si na hodnotě. Je to jako se selfíčky, musí tě vyfotit někdo jiný, aby tam byla duše. Když se díváš do zrcadla, zkameníš. Zvláštním jevem je záložka roztřepená na několik třásní, aby si člověk mohl četbu založit na více místech, ale proč by to dělal? Všechny ty vymoženosti člověku akorát komplikují život. Klíma hovoří o sebeobraně v disputacích. „Není nic krásnějšího nad útok,“ píše. Já se dokážu rozohnit jen namátkově, nikdy, když do mě někdo jede.

Důležitější pro vzkaz budiž rozpoložení, v němž je zaznamenáván, než to, co chce sdělit, i když eventuálně se to nějak slije a zasvítí do temné sluje. Jest nám začasté potřebou sdělit něco konkrétního, ale většinou to jde záhy stranou, ztratí to strunu. Vyrojí se slůvka nadaná tajemným apelem a trvají na tom být vyslovena. V daném kontextu jsou nesmyslná, ale o to větší rozkoš přinese jejich zapsání. Jak devótní!

Jsem na roztrhání mezi tím, co diktuje ego a tryská vědomí. Je to dvojjediná minulost-přítomnost. Básník-žena a muž-filozof spolu plodí myšlenku. Jsem nedokonalý a tím dokonalý – tato slova by taky bývalo bylo lepší vynechat, ale psaní vyjevuje schováváním, schovává vyjevováním. Píšu zbytnosti a vám na mysli tane to importantní, trpělivě importujete.

Integruj nejslabší

„Dokud budou gordické uzly, budou i meče,“ píše Klíma. „Nechceš vyhořet? Tak si definuj, co by k tomu vedlo – a tomu se vyhni. Nejde o to vědět všechno, ale vědět, co přesně má smysl znát,“ píše Charlie Munger, spolupracovník Warrena Buffeta. Asi si to pak i zjistit, ale to už v té brožuře nebylo. Ve výsledku akorát budeš víc přemýšlet. Když přemýšlíš, tak se přeřekneš. Když do toho jdeš po hlavě, uděláš chybu. Když počítáš kroky, pravděpodobně ti nevyjdou.

„Everybody needs a place to rest, everybody wants to have a home,“ zpívá Bruce Springsteen v písni Hungry Heart. „Jsem svobodná. Tak jako vždycky,“ řekla padesátiletá kuchařka Dita Pecháčková po rozvodu s marketingovým mágem Markem Prchalem.

Problémem sociálních sítí je, že se tam lidi vzdali listovního tajemství. Právě tím sítě mění realitu, nikoli dílčími výzvami či konspiracemi. Lidi mají pocit, že jsou průhlední. „Závislost je špatný proces integrovaný do nejhlubších vrstev biologických procesů a psychologické konstituce. Nelze ji opustit, kompenzovat, přetvořit. Je třeba nalézt stejně silný vztah k té nejslabší části sebe sama, která potřebuje zachránit,“ píše na svém fejsu Oto Ivanovský.