Může poctivý záznam vést k poznání, které změní realitu? Můžeme se vypsat ze svých problémů? Ale kam?

„Člověk, jenž se vrací zpět bránou ve zdi, už nikdy nebude člověkem, který vyšel ven,“ řekl Aldous Huxley o tripech, ale platit to může i pro autofikci, když se jí autor zhostí poctivě. Může stvořit i příšeru. Musí se pořád aktivně probouzet z nastolené linie a procitat z litanie. Nebýt zdrženlivý, ale nikde se nezdržovat.

Spisovatelé bývají označováni za řemeslníky, ale nevytvářejí nic konkrétního. Jejich úspěch je iluzorní, pokud není podpořen hmotnou odměnou, což většinou není. Často se rekrutují z řad přívrženců duchovních nauk. Když vytvářejí iluze, musejí v nich být taky schopni žít. Slova jsou jen slova, upřímnou zpovědí je až čin. Vydání knihy je činem, ale s relativním účinem.

Jde o to vytvořit iluzi, která je reálná v prvé řadě pro mě. A jen takovou, u které chci, aby byla reálná. U autofikce je ten problém, že plodí iluzi-realitu. Nakonec nemáme ani jedno. Když na realitu připneme svou vlastní interpretaci, ztratíme ji. Realitu může zprostředkovat jen nereflektovaný pohled, který vyčerpáme při psaní. Pokud se psaním pokoušíme o realitu, získáváme jen momentální prožitek. Výsledkem jsou magické, ale bezcenné cáry papíru. Musíme to překousnout a psát bez záruky.

Bor jak Buk

Básník Petr Borkovec v létě vydal pátou sbírku povídek, jimiž osmým rokem přispívá do periodického tisku. Drží se kratšího formátu, ale vyplňuje ho plně. Nějakou bezvýznamnou věc, která by normálně byla pod rozlišovací schopnost, vloží pod mikroskop básnického vidění a vylíčí ji v jasných barvách a obrysech.

V novinách se vypsal i jiný původní básník Charles Bukowski. Borkovec s ním má společný ironický nadhled. Oba mají nenucený smysl pro humor vyplývající z prostého popisu, případně z minimalistického sarkasmu, který Bukowski rozvíjí do sentimentálního realismu, zatímco Borkovec do teatrálního surrealismu.

Autofikčním hrdinou je svérázný, ale sympatický maník, ulítlý literát žijící v neokázalém sepětí s vlastní myslí, kterému se dějí prapodivné věci, nebo si je vymýšlí, což pro něj vyjde nastejno, protože tak prostě přemýšlí. A posílá to dál. Dnešní knihy se soustředí buď na děj, nebo na sloh, Borkovec to dokáže skloubit. Jeho próza splňuje jediné objektivní měřítko, které na literaturu lze pokládat. Autor si dává záležet.

Spisovatel v posteli

Autor vzývá nepoznané ztotožnění, pomožení sobě i příjemci. Jeho přístup se podobá náboženskému zápalu, ale zatímco u křesťanské zpovědi jde o obsah, u spisovatelské i o formu – jazyk. Upřímnost explicitního – informačního a argumentačního – sdělení musí v psaném textu stát na pevných základech toho implicitního – jazykového. Z jiného úhlu pohledu můžeme jazyk označit za položku explicitní, zatímco obsažené sdělení za implicitní.

Zaznamenávání má stimulační účinky. Je mystickým zážitkem, protože snoubí snadnost procesu a úžas z výsledku. To samé je hlavním apelem sociálních sítí, které k psaní přidávají možnost zvuku, obrazu, videa a okamžitého publika. Za to však svým uživatelům ubírají imaginace a telepatie. Je těžké se večer odtrhnout od chytrého telefonu kvůli blbému spánku. Sny se proti internetovému dopaminu zdají být o ničem. Jaká úleva se ale dostaví, když se k poslednímu rozhodnutí dne dokopeme! Kostky jsou vrženy. Pokud se teda ještě neozve močák.