Lidské dějiny jsou plny příběhů, kdy odvaha říkat, co si myslím, tzn. pochybovat, věcně argumentovat, a touha po pravdě spojená s neústupností byly a jsou nevybíravě tupeny. Hlasatelé nepohodlných názorů byli veřejně hrubě uráženi, šikanováni a jinak trestáni. A také mnohokrát byli násilím či zvůlí moci „odstraněni“ z tohoto světa. Z důvodu velmi prozaického a pragmatického: jejich názory ohrožovaly moc vládců, bořily náboženské, společenské, vlastenecké (i národovecké) mýty a konvence. Univerzální záminkou byla urážka dobrých mravů, morálky či většinového vkusu.

„Otcovský jazyk je jazykem moci. Můj otec má moc, jeho se musíme bát, on je mírou všeho. Mně neodmlouvej! Ať mi ten pes nenasere v zahradě! říká můj otec. Všechno se děje pro něj, po jeho chuti, nebo proti ní a měří se podle toho, jakou oblibu v tom nachází…“