Občas mám pocit, že je výstava záminka pro představení prostoru a nikoli autora.

Právě u belgického centra současného umění WIELS, které sídlí v bývalé pivovarské budově Wielemans-Ceuppens, by se samotná budova jako výstavní kousek vyloženě nabízela. Ale to by uvnitř nesměla být k vidění díla sochařky Nairy Baghramian, jedné z nejvýznamnějších současných sochařek.

Budova, známá také jako Blomme Building, byla postavena v roce 1930 architektem Adrienem Blommeem a v letech 2005–2008 byla kompletně renovována a přeměněna na umělecké centrum, přičemž si zachovala prvky původní industriální estetiky – například velká industriální okna a původní měděné nádoby z pivovaru.

Výstava německo-íránské Nairy Baghramian (* 1971) nameless je rozprostřena do dvou jejích pater a přestože jsem v tom prvním nad instalací a celkovým vyzněním díla delší dobu váhala, druhé mne vtáhlo do přítomného okamžiku tvarů, materiálů a kompozic a unikátních estetických situací zcela bez debat.

Silný hlas bez okázalých gest

Nairy Baghramian je autorkou, jejíž práce často kladou otázky o tom, jak tělo a objekty spoluutvářejí prostor a identitu, a zároveň nabízejí silný konceptuální i vizuální zážitek pro diváky – a právě proto patří k umělkyním, které výrazně ovlivňují současné pojetí sochařství.

Baghramian je ceněna pro otevírání nových významových vrstev sochařství: zpochybňuje tradiční představy o objektu, těle a prostoru, nabízí formy, které jsou na hranici mezi organickým a abstraktním, mezi pevností a křehkostí. Přestože v prvním patře jsem její díla vnímala spíše jako kulisy ve hře času a prostoru, z druhého výstavního patra sem nemohla odejít, protože každá pozice mne jako diváka přinášela nové estetické celky a velmi silnou estetickou saturaci.

Kurátorem výstavy nameless je Dirk Snauwaert (* 1963), umělecký ředitel instituce WIELS, který dlouhodobě působí jako kurátor významných výstav současného umění. V případě této expozice se podílel na konceptuálním a prostorovém uspořádání děl Baghramian tak, aby jejich dialog s post-industriální architekturou galerie vyzněl co nejsilněji.

Mezi exilovou pamětí a architekturou institucí

Nairy Baghramian patří k umělkyním, jejichž tvorba se formovala v napětí mezi osobní zkušeností přesídlení a kritickou reflexí institucionálních struktur uměleckého světa. Narodila se v íránském Isfahánu do arménské rodiny a v 80. letech se s rodiči přestěhovala do Německa. Tato zkušenost — byť v její práci nikdy není tematizována ilustrativně — vytváří trvalé podhoubí pro citlivost k otázkám příslušnosti, dočasnosti a podmíněnosti místa. Její sochy se často jeví jako „přechodové objekty“: nejsou plně doma ani v architektuře, do níž vstupují, ani ve vlastním tvaru, který působí spíš jako momentální konfigurace než definitivní řešení.

Patří tak k autorstvu, které proměnilo současnou sochu z objektu k obdivu v situaci k přemýšlení. Její práce nejsou „věcmi“, které by se nabízely k jednoznačnému čtení; jsou spíš událostmi v prostoru. Vznikají na rozhraní architektury, tělesnosti a institucionálního rámce, v němž se umění vystavuje, spravuje a interpretuje. Baghramian dlouhodobě zkoumá, jak je tělo – historicky, genderově i politicky – vtělováno do forem, opor, výztuh a protezí, které mají působit stabilně, a přitom nesou stopy napětí, poruch a provizorií.

Materiálová volba u ní nikdy není neutrální. Kombinace oceli, hliníku, kamene, silikonu či skla vytvářejí kontrast mezi tvrdostí a zranitelností. Její sochy připomínají fragmenty těl, klouby, opěrné body nebo ortopedické pomůcky – artefakty, které podpírají, ale zároveň disciplinují. Tím Baghramian navazuje na modernistickou tradici sochařství, avšak obrací její heroický patos naruby: místo autonomní formy nabízí „závislou“ formu, odkázanou na stěnu, roh, podlahu či institucionální rámec výstavního prostoru.

Prostor jako aktivní spoluhráč

Důležitým rysem její práce je vztah k architektuře výstavních institucí. Baghramian nepovažuje galerii či muzeum za neutrální kontejner, ale za aktivního spoluhráče, který díla rámuje, disciplinuje a normalizuje. Proto se její instalace často „zadrhávají“ o architektonické detaily: rohy, sokly, přechody mezi podlahou a stěnou, technické prvky. Tím se odhaluje mocenská dimenze prostoru – to, co je považováno za samozřejmou infrastrukturu, se náhle stává viditelnou součástí estetické zkušenosti. Divák je vtahován do situace, v níž si uvědomuje vlastní tělesnost i vlastní podmíněnost pravidly pohybu v instituci.

Klíčovým tématem její práce je situovanost. Socha není nikdy hotová bez místa, kde se ocitne. Architektura se stává spoluautorem díla, jeho oporou i protivníkem. Vzniká tak jemná politická rovina: tělo v prostoru není neutrální, je formováno normami, přístupností, pravidly pohybu. Baghramian nepředkládá manifest, ale vytváří situace, v nichž divák fyzicky zakouší nerovnováhu, křehkost a závislost – stavy, jež jsou v moderní kultuře systematicky vytěsňovány.

Její tvorba tak patří k nejpřesnějším komentářům současnosti: bez okázalých gest, bez ilustrativní doslovnosti. V tichých posunech, v drobných „zraněních“ formy, se otevírá prostor pro přemýšlení o tom, jaké tělo má v instituci umění místo – a jaká těla zůstávají na okraji.

V kontextu současné sochařské praxe zaujímá Baghramian specifickou pozici: odmítá monumentalitu i dekorativnost a pracuje s jazykem křehkosti, provizoria a neukončenosti. Její díla působí, jako by byla neustále v procesu – jako dočasná řešení, která mohou být kdykoli přestavěna, přesunuta nebo „zraněna“ změnou kontextu. Právě v této otevřenosti se skrývá jejich politický potenciál: namísto fixních významů nabízejí situace, v nichž je divák konfrontován s vlastní potřebou opory, stability a orientace. Baghramian tak neformuluje program, ale vytváří podmínky pro zkušenost — tichou, fyzickou a nekomfortní v tom nejlepším smyslu slova.

Nairy Baghramian
nameless
WIELS, Contemporary Art Centre (Avenue Van Volxemlaan 354, Brusel)
25. 10. 2025 – 1. 3. 2026