Nahrávání ...Estetika reagující na stav psychické nouze
Umění je velice komplexním vyjádřením lidské duše. V tomto myšlenkovém rámci je sestavena skupinová výstava Duše, která přináší estetický prožitek a reaguje na potřebu psychické nouze ve společnosti.
Galerie Benedikta Rejta v Lounech tímto výstavním projektem završuje výstavní trilogii Krása (2023) – Hra (2024) – Duše (2025) a rozšiřuje jej i o další programy, kterými už v loňském roce byla konference Umění a duševní zdraví. Ta letošní proběhne i letos a to na začátku října. Do té doby přináší estetický, ale hlavně ozdravný prožitek samotná výstava v galerii, v jejichž sálech jsou zastoupena díla Kateřiny Barabášové, Veronika Holcové, Jana Kováříka, Miloslava Mouchy, Pavla Nešlehy, Terezy Říčanové, Magdaleny Schmidtové a Anny Zemánkové. Výstavu připravila kurátorka Lucie Šiklová, se kterou jsme vedly rozhovor o jejím pohledu na kurátorskou práci nejen této výstavy a to i společně s ředitelkou galerie Kateřinou Melenovou.
BAK: Jak vzniklo autorské propojení ředitelky galerie a kurátorky?
KM: V roli ředitelky jsem pátý rok, Lucie Šiklová nastoupila jako hlavní kurátorka v lednu 2021. Za tu dobu jsme zjistily, že máme velmi podobné smýšlení o umění. Zajímá nás přesah, od nějž se odvíjejí další procesy. Proto jsme se postupně začaly věnovat tematickým výstavám. Možná i odvážně – musely jsme zvažovat, jestli je pro naše zvolená témata vhodná doba. Koncept výstavy Duše byl už loni rozšířen konferencí Umění a duševní zdraví a letos graduje v této výstavní trilogii i v podobě edukačních programů a dalších dílčích částí, které otevírají okruhy péče o duši a – jednoduše řečeno – vrací se k jakémusi pradávnému žebříčku hodnot, kalokaghatii, filosofickému směru, který opět rezonuje a reaguje na stav psychické nouze ve společnosti. Otevřeně se pojmenovávají jednotlivé problémy, které se týkají nejen mladých lidí, ale už i dětí. Už více jak před čtrnácti lety se začalo objevovat téma ekologie duše. A nyní, v jungovské terminologii v podobě nejrůznějších synchronicit, se odehrávají různá propojování a setkání, skrze která jsme se v projektu dostaly k Jiřímu Horáčkovi a Národnímu ústavu duševního zdraví (NUDZ). S Centrem pokročilých studií mozku a vědomí jsou připravené všechny tři výstavy.
BAK: Je oblažující, že se výstava Krása je! věnovala skutečně krásnu. Žádné angažované umění, společenská kritika, ale čistá estetika.
KM: Dlouhou dobu byla pro odborný svět „krása“ prostě tabu. Pozorovala jsem to i když moje dcera studovala uměleckou školu – slovo krása se nesmělo vyslovovat. Teď jsme si ale s Lucií řekly, že jsme už dostatečně připravené na různá vyústění, která mohou v souvislosti s tímto tématem nastat. Lucie to nádherně uvedla právě tím, že nechceme něco vysvětlovat, ale že prostě konstatujeme, že krása je a že je čas znovu si to přiznat. Je dost toho hledání krásy v ošklivosti. Protože už ho bylo tolik a současná otřesená psychika společnosti nepotřebuje přidávat dál, ona potřebuje prostě…
BAK: … léčit v podstatě tou krásou… Sama jsem ve výstavě Krása je! strávila velké množství času. Přinášela možnost intenzivního ponoru a skutečného prožívání. Nejen estetického, ale vlastně transcendentálně-ozdravného.
KM: To prožívání, to je stěžejní. Dlouhé dekády jsme v analyzování. Stále se něco vysvětluje, ale umění se nerozumí – umění se cítí. Jedná se vlastně návrat k těmto jednoduchým pravdám. I když někdo řekne – nojo, moderní umění, tomu já nerozumím… Tak já říkám – ne, to je jinak, umění se cítí! A ten návrat k tomu prožitku, to je antika, návrat zpátky, to je ta katarze, to je to, že my vlastně zjišťujeme, že se učíme skrze prožitek a že ta mentální a informační přetíženost společnosti už prostě potřebuje detox.
