Valit, ale ne bezmyšlenkovitě. Vítr, ale elegantní. Galantní trávení.

Chtěl bych jednou psát tak, aby všechno, co napíšu, bylo rovnou hotové. Psaní jako výtah na světlo. Obtisknout se. Venku se setmělo. Prostě se to stalo. Dostal jsem třas. Čas je zas jak bažina. Sekvence nevychází. Radikální resocializace. Jsou dvě fáze básníků. První je Morrison nebo Rimbaud, čiré vědomí dítěte kadícího zlaté perly. Až vyroste, začne dělat něco jiného. Nebo zemře v duchu hesla: „Live fast, leave young.“ Nedokázal se smířit s odchodem básnického střeva. Chtěl srát navždy. Je třeba zahájit druhý životní cyklus básníka skrz uvědomění si vlastní smrtelnosti, aniž by nás to stálo život či poetický cit. Stát se vědomým dítětem. Má červené šaty, krásné dívčí tělo v nich a unavenou tvář. On tasí šrajtofli a táhne ji k baru. V náhlém popudu dává přednost tělu. Prost potřeby sápat se na světlo, spravován světlem vzpomínek trestá noc. Rmoutí strom, trmácí se na konec scén. Čí cestou se dát, čí život žít? Myslím, tedy random shit. Chci tě, ach, tnout do živého. Chce to všemohoucí, to je do nebe řvoucí. Jsi rudá zář, já býk, máš tvář i svět, co teď? Jsi všude a hned, jsi tu přece, přece v řece. Přece ne. Přece všude. Zeptej se mě, na co chceš. Jestli mám naději? Asi jsem ji ztratil, jenom si ji namlouvám. Teď mi to došlo. Jsem v mrtvém bodě. Sám jsem tím mrtvým bodem. Rezervačka v sedm je tu přesně jako smrt.

Přesčas
Plavčíkuju prázdnému rybníku s třemi archy číslo čtyři, klíčem od káry, masivní propiskou, stovkou v kapse modrých šortek na retro lavičce porostlé žlutým lišejníkem rukou opřený o zelené, vybledlé, prorezlé zábradlí, zády o drsnou štěrkovou stěnu. V pozadí letiště. Tiše šéfuju. Zrovna vzlétá vyhlídkáč. Střihne to v nadhlavníku. Pak zase jen šelest trávy. Racek zdatně manévruje, lavíruje, loví nebo se jenom naparuje. Je mi dobře, opřenému. Vážka se něžně přežene. Letadla vzlétají jedno za druhým, o něco výš chemtrails, však víš. Tlaková níž v nedohlednu. Racek střemhlav do vody. Na hladině se zaleskne hlava užovky. Na nos mi sedne hmyz. Vyhlídkáč se vrací po deseti minutách. Stačí. 
Nedají se číst noviny. Co nezatížíš, to uletí. Vlny spěchají od jednoho břehu ke druhému hnány bolením. Obilí zběsile trsá, potřeba sexu se stává sžíravou. Představy krachu, masité lijány souvislostí směřují ke smrti štěstí. Všude kolem násilně důvěrné kulisy mizí. Familiérní tváře mlčí, vnady prahnou po uchopení. Vědomí míru sráží víru na dno. Můj zájem je netušený, zanikne v útrobách jako nepočaté dítě klepající na dveře. Ženy odpuzují svou cizotou. Prsty nabité energií, jen vzplanout. Samota tupí tak, že přestaneš poslouchat. Na záda ti urputně dýchá stín připravený pracně zpracované rozmetat, poštvat proti tobě posvátné. Musí to být. Já. Z bezcenné vesnice duní zvon. Marné mraky nade mnou. Chci zbloudit z dálnic do nepoznaných vinic, nic víc. Ze svěráku regresní hypnózy, z křeči paranoidní psychózy zaplachtit jako racek k majestátním mrakokupám obzoru. Hladké bílé nohy emanují z kratičkých kraťasů. Vlasy jim povlávají, míjejí. Na parkovišti se zastaví, vracejí se pro něco na lavičku, kde seděly. Kolem mě a zase zpět, tentokrát ke vzrostlému tisu. Jedna na něj leze, druhá ji krotí. Podívej se na mraky, jdou zpoza střechy. Vždycky ti něco připomínají, ale jak jdou dál, zjistíš, že to není to, co sis myslel. Je to něco jiného a zase diametrálně odlišného. Úplně jiný dojem. Jak mění mraky tvary, mění i příběhy zápletky.

Svod
„Já si přečtu první stránku, otočím na tu druhou a teď si uvědomím, že nevím, o co na té druhé stránce jde, protože si nepamatuju, co se dělo na té první.“ „A teď vlastně ta Táňa…“ „Ta pohádka je pičovina, ale dobrá pičovina.“ Vchází Bernardův bratr. Měl jsem před pár dny hrozně živý sen, že umřel. „Prý jsem blbá, když se vyhýbám společnosti. Jako… A proč?“ Bernard je babař. S každou to myslí vážně a věří tomu, ale je moc extrovertní. Oba chlastají. Bernard se nedávno věšel na topení, ale na rozdíl od bratra z něj sálá život. Když bratr Bernarda vešel, nepřirozeně zvesela jsem na něj zamával. Opětoval to indiferentně. Ale žije. Zarudlý, odulý klopí pivo se svou ženou. Když odcházím, kouří venku. Pozdraví mě, ale jen aby se neřeklo. Jdu za ním. „Rád tě vidím, ty jo.“ „Jo, já tebe taky.“ „Mně se totiž před pár dny zdálo, žes umřel.“ „Všichni jednou umřem.“
Příjem. Rozumím, přepínám. Překlep, usínám. Mě to mrzí, ale fakt potřebuju být sám. V herně v Uherském Brodě, medovník královský za třicet osm. Četl jsem v autě Bukowského, teď v baru Rimini 121 hlasitý hovor štamgastů. Našel jsem se v aquaparku. Voda zprošťuje pout a sbližuje lidi. Jsme voda. Krásně plave. Jestli mrdá tak, jak plave, zašel bych s ní na kafe. A ty kozy. Má tam druhou prdel. Když chceš, tak můžeš. Když víš, co chceš a dokážeš se rozhodnout. „Já jsem Adam.“ „Já jsem Amálka.“ „Těším se.“