Pokud v nás umělecké dílo probudí odpor či dokonce pocity nenávisti, aniž by to bylo jeho primárním účelem, vypovídá to o jeho síle a kvalitě, neboť dokázalo poukázat na náš vnitřní problém. Ten nikdy nekoření v díle samotném, ale sídlí v niterném světě diváka, jenž z nějakého důvodu nepřijímá jeho obsah. Odmítané umění se s odstupem času jeví jako to nejzásadnější pro svou dobu.

V intimním přítmí brněnské Galerie OFF/FORMAT se za doprovodu nenucené hudby můžete v průběhu měsíce června ponořit do světa tajemného špektáklu černobílé série obrazů nynějšího solitéra slovenské výtvarné scény Martina Gerboce. Výstava „Černá záře“ kurátorů Ondřeje Navrátila a Petra Kováře prezentuje brněnskému publiku netradičně pojaté nainstalování, jež sofistikovaně prohlubuje vztah mezi divákem a obrazem. Návštěvu této expozice by bylo záhodno učinit bez doprovodu, za nějakého sychravého melancholického dne, až vám hruď bude svírat úzkost, smysly se budou nořit do oparu zapomnění a potřeba komunikace s dalšími lidmi zcela vyprchá. Protože v podobných rozpoloženích uzavření se okolnímu světu a otevření se vnitřní bolesti se dostáváme na vlnu nálad linoucích se z díla tohoto malíře. Obrazy Martina Gerboce jsou jakýmsi rozzářením niterné temnoty s absencí shovívavosti a studu. Velmi otevřeně nám nabízí pohled do autorovy mysli, některé prozrazují jeho sexuální fantazie či prostřednictvím různých hesel obnažují jeho myšlenkovou fascinaci či politickou orientaci, jiné nás konfrontují s jeho pocity marnosti lidského myšlení. Náměty Gerbocových děl sice velmi často vychází z reálných prožitků a vlastnoručně pořízených fotografií, ale tematicky se neomezují pouze na jeho osobní život. Značná část jeho prací inteligentně reaguje na výtvarná a především literární díla, mapuje existenci různých subkultur, naráží na historické události.

Martine, díky explicitnímu zobrazení často i pornografického obsahu se patrně potkáváš s reakcemi až nenávistného charakteru a s cenzurou. Jak se s touto skutečností vyrovnáváš?
Lidé mají tendenci zavírat oči před tím, čemu nerozumí. Anebo na druhé straně paradoxně i před tím, v čem se vidí, respektive s čím se ztotožňují, ale tuto skutečnost nejsou ochotní ani schopní přiznat navenek. Je to schizofrenie myšlení a vyjádření. Odmítání není nic jiného než pouhý stav nezvládnutí pochopit. Máme-li stále představu o tom, že umění má v jistých polohách působit lexikálně a otvírat dveře „nezkušenému“ divákovi, nejsem si celkem jistý, jestli je tato poloha správná. Umění přeci nabízí mystérium, nikoliv pragmatismus. Pornografie je pouze jedno z mých témat, a na konkrétních plátnech jenom částečnou narací konkrétního obrazu. Funguje jako určitý manifestační stav, který pomáhá detabuizaci myšlení. Lidé nenávidí, když se jejich privátní životy obnažují v celém spektru úchylek a jinakostí.

Co tím manifestuješ?
Pornografie, tak jako politická témata z nedávné zběsilé minulosti, anebo polohy radikálních subkultur a podobně, jsou reprezentantem nových a nebo jiných poloh myšlení. Nahota nemusí vždy nevyhnutelně znamenat pornografii. Souvisí s ní množství úžasných textů: od explicitních návodů a manuálů každého jednotlivého tahu, například v prostředí BDSM, přes poetické či prozaické texty Baudelaira, Lautreamonta, Markýze de Sada nebo Robbe-Grilleta až po texty Foucaulta, Barthesa, Batailla… Není už vnímána pouze jako strašák buržoazie, jak tomu bylo v časech Parnasu, ale jako pole svobodných rozhodnutí a možností. Stále tu útočí Foucaultův pojem „bio-moci“, ale různé alternativy myšlení a konání jsou schopné naše osobní tělo od tohoto pojmu osvobodit.

Co může za četný výskyt deformovaných aktů v tvých obrazech?
Deformace těl fyzických přichází s potřebou pitvat především ta mentální. Tělo se od určitého času prudce socializovalo, což ho ale zároveň paradoxně víc uvěznilo do vlastních představ a tužeb, které – abychom si stále uchovali intimní scénu svých priorit – o to více usiluje hermeticky se skrýt před zraky diváků. Ale obávám se, že umění už dávno nesplňuje a nenaplňuje nějaký scénář detabuizování a otvírání myšlení. Deformované tělo obsahuje víc narací, epik atd. než tělo osvětlené plným světlem ramp. Tam už není žádný prostor na vzrušení.

Martin Gerboc (* 1971)
Vystudoval magisterské a následně i doktorské studium na Vysoké škole umění v Bratislavě. Absolvoval studijní pobyt v USA a v Dánsku. Stěžejní pro jeho tvorbu je médium malby, literatury a filmu. Na poli výtvarného umění působí i jako kurátor a teoretik. Mezi jeho nejznámější publikace patří například „Kapky krve. Struktura sadomasochizmu“ z roku 2005, „Důvěřovat unavuje“ z roku 2000, „Myšlením ke krizi: nihilismus je pragmatizmus“ z roku 1998 či „Saatchoho předsíň. Texty o současnosti v malbě“ z roku 2010 vydané ve spolupráci s kurátorem Petrem Vaňousem. Jeho obrazy byly k vidění například na výstavách „Decadence now! Za hranicí krajnosti“ nebo „Motýlí efekt? Obraz jako různosměrná dekonstrukce celku“ v pražské Galerii Rudolfinum.



Jaký je tvůj názor na současnou uměleckou scénu?
Je tu množství lidí, jejichž prací si velmi vážím. Na druhé straně je tu hodně braku vydávajícího se za sofistikované umění. Pojem umění nemám rád, odkazuje k jisté výlučnosti zbavené života, respektive k potlačení potřebné živočišnosti, která na území umění přichází až poté, co odmítneme pojem umění jako prioritu. Když se umělec považuje za umělce, je to nejjistější cesta do egoistického pekla.

Chystáš teď ještě jiné výstavy, kromě právě probíhající „Černé záře“ v Brně?
Začátkem června otvírám jako kurátor velkou výstavu při příležitosti Smetanovy výtvarné Litomyšle, sestavenou ze sbírky Roberta Runtáka. Vydáváme při té příležitosti i obsáhlou reprezentativní monografii. Děkuji tímto Robertovi za oslovení a důvěru. Krom toho koncem června vystavuji s Jaroslavem Rónou ve státní galerii v Nitře a zařazena budou i díla symbolistního grafika Josefa Váchala. ∞