Mateřský jazyk a otcovský jazyk

15. 09. 2020 | Literární, Top story

„Otcovský jazyk je jazykem moci. Můj otec má moc, jeho se musíme bát, on je mírou všeho. Mně neodmlouvej! Ať mi ten pes nenasere v zahradě! říká můj otec. Všechno se děje pro něj, po jeho chuti, nebo proti ní a měří se podle toho, jakou oblibu v tom nachází…“

Tak začíná druhý z textů, který v Brně na Měsíci autorského čtení (MAČ 2020) 25. července představila Krisztina Tóth. (Čestným hostem letošního již 21. ročníku festivalu bylo Maďarsko.) Autorka jej vybrala kvůli genderovému tématu. Domnívá se, že by nemělo v literatuře chybět. (Když už o něm nelze přemýšlet na akademické půdě; oboru gender studies byla odebrána akreditace na budapešťské Univerzitě ELTE, pozn. autora.) Zprvu nečekaně, přitom dosti věcně koresponduje s textem Věčně na cestě, jímž spisovatelka své čtení v Huse na provázku zahájila. Napsala jej speciálně pro tento festival, jeho organizátoři ji požádali, aby se zamyslela nad tím, jaká je současná situace v Maďarsku a jak si země stojí i v rámci Evropy.

Vzdálené břehy existence
Tuzemský čtenář jméno básnířky, prozaičky, autorky divadelních her, textů písní i literatury pro děti může znát zejména díky překladům sbírky povídek Čárový kód (Fra 2011) a románu Akvárium (tamtéž, 2014). Autorský styl Krisztiny Tóth, jak jej charakterizuje překladatel Jiří Zeman, „se vyznačuje vytříbeným smyslem pro detail a citovostí, pramenícími ze specifického ,ženského‘ přístupu k hodnotám života i každodenní realitě, pro nějž jsou příznačné pokora, vnímavost a emotivnost. Námětem jejích děl bývají ‚všední‘ události, pocity či myšlenky, jimž autorka svým zobrazením dodává punc jedinečnosti a výjimečnosti. Díky citlivému přístupu k jazyku je pro její díla charakteristický prvek odhalování skrytých či upozaděných souvislostí ve vztahu jazyka a skutečnosti.“ Mnohé motivy, situace působí dosti syrově a naturalisticky, někdy až obskurně, častokrát se setkávají postavy, jež možná kdysi dávno mohly být spolužáky, dnes však stojí na opačném břehu společnosti i existence a jedinou jejich současnou spojnicí může být náhodné setkání a ironie osudu. Sama autorka o svých námětech říká: „Podstatou všech literárních děl (včetně poezie) je tajemství. Bez tajemství existuje jen nezajímavé profesní vědění.“ To je asi jedním z důvodů, proč ve své tvorbě otevírá témata, o nichž se moc nemluví, nebo jsou dokonce tabuizována. Vyslovit je a přestat se tvářit, že „něco“ neexistuje, je prvním krokem, který by mohl umožnit překročit svůj stín (jak v životě jednotlivce, tak společnosti) a osvobodit se. A tak ve svých textech tematizuje: nemoc i chudobu, alkoholismus, úpadek a rozklad mezilidských vztahů, absenci lásky, migraci, soucit a jeho nepřítomnost v současném Maďarsku. O románu Akvárium říká: Zajímalo mě, nakolik se chováme na základě zděděných rodinných vzorců, a nakolik můžeme skutečně ovlivňovat své vlastní osudy. Jedná se o třígenerační příběh rodiny a přemýšlela jsem, jak je to na světě s osobní svobodou, protože vše, co máme z rodiny, nás nějakým způsobem ovlivňuje, ovlivňuje naše možnosti i naše chování. Příběh se odehrává v jedné velmi chudé židovské rodině, která úplně zapřela svoji minulost a vůbec nemluvila o tom, co se událo dříve. Přitom traumata se vyskytují v mnoha rodinách, není to jen holocaust, jde o rodinnou minulost jako takovou a rozličná přetrvávající tabu. A pokud jde o zamlčování, tzn. určité příběhy potlačit a tvářit se, že se nikdy neudály, tak Maďarsko se drží v této „disciplíně“ na předním místě. Druhá podstatná věc: Měla jsem pocit, že o chudých Židech se nemluví. [Pokud dnes náhodou dojde řeč na kruté, nelidské zacházení se Židy na konci druhé světové války, tak se to přičítá Němcům, nikoli Maďarům, natož nyilašovcům (Straně šípových křížů). Dnešní režim se totiž snaží budovat obraz uvědomělého národovectví a toto se mu moc nehodí „do krámu“. (Památník postavený v roce 2014 na náměstí Svobody v Budapešti vzbudil mnohé kontroverze, protože tyto skutečnosti pomíjí, a navíc není věnován obětem nacistické okupace, nýbrž německé okupace!?) Pozn. autora.]

