Lidské dějiny jsou plny příběhů, kdy odvaha říkat, co si myslím, tzn. pochybovat, věcně argumentovat, a touha po pravdě spojená s neústupností byly a jsou nevybíravě tupeny. Hlasatelé nepohodlných názorů byli veřejně hrubě uráženi, šikanováni a jinak trestáni. A také mnohokrát byli násilím či zvůlí moci „odstraněni“ z tohoto světa. Z důvodu velmi prozaického a pragmatického: jejich názory ohrožovaly moc vládců, bořily náboženské, společenské, vlastenecké (i národovecké) mýty a konvence. Univerzální záminkou byla urážka dobrých mravů, morálky či většinového vkusu.

Z dávných historických obzorů se někomu vynoří: Sokrates, Galileo Galilei, Komenský, Mistr Jan Hus, možná i Ježíš, někomu Švejk, resp. Hašek a některým jedincům zřejmě vůbec nikdo… Je to stále týž opakující se příběh. I ve světě umění: Baudelaire, Verlaine, Rimbaud, Oscar Wilde, Vincent van Gogh, Egon Schiele aj. V českém kontextu mj. Mácha, Karel Havlíček Borovský, Neruda, Machar, autoři České moderny i ti kol Moderní revue. Neslavný primát v této „disciplíně“ drží totalitní režimy 20. stolení – nacismus a komunismus. Jde o „vypořádání se“ s ideovými nepřáteli, včetně umělců, jejichž tvorba „neladí“ se státní ideologií, většinovým vkusem či naznačuje, jindy doslovně poukazuje, že s tou „státotvornou pravdou“ to je poněkud složitější a kolikrát úmyslně přehlíží myšlenkovou, barevnou aj. pestrost lidské společnosti. Nacisti to vyřešili nálepkou „zvrhlého umění“ a nášivkami hvězd a rozličně barevných trojúhelníků etc. Džugašvili se s tím „nemazal“ vůbec a tolikrát dokázal až paranoidními obavami o holý život rozklížit společnost, dlouholetá přátelství, rodinná pouta (kdy se rodiče museli mít na pozoru před vlastními dětmi). Své sehrála i rivalita, žárlivost, závist, nepřejícnost a udavačství.

Srdce Evropy a kotlina bez srdce
Čeští stoupenci obou zločinných režimů byli horlivými učedníky, a tak si humanista a bytostný demokrat Karel Čapek ještě před příchodem hitlerovských vojsk prožíval soukromé peklo nenávistných urážek, výhrůžek všeho druhu a vandalských činů (na jeho domě). O době protektorátu snad netřeba mluvit a divokých odsunech rovněž tak. Korunu tomuto běsnění nasadil bolševik v době poválečné, tzv. míru. Kolik příslušníků západního odboje skončilo znovu v lágrech? Totéž platí o domácím odboji a lidech jiného názorového přesvědčení, umělce nevyjímaje. Miladě Horákové již náckovské pracky lámaly hřbet… Které pazoury o pár let později dílo zkázy dokonaly? Josef Toufar? Proces se Zelenou internacionálou? A spousta jiných krutých osudů a nelidského zacházení… V časech normalizačních už jim nezbylo než být vynalézavějšími, hrubá síla by byla příliš okatá. Tak u výslechu mlátili a ubližovali tak, aby to nebylo moc vidět. Stali se mistry v psychickém nátlaku, vydírání a šikaně ve společenském, pracovním i rodinném životě. Lidé s vysokoškolským vzděláním mohli vykonávat jen pomocné práce, jiní byli nevybíravě nuceni k emigraci (výhrůžky na adresu jejich vlastních dětí, systematické vyhazování ze zaměstnání, někomu i podpálili dům, a u Mejly Hlavsy se StB dokonce snažila zinscenovat, že je nevěrný své ženě, protože spousta dřívějších pokusů jej zlomit nevyšla). Hnusy obdobné podstaty, jen „mírnějšího“ kalibru jako o pár desetiletí dřív! Jirous, Havel, Vonka, Dienstbier, Eugen Brikcius, Svatopluk Karásek a spousta dalších skončili v base. Tématem tohoto textu však není mapování historicko­‑politické zvůle, má být kontextem k dnešku a mentalitě, uvažování některých mocných tohoto světa. Dříve však ještě jedna odbočka do česko­‑moravských luhů a hájů konce 19. století.

