Rodíme se s právem na pozornost, které časem ztrácíme. „Čáu, čáu,“ podává mi ruku small-talker. „Čáu, já tady teďka zachycuju takový proud,“ ukazuju na popsaný list. „Jasně, nechám tě v klidu.“

„Tady se dá platit kartou?“ ptám se servírky. „Ano, už ano,“ přisvědčuje. Předtím jsem zdlouhavě specifikoval, notifikoval a měnil s gustem pro roli zákazníka. Ona zůstala klidná, lidská ve své funkci. Nechci nic škrtat, nic chtít. Chci chtít, co chce bytí. Chci to doopravdy? „Prosím vás, nevadilo by vám, kdyby si sem pár lidí přišlo zahrát na harmoniky?“ vrací se small-talker. „Mně by to vadilo strašně. A tady pánovi určitě taky,“ ozývám se. Přede mnou sedí zády ke mně do notebooku píšící pán. Rámuje ho okno dokořán otevřené na náměstí koupající se v paprscích posledního slunce.
„Mně je to jedno,“ nepodpoří mě pán. „Mně by to teda vadilo strašně,“ trvám na svém. „Tak teda později?“ ptá se small-talker. „Jo, já tady nebudu věčně.“ Naliju si darjeeling. Pán začíná druhý odstavec. Chybí mi původní nonsens. Už se do něj nemůžu vcítit. Musím držet nit příběhu. Havel píše, že člověk si nejdřív musí uvědomit-přijmout svou výjimečnost, aby mohl později s lepším pochopením zpětně vstoupit do řádu věcí, že bytí chce být vědomým člověkem spatřeno, ale zároveň to nechce, proto je poznání tak prchavé.

Pán si objednává pastis. „Ráno nebyl, ale že prý ho přivezete. Kdyby nebyl, tak ouzo.“ „Kdyby nebyl ten pastis?“ „Ano, kdyby nebyl. A zalijte to…“ Ale ona už je pryč. Pán upravuje něco v prvním odstavci –tři místa v druhém řádku. Jede kurzorem. Po čtyřech řádcích stiskne enter. Ona přináší ouzo. „Na zdraví,“ zvedá směrem k ní sklenici pán. „Prosím?“ nerozumí ona. „Na zdraví,“ položí pán sklenici na stůl. „Můžu se zeptat, co píšete?“ nevydržím to. „Sloupek,“ vzhlédne pán. „Pro Český rozhlas,“ dodá nerudně. „Děkuju.“ Jdu na balkon. „Už je tam volno,“ říkám small-talk­erovi. „Jo? Díky.“
Na Míru si sednu do křesla z auta. Nejpohodlnější sezení za poslední dobu. Přijde holka, se kterou jsem si tu kdysi ulítl po slamu. Má ráda moje psaní. Hrábne mi do vlasů, že by prý chtěly zkrátit. Postaví se mi. Prý by to chtělo napsat něco s pointou.

Slušnost není poslušnost
Jan Němec na svou první moderaci spěchá z Portálu. Zrovna se brutálně rozprší. Se svou blonďatou přítelkyní se neohroženě vrhá do deště a v mladistvém kalupu nad ní bez zaváhání roztahuje deštník. Sedí směrem k účinkujícímu s nohou přes nohu. Rozptýleně gestikuluje, aniž by říkal něco důležitého. Zbytečně dlouho rozumuje, aniž by to sloužilo k podnícení účinkujícího. Nestrhává publikum k aktivitě. Publikum se má dívat, jak se dva důležití lidi baví.

Při jedné odpovědi důkladně examinuje svůj hrtan. Působí jako knižní influencer, který se stará spíš o zrcadlo než o knihy, jako starší verze chlapce ze Smrti v Benátkách, jako někdo, kdo pluje a už dlouho se nepotopil, někdo, kdo se potřebuje probudit, ale nechce, protože umí lucidně snít. V eseji pro Palánovu sbírku povídek Za oknem psal, že za časů puberty mu to šlo.

Má klukovsky odstávající uši a intelektuálsky vystouplé temeno, všimnu si, když večer popíjí na Portále s Bělíčkem, Pospěchem, Hrabalem, Karáskem a Dibitanzlem. Působí jako obraz, který visí hned nad ním – zelený patvar, ze kterého čouhá žlutý cancour šířící kolem záři a sporadické bílé výpary. Když se na něj usměju, usměje se zpátky. Když odchází, podívá se po mně.

Psaní je zrcadlo. Zrcadlo je utopie. Reverzní probuzení, probuzení, které je usnutím. Iritace může být vzrušením, může se do něj překlopit, zreverznit – rozeznít objekt v původním znění, probudit ho z dabingu.

Shituace
„To je on!“ Vedle sedící holka koulí na své přísedící očima. Myslí mě. Být slavný asi znamená, že si na tebe všichni ukazují, a pak dělají, že tě nevidí. Sledovat gestikulaci lidí je nesmírně zajímavé. Všímaví lidi jsou osamělí, protože se všechno dozvědí, aniž by se museli s někým bavit. Jsme druhými překládáni do různých řečí, většinou nesprávně. Smíříme se s tím, že žádnou reálnou tvář nemáme. Jen se zračíme, usmíváme nebo mračíme. Chováme se tak, jak si myslíme, že nás vidí druzí. To, o čem si myslíme, že je jen iluze, může být pravda pravdoucí. Jsme jen jedni z druhých.
Dibitanzlova víla se na mě usmívá. Jdu si k ní přisednout. Dibitanzl sedí vedle ní. Vílu představí tak, že mi chtěla něco vylít na hlavu. Ona odchází a on mluví asi půl hodiny. „Jsi divný,“ spustí, „říká se o tobě, že obtěžuješ holky. Umíš dát dohromady slova, udělat souvětí, ale obsahově jsou to hovna. Navíc to ani nejsou hovna, která by se týkala té knížky. Jsou to hovna úplně mimo. Cos napsal o Motýlím pavilonu jsem četl několikrát a odhlásil jsem si předplatné Tvaru. Vrchol tvého slamování byl, že tě dvacet minut ponižoval Foll. Vrať se do Blesku. Chtěl jsem ti plivnout pod nohy a já to udělám.“