Jako z dob šťastných zítřků?
Současný režim se snaží ukázat trochu jinou minulost, slavnou a velmi historizující. Příkladem mohou být nové školní učebnice a čítanky apelující na vlasteneckého ducha už od útlého dětství. Došlo k rozdělení kultury na tu podporovanou, s režimem loajální, a tu nechtěnou, jíž byla státem odňata finanční podpora. Dalším příkladem jsou sochy, jimiž vládnoucí garnitura zaplňuje veřejný prostor. Krisztina Tóth o nich mluví s neskrývaným despektem: „V posledních letech vzniklo výrazně mnoho hnusných soch (…) a myslím, že oproti současnému pojetí v sochařství jsou to neuvěřitelně konzervativní a historizující sochy. A vůbec nechápu, jak je to možné, že jsme se vrátili o mnoho desetiletí zpět. Jsem strašně smutná, když vidím tato ‚díla‘, protože mezitím se stalo tolik věcí… Mají lidem ukázat obraz minulosti, slavné minulosti, která vlastně ale nikdy neexistovala. Je to mnohem jednodušší než se zabývat problémy současnosti nebo lidem nabídnout platný náhled, reflexi. Většinou se jedná o státní zakázky. Vidím mezi nimi strašně málo soch, které by byly moderní a měly dnešní koncepci. Hlavně jsou to takové tetky a strejcové z bronzu, a množí se…“ (Jako trpaslíci; v českém kontextu; pozn. autora.) Krisztina Tóth vystudovala obor sochařství na střední uměleckoprůmyslové škole, v roce 1993 absolvovala obor maďarština-historie na budapešťské Univerzitě Eötvöse Loránda. Počátkem devadesátých let strávila dva roky v Paříži, zčásti na stipendijním pobytu. Ve druhé polovině devadesátých let pracovala pro Francouzský institut v Budapešti. V současné době se kromě psaní, publicistiky a překladu z francouzštiny věnuje také výrobě vitráží a restaurátorství. Tato renesanční a prozíravá žena je matkou dvou dětí (druhé adoptovala). Pestrost svých pracovních aktivit komentuje následovně: Když nebudu dělat i rukama, budu nešťastná. Navíc jsem zažila období, kdy bych se jen psaním neuživila. Vydělávat si tím, co je „mus“ a co člověka nebaví, ubírá každému energii. A na rozdíl od některých mužů-spisovatelů, nemůžu doma říci: Od desíti do čtyř mě nerušte, pracuji na novém románu…

Traumata z dětství jako podobenství?
„Může mi být tolik, jako nyní mému synovi, řekněme šestnáct, když si místo starého drapového plátna koupím na okno svého pokoje barevný, pruhovaný indický závěs. Můj otec řve: ty mi tu žádné hipísácké doupě dělat nebudeš, opovaž se mi tu něco věšet! – ,Tobě jsem tu nic nevěšela, kreténe pitomej. Ale sobě.‘ – Mohutná facka, zavrávorám. Tečou mi nudle, nad umyvadlem si myju napuchlou tvář, ale nesplaskává. – ‚Na tvém místě bych radši ustoupila,‘* radí matka a rovná mýdlo. – ‚Na mém místě?‘ otcovský a mateřský jazyk se potkají v koupelně. V hlavě mi buší. Když vyjdu, oni se objímají…“
Následují ještě dva mikropříběhy z dětství, kdy pocit křivdy a bezmoci jsou neoddiskutovatelné, avšak síla přesvědčení stát si za svým, neohnout hřbet, vyslovit nesouhlas a případně jej zdůvodnit má účinek, někdy i komický, jindy tragikomický; což druhou stranu znejistí, občas i přivede do rozpaků. Rozsahem kratičký text, strukturou precizně vystavěný a sevřený; některé motivy se vracejí a variují, až se „jazyk hihňá, jindy tančí…“ Závěrečná příhoda, už z dospělosti, poukazuje i na rozdíl v užití otcovského jazyka a jeho adekvátnost. Vnímá tento rozdíl i tamní ministerský předseda? (Zoltán Gábor jiný večer během diskuze po svém čtení říká: „Po pádu komunistického režimu jsem si naivně myslel, jako mnozí jiní, že budeme žít v normální zemi, kde budou pravidelné parlamentní volby, ale nebudou mít takovou váhu a my nebudeme ani muset vědět, jak se jmenuje ‚náš‘ premiér. Ale obávám se, že vy víte, jak se jmenuje, a to není v pořádku. Je to člověk, který chce, aby celý svět znal jeho jméno… On neomezuje svoji činnost na stát, kde byl zvolen, on ‚vyváží‘ svoji činnost do ciziny, v prvním kole to byly státy, kde žijí maďarské menšiny [Slovensko, Rumunsko, Srbsko, Chorvatsko], ale teď postoupil dál, protože už úspěšně ovlivňuje politiku i v Makedonii a ve Slovinsku, kde nakupuje fotbalové kluby, televizní stanice, a tak skutečně dokáže ovlivňovat, co se tam děje. To, jak dokázal rozštěpit maďarskou společnost, se mu povedlo ‚exportovat‘ i do zemí, kde žijí maďarské menšiny. Část menšiny si získal penězi, mnoha penězi [resp. maďarská vláda si je získala]. A komu se to nelíbí, kdo názorově nesouhlasí, tak se snaží vymezit a něco proti tomu dělat. Takže tam vznikají stejně ostré názorové konflikty jako v Maďarsku. Důsledkem je, že v některých zemích rozštěpená maďarská menšina ztratila parlamentní zastoupení, příkladem může být Slovensko.“)