Neradno hájit pravdu ve své domovině
O mentalitě kolektivní nenávisti by mohl barvitě vyprávět i t. č. ještě univerzitní profesor c. k. Karlo­‑Ferdinandovy univerzity v Praze Tomáš Garrigue Masaryk. Zkušenost měl vícerou. Mezi jeho hlavní povahové rysy patřilo kritické uvažování, racionální přístup a odvaha hájit pravdu, a to i ve chvíli, kdy stál proti výrazné přesile. Už po svém nástupu na onu univerzitu (1882) si mezi ostatními profesory, občas i studenty, vytvořil dosti odpůrců. Kvůli svému otevřenému a partnerskému (rovnostářskému) přístupu ke studentům, kritikou iracionálního (až romantizujícího) vlastenectví a svým přísně vědeckým přístupem. Poprvé si naběhl na vidle, když si dovolil zpochybnit pravost Rukopisů královédvorského a zelenohorského (RKZ) r. 1886. Přitom první pochyby o druhém z nich vyjádřil již Josef Dobrovský o několik desetiletí dřív (1824), pozastavoval se nad jazykovými nesrovnalostmi, kdy se v textu ze 13. století objevují jazykové jevy z doby o dost pozdější, a označil RZ za padělek. Mnozí jeho námitky odmítali, prý kvůli jeho vysokému věku, duševní chorobě, možná i „údajné“ demenci. Byli to ctihodní mužové (svého času, a v něčem i dodnes) např. Šafařík, Palacký, Jungmann aj.; též se ozývaly davy křiklounů. Dobrovského kritický hlas se nehodil do obrozeneckého vlasteneckého krámu… T. G. M. založil revue Athenaeum. (Pojmenování časopisu bylo inspirováno stejnojmennou budovou ve starověkém Římě [amfiteátr a knihovna], postavenou ve 2. století císařem Hadrianem jako „učiliště“ pro rétory. [Název stavby odkazuje i k jednomu věhlasnému řeckému městu.] Přednášela se zde rétorika, filozofie, literatura a právo. Nemajetní posluchači dostávali stipendium.) V roce 1886 s doporučením T. G. M. zde vychází článek Jana Gebauera, jenž požadoval jazykové, estetické, historické, paleografické i chemické analýzy RKZ. A záhy byl oheň na střeše… Pro Elišku Krásnohorskou, Jana Nerudu aj. se T. G. M. stává vlastizrádcem. Musel se vystěhovat z nuselské vily Osvěta, kde bydlel. Zároveň se sám vzdal funkce vedoucího redaktora Ottova slovníku naučného, aby neohrozil jeho další vydávání. Epilog? Analýza pravosti RKZ provedená M. Ivanovem v 60. letech 20. století v kriminalistickém ústavu oprávněnost pochybností vznesených v předminulém století potvrdila a v mnohém vysvětlila.

Emigrovat! Charlotte říká: Zůstaň.
Roku 1899 se T. G. M. povedlo iniciovat obnovení procesu s Leopoldem Hilsnerem (ad údajná rituální židovská vražda Anežky Hrůzové v Polné; česká obdoba Dreyfusovy aféry ve Francii). Reakce odborné, laické veřejnosti, davu? Útoky ještě vyhrocenější než s RKZ, často i z řad studentů vysokých škol. Masaryk tehdy dokonce přemýšlel, že se ze země vystěhuje. (To ještě netušil, že jeho syna jednoho dne, mnohem později, někdo prohodí oknem.) Pár let nato, již jako poslanec říšského sněmu, se T. G. M. vložil do Wahrmundovy aféry. Předcházelo jí prohlášení sjezdu rakouských klerikálů. Obsahovalo požadavek, že katolíci musejí získat vliv nad univerzitami. Důvod? Jsou semeništěm zla, revolučních, antiklerikálních, antináboženských a liberálních idejí. Poslanec T. G. M. ve sněmu požadoval po vládě, aby zaručila svobodu vědy a univerzit. Krátce nato profesor církevního práva Ludwig Wahrmund vydává v Mnichově knihu Katolický názor světový a svobodná věda, v níž poukazuje na rozpory mezi papežskými názory a objevy moderní vědy. Přičítá je zaostalým vědomostem a omezenosti poznání papežské kurie. V bigotním a maloměšťáckém Rakousko-Uhersku (o čemž později s oblibou psal Thomas Bernhard) vypukl obrovský skandál. Vydání knihy je konfiskováno, autor perzekvován. 4. června 1908 T. G. M. vystupuje v říšské radě na jeho obranu. (Vzpomeňme též na osudy Egona Schieleho: 1912 je zatčen, jsou mu zabaveny práce a je odsouzen na tři dny žaláře za údajnou pornografii svých kreseb, ohrožování morálky a nemravnost. [Předtím tři týdny strávil ve vazbě. Roku 1918 ve svých osmadvaceti umírá na španělskou chřipku.] Naštěstí hlavního obvinění [únos a znásilnění nezletilé] byl zproštěn. Jen soudce si neodpustil jednu jeho kresbu teatrálně spálit přímo v soudní síni.)