BAK: Přesně to vystihujete. Já tvrdím, že nepotřebuji žádná antidepresiva, protože mi duševní hygienu pravidelně zajišťuje právě umění, estetický prožitek. Je třeba mít na umění časoprostor. Louvre vám nabídne několik sekund pro Monu Lisu a vy si akorát odškrtnete, že jste ji viděla. Ale jaký z díla můžete mít za ten zlomek času prožitek? Jak se k němu stihnete ponořit? Jste pouhý konzument kultury, navštěvujete výstavy pro zážitek. Všechno dnes láká na skvělý zážitek. Ale v prožitku a zážitku je zásadní rozdíl.
KM: Ano, a taky se čím dál tím víc začíná mluvit o prevenci kulturou. To je teď taky takové moderní, že se najednou zjišťuje, že kultura je něco víc než jen ta třešnička na dortu, na kterou si musíme vydělat. Když probíhal lockdown, tak by se lidi bez výsostných výdobytků umění opravdu zbláznili. A to je třeba artikulovat, je třeba o tom mluvit, je to vlastně součást jakési advokacie kultury a umění, ke které se hlásím, protože když je zle, tak ta většinová společnost, která je naprogramovaná na to, že umění je zbytné a první, s čím se s velkou radostí rozloučí, bude právě kultura. A to je právě ten problém.
BAK: Souhlasím. Společnost je v současnosti nastavená spíš na konzumování instantních zážitků a je třeba protlačit tu jeho skutečnou hodnotu a přínos a nepovažovat ho za nadstavbu.
KM: Lidi najednou zjistí, že je pro ně umění prospěšné. My to víme léta, protože se tím zabýváme.
BAK: Jak vstoupil NUDZ do této výstavní koncepce?
KM: Specifickým designem interaktivní části výstavy. Pouze se nedíváte, ale jste součástí – opět prožíváte.
BAK: Téma výstavy, duše, je velmi náročné právě kvůli své komplexnosti. Jak jste téma vtěsnala do čtyř stěn několika výstavních sálů, Lucie?
LŠ: Přemýšlela jsem, jak téma uchopit, aby opravdu bylo o duši a nevytvářeli jsme něco, co už bylo několikrát vytvořené. Duše je záležitost psychologů, psychiatrů, filosofů, teologů a do toho já fušovat nebudu. Tímto tématem se ale v podstatě zaobírám celou svou kunsthistorickou etapou – co je vlastně smysl umění, proč umění vytváříme. Jak souvisí s námi lidmi, s naší duší. Nezajímá mne primárně jeho forma. Forma je nositel. Nositel nějakého poslání, smyslu. Umělec je v podstatě takový přenašeč, zprostředkovatel. A Jung řekl moc hezky, že umění je nejkomplexnějším vyjádřením lidské duše. Když vybírám umělce, dávám dohromady výstavy, jde mi vždy o nějaké poselství. A je mi jasné, že když předložím něco harmonizujícího, tak to návštěvníky navodí na nějaké vlny. Ostatně my se o těch vlnách dozvídáme v rámci téhle výstavy i od neurovědců. Téma duše, si žádá intuicí. Jako kurátorka jsem musela téma uchopit také textově, vytvořit úvod. Koncepce výstavy zrála přes rok. Zásadní text byl doslova „vyčekaný“. Během čekané jsem si vzpomněla na jednu knížku, respektive především na jednu pasáž z ní, a tou je Píseň o perle ze stejnojmenné knihy Petra Pokorného, což byl evangelický teolog, který se zaobíral gnózí. Což se opět propojuje – když se obracíme k Jungovi, tak je reprezentací takové novodobé gnóze. A Píseň o perle, to je takový novodobý hymnus, něco jako hrdinský epos. Ve zkratce – královský syn je vyslaný do světa za pokladem a tím pokladem je perla, kterou má přinést zpátky. A on jde, upadne v – to je pro gnostiky důležitý moment – zapomnění, v odloučení se od Boha, nebo můžeme říct, od sebe, od svého středu a pokud se tam nevrátí, nenajde ho, tak jeho cesta nenajde naplnění.
BAK: Skrze výstavu chcete také zprostředkovat poznání?
LŠ: Alespoň naťuknout, že je, protože to je v podstatě náš celoživotní úkol.
KM: Výstava má spíš otevřít otázku: Duše má, kde jsi? Ta je opravdu přesná a klade si ji i Jung v Červené knize. Líbí se mi k tomu ještě výraz „nesmělá troufalost“. To je zároveň určitý rukopis, který provází nejenom Krásu, ale i Duši a využívá arteterapeutickou základnu. To znamená, že vytváříme imerzivní prostor, v kterém člověka přivádíme na to pomyslné jeviště světa, kde už se nedívá, ale je jeho součástí. Je to víc než sebraná kolekce děl k vidění, je to výstava k prožití.
