Francouzský meziválečný plakát bývá oslavován jako vrchol reklamní tvorby — výstava v UPM v Praze však tento obraz jemně, ale důsledně rozrušuje. Kurátorka Lucie Vlčková a restaurátorka Martina Chadimová mluví o plakátu jako o médiu na pomezí umění a obchodu, o řemeslné dokonalosti i odvaze vystavovat sto let staré tisky bez skla. Rozhovor o mýtech „zlatého věku“, etice restaurování a o tom, co nám dnes říká reklama, která si ještě dovolovala být nespoutaná, barevná — a někdy i kýčovitá. O tom se lze přesvědčit na samotné výstavě a to ještě do 29. března.

Jakými způsoby se nám odhaluje ekologická realita? A proč bychom ji měli přestat chápat jako něco „vně“ nás, když se ve skutečnosti dotýká jak naši tělesnosti a smyslů, tak i představivosti samotné?

Ticho ateliéru, tíha Prahy a svět, který se rozpadá rychleji, než jej dokážeme pochopit. V rozhovoru se výrazný český umělec Daniel Pešta dotýká hranic tvorby v době přetlaku obrazů, informací a povrchního úspěchu. Mluví o provokaci jako nutnosti dialogu, o smrti jako přirozené součásti života i o zodpovědnosti umění ve veřejném prostoru. A klade otázku, zda má kultura v éře rychlé spotřeby ještě čas zrát — nebo už jen přežívá.

Výstava Hlavou a rukama. Škola uměleckých řemesel v Brně 1924–2024 nepůsobí jako klasická institucionální retrospektiva. Spíše než hotové artefakty předkládá proces: způsoby učení, přenosu zkušeností a formování uměleckého myšlení. Stoletá historie školy se zde nečte jako lineární vývoj stylů, ale jako síť pedagogických metod, postojů a opakujících se otázek.

Výstava Za Pultem v olomoucké Telegraph Gallery patří k projektům, které s lehkostí spojují vizuální přitažlivost s hlubší kulturní reflexí. Název odkazuje k ikonickému normalizačnímu seriálu Žena za pultem, jenž se stal jedním z nejtrvalejších obrazů ženské práce v socialistickém Československu. Nejde zde však o nostalgii ani ironickou citaci. Výstava využívá tento kulturní sediment jako výchozí bod pro kritické čtení role ženy, práce a její viditelnosti – tehdy i dnes.

Výstava Patrika Adamce Tráva je zelenější (The Grass Is Greener) v pražské The Chemistry Gallery propojuje sochu, malbu a environment v jeden imaginativní celek. Dominují jí syté barvy, měkké materiály a motivy domu, krajiny a hranic, které otevírají otázky domova, identity i emoční lability. Adamcova tvorba je na první pohled hravá a snová, pod povrchem však nese existenciální napětí a znejistění.

Galerie Rudolfinum do 11. ledna 2026 prodloužila sólo výstavu Kateřiny Vincourové s názvem Skin Care. Je do určité míry přelomová nejen pro umělkyni, ale i pro galerii. Samostatnou prezentaci české umělkyně galerie nabízí ve své historii poprvé. Nutno dodat, že hovoříme o tzv. velké galerii instituce primárně zaměřenou na současné mezinárodní umění.

Retrospektiva Dagmar Hochové, kterou právě představuje GHMP v Domě fotografie, znovu otevírá otázku, proč je tato významná fotografka stále spojována především s dětským světem.

Výstava Sdílené existence vytváří v galerii prostor, kde se setkávání, empatie a sdílení stávají uměleckou strategií i životní potřebou. V době, kdy algoritmy formují naše vztahy a ekonomika se vzdaluje lidským měřítkům, výstava otevírá otázku, zda právě umění může znovu nabídnout prostor pro skutečný kontakt — s druhými, s prostředím i se sebou samými.

Výstava Malström v Galerii Benedikta Rejta v Lounech, připravená kurátorem Petrem Vaňousem, spojuje tvorbu fotografa Ivana Pinkavy (* 1961) a sochaře Jána Zelinky (* 1978). Expozice odkazuje k vířivému pohybu života, připomínajícímu povídku Edgara Allana Poea Pád do Maelströmu.

Výstava Can you hear me? Daniela Pitína (* 1977) a Adély Babanové (* 1980), aktuálně k vidění v Galerii města Plzně (GAMP), není jen setkáním dvou světů vizuální estetiky – malby a videa – ale především sondou do komplexní problematiky komunikace, času a subjektivity, která rezonuje s nejpalčivějšími otázkami dnešní společnosti.

Po téměř šedesáti letech se do výstavních síní Západočeské galerie vrací Josef Šíma (1891–1971), jedna z nejvýznamnějších osobností evropského moderního malířství.

V Moravské galerii startuje životní výstava ikony českého módního návrhářství, Liběny Rochové.

Výstava Daniela Pešty WHO? WHY? otevírá dveře do temného prostoru, kde se dějiny a současnost znepokojivě zrcadlí. Kurátorka Dadja Altenburg Kohl ji vystavěla jako etickou laboratoř: připomíná, že lidský život považujeme za posvátný, a přesto se jako civilizace neustále vracíme k destrukci.

Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem představuje výstavu Tři dimenze lásky / Studovali sochařství u Lukáše Rittsteina, která mapuje desetileté období fungování Ateliéru sochařství I na AVU. Nejde však o pouhý souhrn školních výsledků: expozice zachycuje okamžik, kdy se mladí autoři definitivně odpoutávají od pedagogického vedení a vstupují do prostoru ohledávání a modelování vlastního sochařského jazyka.

S termínem senior, seniorka či důchodce se málokdo rád ztotožňuje, protože podobné pojmy mohou zbavovat individuality.

Nebývá zvykem, aby katalog k výstavě vyšel 400 let před jejím uskutečněním, ale v případě nového výstavního počinu Muzea umění Olomouc tomu tak s mírnou nadsázkou skutečně je.

Tato esej není ohlédnutím za kulturní událostí. Je snahou ukázat, že výstavy mají různé fáze zralosti a jejich působnost nemusí být omezena časem mezi vernisáží a deinstalací. Vyvíjejí se i po svém skončení. Výstava Pokoj berlínského umělce Jonase Habricha, která proběhla v bytové galerii Vítězná 15 (6.–13. 9. 2025), je jednou z těch, které nám ukazují naši každodenní existenci ve světě. V našich příbytcích, v jejich okolí. A pomáhají nám nalézat různorodé, zprvu neviditelné spojnice.