Za humna! Do Uher, resp. maďarské reality
„Jsem v nesnázích. V důsledku jednoho rozhovoru je proti mně v mé vlasti vedena systematická politická diskreditační kampaň. Chodí mi stovky očerňujících vzkazů, stávám se terčem útoků na ulici, moji poštovní schránku někdo naplnil po okraj psími výkaly. Pravicový tisk jmenovitě útočí na mou nezletilou adoptivní dceru romského původu. V médiích je častována rasistickými poznámkami. Můj dospělý syn má strach, neodvažuje se k věci vyjádřit. Bojí se, že také přijde o práci, vyjde­-li najevo, že jsem jeho matka. Je mi znemožněno pracovat, jedno po druhém jsou rušena má pozvání do škol, vzniklá situace ohrožuje mé mentální zdraví. Ani fyzicky se necítím v bezpečí. Prosím své překladatele a nakladatele, aby tento vzkaz doručili na co nejvíce míst. V Maďarsku se dnes dostává do situace ohrožení každý spisovatel, jenž svobodně vyjádří svůj názor. Děkuji Vám za sdílení tohoto vzkazu a za pomoc.“ Prohlášení Krisztiny Tóth z 24. února 2021, překlad Jiří Zeman.

Co za tím vězí?
Spisovatelka byla oslovena (jako mnozí jiní tamní autoři) internetovým Knižním magazínem (Könyves Magazin, 11. 2. 2021), aby odpověděla, jaké knihy by vyřadila ze seznamu povinné četby a naopak jaké tituly by tam nově zařadila. „Zvolila bych knihy autorů, kteří letos opustili tento svět. Géza Szőcs, László Bertók, Christopher Tolkien, Per Olov Enquist a další. Chtěla bych vidět, jaké to bude, až se jejich díla vrátí do jiného, radikálně odlišného, nového světa, co jim v té době čtenáři budou říkat.“ Naopak dva tituly by vyřadila: „Jókaiho román Zlatý člověk. V první řadě ne proto, že se těžko čte a studenty odrazuje, ale kvůli zobrazení ženských postav. Protože, co se o nich dozvídáme? Tímea svého muže nemá ráda, ale pokorně mu slouží. Stará se o dům i o mužovy obchodní záležitosti, když zrovna není doma. Nikdy nic ani slůvkem nenamítne. Noémi je zamilovaná, ale o muže se dělí. Mihály Tímár se občas objeví na ostrově, a zase odjede. Noémi se nikdy na nic neptá, jen se raduje. Nebouří se, ale hezky upravená čeká na Tímára, když se mu to zrovna hodí. Podobný problém mám i s Beránkem Baltazarem [autorky Magdy Szabó, pozn. autora], který je doporučenou četbou pro první stupeň. Vyjmenuji vám vlastnosti maminky Borbály: je skromná, tichá, pilná. Před muže vždy staví horkou polévku. Stará se o dům, a jakmile má chvíli čas, tak spěchá k holiči. Nikdy si nesedne. Má zlaté ruce, rozuměj – vždycky vaří dobroty. Otec Bertalan je naproti tomu nevlídný a nemluvný. Když se Baltazar zatoulá, zasmušile si sundá pásek. Má dcera Lili naštěstí vůbec nechápala, proč to dělá, myslela si, že se jenom přejedl. Hrůza… Z děl, která čtou ve škole, si naše děti budují představu o genderových rolích.“ (odpověď K. T. přeložil J. Zeman) Zřejmě kdyby zůstalo jen u slov o genderových rolích a zobrazení ženy (v její tvorbě jsou leitmotivem), tak by to z pohledu mnohých ještě tolik nevybočovalo z té spousty zmatených řečí všech pravdoláskařů, sluníčkářů a libtardů o rovnosti pohlaví, emancipaci etc. Krisztina Tóth však šlápla mnohým na kuří oko – dotkla se „nedotknutelného“ klasika Móra Jókaiho – a tím už zašla opravdu daleko. A všechno má své meze!