Věčně na cestě
Jak již bylo řečeno na začátku, text byl napsán speciálně pro MAČ 2020 jako reflexe současné společenské i politické situace v Maďarsku. (Na podzim by všechny texty, které vznikly na zakázku festivalu, měly vyjít v antologii Atlas myšlení.) „Vyhmátnout podstatu. Chci být přesná, hustá i hutná,“ říká Krisztina Tóth v rozhovoru pro LN, a tak svůj text v próze pojala jako sociologickou sondu v čase mezi řidiči budapešťské taxi služby, s nimiž cestovala (resp. vypravěč příběhu). Jednou vystoupila dříve, když došlo na konečné řešení uprchlické krize. Jindy padla řeč i na Györgye Sorose nebo se jí dostalo rad, jakého si má najít muže, a příhoda s „recyklací“ pytlíků heřmánkového čaje? Polechtá bránici nejednoho čtenáře… „Když chce dnes řidič dát cestujícímu najevo svou politickou preferenci, umístí na zrcátko nebo na přístrojovou desku trikoloru. Aby milý cestující věděl, že má co do činění se slušným maďarským člověkem. V otázkách řidičů se pravidelně vyskytují tito a tamti. A mým úkolem je, abych citlivě odhalila, kdo je my a kdo je oni. Abych v této do extrémů rozpolcené, schizofrenní zemi rozhodla, kam se vedle mě sedící neznámý člověk řadí a kam se snaží zařadit mě. (…)

V poslední době taxikáři vyzvídají také ohledně stavby stadionů. Maďarsko má nyní za ministerského předsedu fotbalového maniaka, který buduje gigantické, ultramoderní a neskutečně drahé kulaté haly jednu za druhou. [Např. ve své rodné vsi Felcsút čítající všeho všudy 1688 duší nechal postavit stadion s kapacitou 3816 diváků. Asi až jednou na přátelský zápas přijde celá vedlejší dědina i s kojenci a početná vládní delegace…; pozn. autora.] Shodou okolností bydlím v těsné blízkosti jednoho takového vznikajícího monstra a řidiči mi pravidelně pokládají otázku, co tomu říkám. Jejich zájem je samozřejmě symbolický a nevztahuje se na samotnou budovu. Nejde jim o to, jestli se mi líbí aerodynamická forma stadionu a jestli se podle mě hodí do okolní zástavby a krajiny, ale jestli já, jako soukromá osoba, podporuji, nebo ne, že vedoucí činitel země vede pomatený, nacionalistický boj proti Evropské unii. V otázkách mi našeptávají, ať přiznám barvu, ať prozradím, kdo tedy jsem, jestli přítel, nebo nepřítel. Většinou odpovídám vyhýbavě, například že fotbalu nerozumím.“

Epilog
„Podívejte se, v Maďarsku dnes žije obrovské množství lidí ve skutečně velké chudobě. Cestuji po zemi velmi často a vidím tak zblízka, jak žijí lidé v menších, zapadlých vesnicích. Vidím, že nemají dost jídla, nemají čím topit, že děti chodí do škol z neuvěřitelných míst, v zatuchlých šatech a ve špatných botách. Vidím, že jejich možnosti jsou strašně zúžené, prakticky neexistuje společenská mobilita. Vidím, že chudoba plodí další chudobu a děti v podstatě nemají šanci z té situace najít východisko. Nemohou se učit, protože jejich pracovní síla musí být využita, nepřipravují se na zítřek, protože musí řešit problémy s hladem a obyčejnými starostmi všedních dnů. Nemají žádnou vizi, nemají víru, nevěří světu dospělých. Já tomu dokonce ani neříkám běžně chudoba, je to horší. To je skutečná bída, protože v ní už není žádná lidská důstojnost. Chudoba nahlodá integritu osobnosti, demoralizuje. Od hladovějícího člověka nelze očekávat perspektivní uvažování a v takové zemi, kde žije mnoho takových lidí, kteří nemají žádnou dlouhodobou vizi, je velmi těžké oslovit lidi tak, aby začali uvažovat alespoň o své současnosti. Ale literatura by se o to přece jen měla pokusit.“ (Krisztina Tóth v rozhovoru Tadeáše Dohňanského na iLiteratura.cz)