Drazí čtenáři a čtenářky.

Přechodná období bývají v dějinách popisována zpětně. Teprve s odstupem lze určit, kdy skončila jedna epocha a začala druhá. Těm, kdo změnu skutečně prožívají, se však dějiny neukazují jako jasně ohraničené zlomy, nýbrž jako mezistav – stav, v němž se staré institucionální, politické i kulturní formy vyčerpávají, zatímco nové ještě nezískaly dostatečnou legitimitu ani podobu. Franco Berardi v této souvislosti hovoří o neschopnosti současnosti představit si budoucnost jinak než jako prodloužení přítomných krizí. Také práce Hartmuta Rosy ukazují, že zkušenost zrychlování paradoxně vede k pocitu společenské nehybnosti. Mění se téměř vše, ale jen zřídka víme, kam změna směřuje. Kultura má v takové situaci zvláštní postavení. Není ani pouhým svědkem, ani předvojem dějin. Je laboratoří forem, významů a imaginací, v níž se testují možnosti budoucího uspořádání světa. Umění, literatura či kritické myšlení dokážou zachytit okamžik, kdy se dosavadní slovník stává nedostatečným, aniž by už byl k dispozici nový. Téma mezistavu proto nechápeme jako psychologický pocit nejistoty, ale jako historickou a kulturní podmínku současnosti. Jaké obrazy, instituce a způsoby života vznikají v době, která ztratila důvěru v kontinuitu, ale dosud nenašla nový horizont? A jakou roli může sehrát kultura tam, kde se budoucnost jeví jako otevřená otázka? Mezistav je legitimní součást procesu. A možná ta nejzajímavější. ∞