Mnozí čtenáři si vzpomenou na teatrální povyk jedné „dámy“ v maďarském parlamentu, kdy demonstrativně skartovala knihu pohádek. (Poslankyně Dóra Dúrová skartovanou knihu, jejíž součástí jsou například homosexuální princové a lesbická Popelka, zničila se zdůrazněním, že homosexuální princové nejsou součástí maďarské kultury a jasně naznačila, že homosexuální vztahy nepovažuje za maďarské rodiny, pozn. red.) Autora této reflexe by dosti zajímalo, co si zajisté ctihodná a všemi ctnostmi oblouzněná poslankyně Dóra Dúrová myslí o Michelangelu Buonarrotim, Oscaru Wildeovi nebo třeba Petru Iljiči Čajkovském a spoustě jiných umělců „třetího“ pohlaví? Co se smí o jejich životech a díle říkat na školách v Maďarsku? Co si myslí o svém soukmenovci v boji za tradiční rodinu, který z večírku (à la úpadek Říma, možná i Sodomy) byl donucen svým „svědomím“ v čase přísné karantény prchnout před bruselskou policií oknem?

Epilog?
„Používají protofašistické metody. Fotografie mé osoby, body shaming, rasismus, nechali čtenáře hlasovat, zda jsem, nebo nejsem spisovatelka. Moje osmiletá dcera musela změnit školu. Syn tyto materiály z médií sbírá a shromažďuje pro případný soudní proces. Já je číst nechci a nechci se ani soudit, protože v maďarskou justici nevěřím,“ říká Krisztina Tóth. A dále pokračuje: „Tady o literaturu vůbec nejde. Je to průhledná dezinterpretace mé odpovědi. Já jsem jen řekla, že ten Jókaiho román by neměl figurovat v povinné literatuře, protože to, co čteme, určuje to, jak vnímáme svět. A také jsem navrhla alternativy. Tady jde o to, jak zpochybnit kredibilitu a pověst spisovatelů, obzvláště těch, kteří jsou známí v zahraničí. Podívejte se, jak přede mnou dopadl Péter Krekó (tento politolog čelil v lednu denunciační kampani v médiích po své kritice vládního tlaku na očkování ruskou a čínskou vakcínou proti covidu-19, pozn. JMH). Nepochybuji o tom, že další budou následovat, a dalším v řadě může být kdokoli: nezáleží na tom, zda jste uznávaný vědec nebo uznávaný spisovatel. Jsem přesvědčena, že je to organizováno. Literatura je pouhá záminka, snaha nalézt obětního beránka. V Maďarsku stoupá hysterie, protože máme rok do voleb. Už rok trvá pandemie a není žádný Soros, na kterého by se dala hodit současná mizérie. Propast mezi sociálními vrstvami se neustále zvětšuje, ale společnost jako celek se bohužel moc nezměnila. Tyto metody vzbuzují v lidech pocit, že mohou rozhodovat o umělcích nebo vědcích a že mají právo je kdykoli zničit jako gladiátory v cirku. Je to tak provinční – a tak smutné.“ (z článku Jana M. Hellera na iLiteratura.cz, 1. 3. 2021)
P. S. O Krisztině Tóth a Maďarsku dneška se zvídavý čtenář více dozví i v loňském zářijovém Artiklu v článku Mateřský jazyk a otcovský jazyk (dostupný na artikl.org).