Zahaluji se do šátku, který jste mi darovali, snažím se jím obklopit, mým cílem je, aby přilnul beze zbytku k mému tělu, aby natáhl své končetiny a objal mě všude. Aby se látka tělesného masivu dokázala rozplynout do jeho záhybů.

Rty přitisknuté k pomeranči. Chci dosáhnout naprostého pohlcení šťavnatou hmotou. Plod vstřebává živiny z ústní dutiny přes vystouplý pysk protkaný miliony cévních vlákének, pusa je nateklá a stále těsněji zapadá do jícnu pomeranče.

Chtěla jsem, aby mě měli rádi, a tak jsem se snažila vždy najít tvar, který by pasoval do dynamiky kolektivu, obecenstva, společnosti, organismu. Ale spíš tam byl tak divně roubován, nakřivo. Toužila jsem být co nejužitečnější, být ještě něčím víc, než se po mně vyžaduje – doposud neznámou funkcí, o jejíž existenci i nezbytnosti jsem však byla přesvědčená. Doufala jsem, že vyslyším přání každého tvora, budu tu jen pro svůj účel, tedy budu účelem, objektem služebným a sloužícím, uspokojivým a uspokojujícím, plnícím potřeby těch, kdo jsou mi cizí a navždy jako předmětu budou.

Za žádných okolností neuchopovat
Nesundavej mi kalhoty, chci být jimi, odložit je, ale zároveň se obávám, že tak přijdu o svoji osobnost. Flitrové „zvonáče“ ji na čas nahradí, získám jinou. Skater džíny jsou tak volné, že necítím jejich doteky, levituji mezi jejich rukama, jako by mi bylo nepříjemné přijít do kontaktu s něčím, čím nejsem. Přesně tak, jako když se štítivě vyhýbám lidské kůži ve výtahu.

Napasovat se do skinny džínů, získat novou povahu. Správně německy je to „Anpassung“, žádná adaptace. Musím přijmout pravidla německého jazyka, rozmělnit se v jeho trávicím traktu, změnit tvar, substanci, jinak budu vyloučena. „Adaption“ i „Adaptation“ zní divně, ale i přes krkolomné záhyby své chabé výslovnosti dokážu být místní kulturou vstřebána.

Jsem příliš prkenná a ty jsi příliš flexibilní
Snažila jsem se svými pohyby obkreslovat pohyby druhých, těch ukázkových, ale nestačilo to. Byla jsem pozadu. Taneční kurz. Bella v Twillight byla ale taky levá, a přesto hot. Nebo proto hot, možná byla nešikovná, aby se s ní víc vrklajícího se teenagerstva ztotožnilo. Nejde mi ten pohyb zopakovat, mimésis nefunguje. Pohyb, který nedokáže moje tělo vykonat, mě utlačuje, podřazuje té dokonalé osobě s tanečními certifikáty a diplomy ze soutěží – beze studu ukazuje na moji nedostatečnost.

Jsem oprávněna napodobit pohyb špatně, ale také se jím inspirovat. Můžu generovat své estetické impérium mávnutím rukou jiným směrem, s jinou kadencí, silou, dynamikou, zabavením, významem – vždyť moje tělo je jiné, má záklopky na místech, jimiž z ostatních svévolně proudí energie, přirozenost, směr i cíle. Moje interpretace je uměleckým dílem, jedná se o performance, nikoli nalévání se do určené formy. Reformulace viděného, upcyklace prefabrikátu. Teď je tu přece jiná Bella. Ta Lanthimosova se svým osobitým tancem v podniku pro zbohatlíky. Její nepřizpůsobivost je adorována.

Vzorová gesta vyučujících předvedená s nejvycizelovanější precizností nejsou ani lepší, ani horší než ta naše. Proč neustále hodnotit, proč si tím tak komplikujeme svůj světský pobyt? Miss World vyhrála Češka; měli bychom být na svůj národ pyšní? Neustálé poměřování, které nemůže být v mnohých případech jiné než zcela subjektivní, nás nenechá linii formátu přehlédnout, nadechnout se mimo limit, vidět jinak než v žádoucích či snad přímo požadovaných kategoriích. Vystopovala jsem v nich svou tíseň, a i když po jejich hrubých površích chodím po špičkách, nedokážu odejít s nohama bez smítek třpytivého prachu dokonalosti ostatních.

Teplo tavících se mechanismů
Nebudu nikoho citovat, chci si pro jednou dovolit nebýt politická, což prý nelze. Ale dnes chci jen šeptat, všem prozradit to, že existují jiné světy, ty za hranicemi model a fantazií vycházejících z reálných osob, které jsou ideálním představám o nich neskutečně vzdáleny. Chtěla bych při tom šeptání ohřát ušní lalůčky svým dechem, darovat pocit, že zde je něco, co máme společného, poskytnout útěchu a zase se posunout dál, snad zpátky do té vřavy angažovanosti.

Dusím se svou náladou, moje dutina ústní se stahuje, bortí se, čelist už není schopná držet její tvar konvenující fyzikálním zákonům tohoto světa. Lepidlo se roztavilo, kovové háčky, jimiž jsem byla přichycena k obrazu svému, se roztékají, pochopily, že nemám rám, v němž by mě mohly držet, a opustily i ten svůj.

Epilog
Slovo „teenagerstvo“, které prý neexistuje (tj. není kodifikováno Ústavem pro jazyk český), jsem v tomto článku použila záměrně v souvislosti s úvahou o tom, kdo by se komu měl přizpůsobovat a v jakých případech je adaptace nutná. Můj text se jakožto poetická kritika konceptu „správnosti“ pojí i s otázkami v oblasti jazyka, úzce spjatého s vnímáním světa. Neměla by se pravopisná a gramatická pravidla více řídit tím, jak jazyk v komunikaci skutečně používáme? Jazyk přece není strnulou strukturou, ale mění se v závislosti na potřebách společnosti, existuje v praxi. To jeho uživatelé se podílejí na jeho podobě. Je legitimní pojmenovat to, co doposud postrádá označení, a vyvíjet pro ně gramatický systém? A nahrazovat jazykové prvky, které posilují patriarchální mentalitu, jinými? Dopouštět se těchto výstředností jako součást menšiny můžeme právě dnes. Buďme jako Bella Baxter, nepřizpůsobiví a k zulíbání.