Darina Alster (* 1979) je vizuální umělkyně, žijící a působící v Praze. Stěžejní je pro ni vyjadřovat se prostřednictvím performancí či instalací. Klíčovým momentem její tvorby je práce s tělem. Její tvorba interpretuje osudová témata, vlastní životní příběh nebo věci, které se jí přímo dotýkají. Osobní téma se často odráží do společenského nebo politického. Darina právě očekává svého druhého potomka a mě zajímalo, jaký má těhotenství a mateřství vliv na život umělkyně.

Velmi obdivuji ženy, jež se pro mateřství nevzdají kariéry. Jak se daří umělkyni, když se stane matkou? Co všechno se změní?
Změnil se mi způsob práce. Pracuji teď dlouhodobě, připravuji výstavy minimálně půl roku dopředu, protože času je méně a mohu pracovat jen krátce. Nemohu si už dovolit to gesto, kdy se umělkyně zavře na týden do ateliéru, kde tvoří, téměř nespí a vznikne nějaká časová bublina, ve které na poslední chvíli připraví celou výstavu.

Je to pro vás náročnější?
Nejeví se to jako problém. Vždycky jsem vše hodně promýšlela. Není to „na první dobrou“. Kdyby mi nabídli, že zítra mohu performovat například v galerii Tate Modern, odmítla bych s tím, že potřebuji na přípravu aspoň měsíc. Neznala bych totiž kontext, ve kterém bych pracovala a můj nápad by neměl čas uzrát.

Kdy máte prostor tvořit?
Pracuji hlavně po nocích. Vyhledávám čas klidu. Co se jeví jako náročnější, je to, že nechci flákat mateřství ani umění. Takže se snažím být přes den skvělá máma a v noci skvělá umělkyně.


To dost obdivuji vzhledem k tomu, že ještě čekáte dalšího potomka. Chodíte někdy vůbec spát?
K tomu všemu mám ještě zaměstnání, což je kapitola sama o sobě. Na spánek si čas najdu. Když chcete, vše si rozvrhnete a dá se to zvládnout. Právě díky těhotenství na spoustě věcí už nelpím a neřeším je. Nepochybně bych byla produktivnější, kdybych byla svobodná a bezdětná. Mám méně výstav, ale snažím se produkovat o to kvalitnější věci. O kvalitě umělce přece nerozhoduje, jaké množství děl vyprodukuje. Spíš je dobré, když přijde na něco zásadního. Důležité je vědět, co dělá, proč to dělá, a že to má nějaký význam, který ho přesahuje.

Vaše performance reflektují váš životní příběh a svět kolem vás. Jak se ve výsledku projevilo mateřství?
Několik let se už věnuji tématu ženských archetypů, jako obrazům z nevědomí ovlivňujícím naše vnímání, dobu, kulturu. Baví mě je nějakým způsobem aktualizovat. Mateřství se v tvorbě odrazilo nejen tematicky, ale také tím, že jsem svou dceru Sofii do vystoupení zapojila. Ve „Family Shadows“ vystupoval dokonce i můj manžel. Všichni tři jsme byli potřeni černou barvou, promítalo se na nás světlo z projektoru a obkreslovali jsme náš stín na plátno připnuté na zdi. Ukazuji dceři svět umění, v rámci kterého má dovoleno dělat i věci, které jindy dělat nesmí.

Jak tomu tříleté dítě rozumí?
Chápe to spíše jako hru. Nevysvětluji jí všechny intelektuální přesahy, které její činnost bude mít, nebo proč to dělám já. Vysvětluji jí performance jako speciálně vyhraněný svobodný prostor, kde si můžeme užít věci, které jinak doma dělat nebudeme.

Uvědomuje si vaše dcera, že je součástí uměleckého vystoupení?
Teprve se učí uvědomovat si samu sebe. Vycházím z toho, že se narodila mně a já jí ukazuji svůj svět se všemi aspekty. V souladu s tím dbám i na to, abych s ní zacházela korektně v tom smyslu, že si nebude v dospělosti připadat využívaná. Například při performanci „Zjevení Madony“ nevystupovala úplně nahá, měla kolem beder draperii. Chci jí předat víc než máma, která na ní bude celý den roztomile koukat a dělat „ťuťu ňuňu“.

Zmínila jste performanci „Zjevení Madony“, před níž jste oslovila dalších šest umělkyň, čerstvě prožívajících vlastní mateřství, abyste se pokusily skrze společné kojení na jevišti Strašnického divadla zpřítomnit Madonu – archetyp Bohyně Matky. Překvapilo mě, že něco tak mírumilovného jako je krmení miminka bylo vnímáno kontroverzně a feministicky.
Nesečtělí lidé vidí ve feminismu zakomplexovanost, nenávist k mužům a touhu být jako oni. To je holý nesmysl. Feminismus je o identitě. Přijde mi, že čistě ženské téma, jako je kojení, se stává najednou politickým, protože v něm je cítit odboj. Kateřina Olivová například založila „Kojící guerillu“, což je politické umění vyjadřující svůj postoj kojením. Proč? Protože kojící matka je často vnímaná jako něco nežádoucího. Vůbec matky samy o sobě jsou tak vnímány – nemáš právo na zajímavé rozhovory, máš být v dětském koutku a hrát si tam s panenkami. „Kojící guerilla” má za úkol bránit ženy vykázané z nějakého prostoru kvůli kojení. Když jich do takového podniku přijde třicet a začnou tam kojit, tak už si to k nim personál nedovolí, a nebo se z toho stane politická akce. Kojení je naprosto přirozené a nevulgární. ∞