„Skončil jsem s tebou,“ pokračuje, „měl jsem rád tvoje recenze na slamy /…/Reporty /…/ Protožes tam byl, takžes věděl, o čem píšeš, ale s knížkama to nevíš. Je to manifest zahořklosti.“ „To nemůže být?“ „U mě’s jako recenzent skončil.“ „Já jsem myslel, že jako člověk.“ „Jsem měkký, když tady s tebou sedím. Já jdu.“ „Máš pěknou holku.“ „Dík.“ Proč se na mě usmívala, když mi chtěla něco vylít na hlavu? Cestou domů přejedu potkana. Zaparkuju a jdu ho zkontrolovat. Je netknutý, roztomilý jako z animovaného filmu. Nedýchá. Jediné štěstí.

Kafara Falkenfrau
Ulpí na mě pohled Kláry G. Poznává mě. Před měsícem jsem jí napsal na fejsu: „Jak je?“ Čte ze své nové sbírky Deště Maiernnigu. „Než se poloslepí zatracenci prostřihli přes obrannou linii…“ Němec se láduje v plážovém sedátku hranolkami s majo. Předtím mě v poho pozdravil: „Ahoj.“ Moderuje snaživě Jan Jindřich Karásek. Včera ho Hrabal na balkóně Portálu drtil, že jeho poslední moderace byla slabá, že má na víc. „Když ti odpovím na povídku, že je v pohodě, ale to a to by mohlo být lepší, tak to dělám pro tebe,“ hororově fotroval. Skrz okno se na mě usmála ta Dibiho víla. Šel jsem za štěstím.

„Střepy lehké, pršící do trávy jako origami jeřábi. (…) Srstí se otírá o počátek dne. Děkuji.“ Ondřej Malý nečte tak dramaticky, raději artikuluje. Klára G. se tváří, jako bych ji psychoval, což mi znemožňuje v klidu na něj hledět. Snažím se jí dát zapomnění. Nachomýtne se tam Ernest Vrága, hrdina mojí poslední knížky. Kývne na mě. Tetované koleno má stažené obinadlem. Asi to bolí, posouvá si ho rukama. Má teď v Brně kavárnu Kafara. Fetuje víc než kdy dřív a nově se taky sám všude tetuje.

Klára G. si dovolí přečíst ze své sbírky Falkenfrau. Škoda, že nemá ty hezké vlasy rozpuštěné. „Konec světa,“ ohlašuje jednu báseň. Malý se rozesměje. Klára G. má nudný přednes. Hložek tvrdí, že dala nejlepší slam roku, ale to jen díky tomu, že ho šeptala do fejsbukové kamerky. Působí jako stará panna. Malý se na mě dívá. Dívám se jinam, aby se mohl dívat, ale když se po chvíli podívám zpátky, dívá se pořád. Chce se dívat. „Ten zvuk si ani nepředstavíš.“

Ty společně
„Ještě jednu bytost jsem toho dne zahlédl, nesla před sebou zrcadlo.“ Klára G. se zasměje, ale hned tvář zase stahuje do přísné masky. „Nemá ti vyjít knížka?“ přistoupí ke mně z nerozlišenosti blondýna. „Jo.“ „Já jsem její grafička.“ Kolem jde šéf H7O, kterého poznávám pro změnu já. „Dobrý den, já jsem Elchár.“ „Konečně. Dobrý den.“ „Dobrý den. Píšu tady o těch čteních, nehodilo by se vám to?“ „To vždycky nejdřív píšete, a až pak se ptáte?“ „No, aby to nebyla práce.“ „Tak fajn.“ Report nakonec odmítne, že lidem zbytečně ubližuju.

S tou holkou jsme se zrovna bavili o automatismu a spontánnosti. „Běžně píšu reportáž ze svého života o všem, co se děje,“ vysvětluju jí. „Když jdu na čtení s tím, že o něm mám psát, tak mi v hlavě straší nejrůznější vnější atributy, jak by ten článek měl vypadat. Ovlivňuje to, čeho si všímám. Přemýšlím, čeho bych si měl všímat. Nestíhám to nejdůležitější – zachytit atmosféru. Když to domluvené není, můžu psát o čtení jako o čemkoli. Dělej všechno, jako by to bylo cokoli. Jako by tě nikdo neviděl, neslyšel, jen ty sama. Ty společně.“

Přítomnost je, když naplňuješ všechny intence a potence beze strachu. Když ne, tak je znovu prožíváš ve smyšlené minulosti a budoucnosti. Na Portále se přelévám do očí nějaké týnky. Má oči jak močit. V tu chvíli nezáleží, na co se díváš, a tak to vidíš nejzřetelněji. Přeléváš se do toho. Jsou velké, černé jako vesmír až nelidské – právě to v lidech hledáme. Rodič jí volá, že má být do deseti minut doma. Expresivně se vzteká. Herečka života, vyjadřuje celý svět. Odchází a její dvě nezajímavé kamarádky osiří.