Výstava Mezičas sochařky a multimediální výtvarnice Adély Matasové představuje celoživotní přehlídku práce umělkyně. Minimalismus se v jejich dílech propojuje s geometrií, tajemnem, ukrytým vnitřním řádem společně s přírodou a fascinací vědy a vědeckými poznatky.

Výstava představuje tvorbu Adély Matasové od raných prací ze sedmdesátých let až po ta současná. Matasová se zabývá vědeckými poznatky a metodami a zajímá se o možnosti pohybu, dynamiky a interaktivity. Její fascinace matematikou, fyzikou a biologií utváří základ pro vznik děl. Projekty autorky vypracované v letech 2000 až 2010 svým svébytným způsobem již relativně s předstihem akcentují tematiku environmentální problematiky. Její zájem a inspirační rámec utváří jak přírodní fenomény, tak i matematicky či společensky podmíněné procesy. Autorčina díla prolínají civilizační metasystém spolu s tím organickým. Matasová pracuje se svým vlastním tělem jako s formou autoportrétu, využívá rozmanité materiály a reaguje vždy na specifickou kvalitu výstavního prostoru vzhledem k instalaci kinetických projektů a videí. Nicméně retrospektivní expozice, kterou připravil kurátor Michal Koleček, není seřazena a nainstalována chronologicky. Výstavní prostor je naopak postaven a uspořádán na základě vzájemných konfrontací prací minulých a těch současných nejnovějších. Není tudíž ani daný přímý a jednotný směr, kterým se návštěvník v útrobách výstavního sálu musí vydat. Je to na osobitém zvážení každého jednotlivce.

Konstrukt zvaný mezičas
Adéla Matasová začínala formovat podobu umělecké scény již od doby šedesátých let minulého století. Posléze v sedmdesátých letech se její tvorba pohybovala v rámci tzv. šedé zóny, kdy umělkyně neměla tolik výtvarných příležitostí a možností vystavovat. Současně se tato výjimečná osobnost dobrovolně distancovala od oficiálního kulturního provozu. Z tohoto období normalizačního režimu vznikla také spíše drobnější díla. Prosazovat se začala opět po roce 1989. Její umělecké instalace však byly a stále jsou nadčasové, a charakteristické vzájemnými kontrasty a prostorovou komunikací. Umělkyně rovněž pracuje s různorodými materiály, což je ihned patrné při pohledu na expozici. Od pryskyřice a papíru, k ocelovým a dřevěným konstrukcím, následovanými zrcadly a kinetikou. V produkci Matasové jsou taktéž patrné antropologické a společenské prvky, obsažené například ve snaze o sebepoznání. Interaktivní instalace Matasové řízené počítačově nebo matematicky a kombinované se statickými objekty opět zkoumají význam a fyzičnost člověka a jeho lidský faktor v souvislosti s jeho ukotvením v daném prostředí a současně i v sociálním kontextu. Projekty kinetického umění tak v prostoru ožívají a komunikují jak s ostatními vystavenými pracemi, tak i s diváky.

Pryskyřice, papírovo-lněná hmota, ocel, železo
Hned na počátku výstavní koncepce je situováno dvoukanálové video nazvané Po sezóně se záznamem rehabilitace s míčkem. Asistují mu dvě trampolíny, přičemž jedna stojí na zemi a je na ní položeno zrcadlo, zatímco druhá je zavěšena na stěně a mechanická hybná síla pohání masážní strojky z ní vystupující. Následuje triptych performance zachycené na digitální fotografii se schematickým zobrazením postavy samotné autorky v černém úboru stojící na parapetu v okně proti světlu a zabalené do vánočních světýlek. Diagonální postoj v otevřeném okně s pozadím zasněžené krajiny, na níž se tyčí netradiční železobetonový kostel sv. Václava ve Vršovicích postavený ve stylu funkcionalismu podle návrhu významného kubistického a funkcionalistického architekta Josefa Gočára, tak vytváří hru se světlem a stínem. Vzápětí se opět mění styl tvorby umělkyně v podobě zavěšeného díla Zátěž ze souboru Zastavené pohyby připomínající pomačkané ložní prádlo odhozené po probuzení, vytvořené ze syntetické pryskyřice. Stejný materiál využila Matasová i v případě Diagonály, kdy jde opět o podobný námět pomačkaného prostředí, z něhož vystupuje tvar připomínající ruce. Z pryskyřice modelovala tvary připodobňující se různým biomorfním elementům. Následně se přesunula ke lněné papírové hmotě, oceli a železu, z nichž tvarovala různorodé fyzikální experimenty. Vytvořila tak předměty podobající se například vzduchotechnice hrající si s prostorem a odrazem.

