Stav mezi bděním a spánkem je mystický a plodný ohledně uvědomování si věcí ve tvém životě, vztahů a tak. Intenzivní pocity ti nedají spát. Divíš se svému životu, ale ráno vstaneš a děláš, co máš.

V rozhovoru s odborníkem jsem četl, že ve snech člověk odpočívá psychicky a v hlubokém spánku fyzicky. Odborník používá chytré hodinky, které mu řeknou, jak se vyspal. Doporučuje je všem kromě neurotiků, kteří by je moc řešili. Přijde mi to jako úplné sci-fi. Ne level těch hodinek, ale že bych si fízloval spánek. Je prý taky nějaká aplikace, která ti nahraje, jak mluvíš ze spaní. To může být zajímavé, ale nemám telefon. Ani hodinky. Když nenosíš hodinky, tak vždycky víš, kolik je hodin. Máš je v hlavě. Nevědomě odezíráš z přirozených signálů, příležitostně taky samozřejmě třeba z hodin na kostele, ale dokážeš to trefit i jen tak. Problém je, že ne vždycky. Třeba když máš někde být a rozležíš se u vody a jsi tvrdohlavý beran, tak to vytěsníš a zpozdíš se. Říct, kolik je hodin, dokážeš jenom, když o nic nejde a když si fakt troufneš to tipnout. Ne troufale, ale prostě tak, jak ti to po krátké, ale zralé úvaze přijde na mysl. Musí to v tobě přesýpat. Musíš pro to trochu vyzrát, stejně jako musíš trochu vyzrát, abys mohl poslouchat jazz nebo jíst olivy. Musíš být zralé ovoce, ne zakázané. Musíš zrát a nebát se, že shniješ. Prostě žít a psát svůj život. Přesto, nebo právě proto, že to nikoho nezajímá.

Noční nuance

Měl bych si dát detox od kofeinu, ale je to safe space. Četl jsem teď, že existuje i brave space. Je sranda, jak žijeme v pojmech. V noci je čas očistit se od dennodenní konstruktivity, která je únavná, protože plodí stereotyp, který je únavný, protože ho člověk musí plnit. V noci vysvitne prázdno, při kterém se dobře dívá na hvězdy a kouří. To dřív, dnes už se moc ví o negativech. Dnes se toho moc ví o smrti. Smrti se vyhýbáme. Hýbáme se. Až moc. V noci se nemá žrát, ale když máš hlad, tak ho plníš. Když je konečně noc a nic nemusíš, chceš si něco splnit. Když nekouříš, tak jíš, ale ne cukr a kofein, to je denní chleba. Chleba vůbec, radši avokádo. Na pití lékořici nebo kopřivu, ale ne moc, protože se pak chce chcát. V noci nechceš chcát, chceš být ticho. Ve dne je svět hlučný, takže s ním vnitřně zápasím. V noci sbírá síly a já si užívám pevnou půdu ticha. Spát jdu, až se mi fakt chce. Přemílám s čistou hlavou všechno, co se stalo. Neznám takové to převalování se. Znám, ale dávám ho, protože vím, že přejde, převalí se, přesype. Tím dřív, čím dřív ho přestanu řešit. Řeším jen to, co nejde řešit. Neřeším, pluju pojmy.

Bezpříběhovost

Ve spánku nevypnete, mozek se naopak zrychlí a uklízí. Psychicky třídí vzpomínky a fyzicky vyplavuje nečistoty. To je vážná věc. Příliš vážná, aby ji člověk bral vážně. Člověk se nebojí smrti, ale bolesti. Nejhorší je bát se spaní. Nebo psaní. Já vím, slovní hříčka psaní-spaní je ohraná, ale něco na ní je. Při psaní člověk stejně jako při spaní vypne-zapne. Stejně jako spát můžete i psát dobře nebo špatně. Dobře člověk píše, když neřeší příběh. Nesnaží se být konzistentní, protože tím akorát posiluje svůj stereotyp. Já vím, stereotyp může být i v pohodě. Jak říkal ten odborník, chodit spát a vstávat ve stejnou dobu je ideál. Zajímavé je, že vůbec nemluvil o kofeinu, jen o alkoholu, že je na spaní velký špatný, vůbec se po něm neregeneruje. Pár piv po fotbale je prý zlo. ∞