Příroda v nás
Matasová propojuje přírodní systémy a jevy s těmi urbánními, futuristickými. Leitmotivem její práce je především příroda a přírodní společenství, které doplňují subjektivní krajiny a organické struktury spolu s civilistní citlivostí a lidským faktorem. Její raná tvorba je například inspirována biosystémem lišejníků. Příroda, les a skály jsou pak ale patrné i v novějších performancích zachycených na digitálních fotografiích u trojice prací To, co zůstává, Bez názvu a Hnízdo ze souboru Jak si usteleš. Fotografie zobrazují potemnělé a tajemné schéma s ústřední lidskou postavou oděnou do černé, vytvarovanou do různých pozic. Autorka se zde snaží o splynutí s přírodou. Zobrazuje bujný rozvětvený strom, na němž sedí schoulená žena s opadaným jehličím a kameny rozesetými po zemi, či strom se dvěma dřeněmi, na němž je postava nyní přehnutá. Přírodní úkazy, vady dřeva, propojení lidského společenství s tím přírodním, které jsme si v současnosti zvykli oddělovat od sebe, Adéla Matasová nicméně spojuje dohromady a vytváří z nich jednotný systém. Rostlinné struktury zde prorůstají lidským organismem a stávají se jedním tělem, jednou duší.

Future architecture I. – II.
Instalační prostor vytváří reminiscence na fiktivní architekturu, která je poté ještě více zpracovaná v jejich vystavených kresbách tužkou či perokresbách ze sedmdesátých let. Kresebné návrhy jsou rozděleny podle pohlaví na Území ženy a Území muže. Matasová navrhuje odlišné bydlení pro muže a ženy spolu s urbanistickým řešením, přičemž každý jednotlivý stavební útvar je strukturován prvky příznačnými pro toto pohlavní rozdělení. Domy i svou vizuální podobou připomínají biologický organický tvar kostí a lidskou tělesnost, s trochou fantazie i pohlavní ústrojí či pohlavní orgány žen či mužů. Organická architektura v podání Adély Matasové je vyjádřena expresivně a na svou dobu velmi inovativně a futuristicky.

Každý je součástí uměleckého díla
Pro styl výtvarnice jsou typické také četné situace obsahující zrcadlové plochy. Jedná se především o díla Mluv ke mně a Iluminace čeření, do nichž mohou diváci aktivně vstupovat a stávají se tak jejich nezbytnou součástí. Objekty v podstatě spouští aktivita člověka. Hmotné předměty jsou roztříštěny na mnoho obrazových ploch, jež se při pohybu začnou vlnit a vytvářet tak dojem zčeřené a neklidné vodní hladiny. Při Iluminaci čeření, jehož vznikem se Matasová inspirovala u letohrádku Hvězda, nastává moment tříštění obrazu i lidské siluety a dochází k jakémusi klamu a bezvýchodné situaci. Dostavuje se tím až téměř stav naprosté deziluze a pocit ztráty pevné půdy pod nohama. Mluv ke mně představuje tajemnou zrcadlovou tabuli poskládanou z tisíců malých zrcadlových plošek, které se začnou pohybovat a aktivovat při příchodu diváka blíže, jehož pohyb je následně monitorován. V těchto rafinovaných uměleckých instalacích jsou lidé konfrontování se svým vlastním obrazem. Naskýtá se však otázka, zda je to dáno estetickou záležitostí, nebo sledováním orwellovského typu. Nelze uniknout vnímavému oku práce, ale zároveň upoutává svou bezprostředností a symbolistním významem.

Adéla Matasová: Mezičas
Galerie výtvarného umění v Ostravě
(Jurečkova 9, Ostrava)
22. 6.—4. 9.