TŠ: Když jste procházely určitá historická období, viděly jste v každém z těch období spojení s duší?
LŠ: Tohle je složitá otázka, ale myslím si, že se s ní lidstvo potýká od začátku. Stále jedeme v takové věčné spirále, takže si nemyslím, že bychom se najednou ocitli někde, kde lidstvo ještě nebylo. Člověk ve středověku měl taky trápení, která mají lidi dnes, pouze se nacházíme v jiných souřadnicích, v jiném způsobu poznání a někde nám je to výhodou a jinde nevýhodou. Blahobyt nám zakryl touhu po přesahu a po smyslu. Jako to je v pohádkách…Na druhou stranu, a to mně taky připadá strašně důležité – pořád si musíme uvědomovat, že teď jsme tady. Jako člověk v této hmotě, v tomto těle. A toho se naštěstí nebo bohužel, jak si to kdo postaví, nezbavíme. Nemyslím, že se nám může dostat absolutního poznání. To je něco jako nedosažitelný úběžník, ale jsem ráda, že ho máme.
TŠ: Když jste zmiňovala Junga, opírala jste se pro výstavu o další filosofy či teoretiky?
LŠ: Ne, protože to už bych to celé strašně rozmělnila a vyšel by přesně ten mix všeho. Jako když si šoupnete zadání pro umělou inteligenci, tak vám vyjede – ten říká to, ten zas tohle… Chtěla jsem, aby tady bylo úplně jasné, čeho se chytit. Nastavit směr. A vy jako příchozí s tím můžete souhlasit nebo nemusíte, můžete polemizovat, vydat se dál svojí cestou.
BAK: Zde v galerii je úvodní stěna, která na výstavě návštěvníka uvítá právě Písní o perle.
LŠ: Ano. Ale je to jen vybraná pasáž. S celou Písní se procházející výstavou setká o kousek dál v komorním prostoru tzv. Hvězdy. Píseň tu skutečně zní a to je dúležité, Vyprávění oslovuje jinak, nežli když si ten text čtete.
BAK: Text Písně o perle se nachází na pomyslném portálu do monumentální instalace Pavla Nešlehy. Je to velmi pohlcující, díla mají velké formáty, můžete vidět každý detail… I tah štětce.
LŠ: Čtyři živly od Pavla Nešlehy, přes čtyřicet let existující dílo, které bylo za tu dobu vystaveno pouze jednou, zde fungují jako taková pomyslná růžice kompasu. Čtyři živly, čtyři elementy, čtyři směry, někde mezi nimi – záměrně neříkám ve středu- člověk. Ocitáte se v prostoru bez začátku a konce, mezi mocnostmi, a ten střed, ono bytostné já, to by bylo dobré, kdyby se povedlo se odtud za ním vydat.
KM: Umělecká díla musí být originály, aby měly iniciační roli. Nemůže je nic jiného nahradit. Je v nich každý tah umělce, zkušenost, kterou prošel. Galerie Benedikta Rejta je galerie přítomného umění – prostě musíte být při tom. Není ho možné digitalizovat. Autentický vjem vám nezprostředkuje nic jiného než to, v podstatě živé, dílo.
LŠ: Další dílo je subtilní autorský film Zahrada uzavřená od Magdaleny Schmidtové. Je inspirovaný Písní písní, jedná se o další hymnus a je skutečně o těle, duši, lásce, cestě, nalezení.
BAK: Vzniklo nějaké z děl přímo pro výstavu?
LŠ: Nikoli. Šlo mi o autentickou ilustraci teze, že umění je komplexní obraz a ne nějaká programová záležitost. Žádný domácí úkol na téma duše.
BAK: On to ten divák stejně pozná. Kurátoři si myslí, že ne. Ale divák je citlivější, než si kurátor myslí, přestože třeba neumí přesně pojmenovat, co mu na výstavě nehraje.
TŠ: Bylo pro vás těžké vybrat umělce? Když přemýšlím nad okolnostmi vzniku galerie, tak ve vzdálenějším okruhu byl například Václav Boštík, který se v některých dílech věnoval kosmu a řádu, počátku.
LŠ: Ano, mohl by tady být zastoupený… Ale to je přesně ono – mohl by tady být v podstatě kdokoli dobrý. Protože když umění děláte dobře, tak se těchto věcí nějak dotýkáte. A třeba jenom v nějakém jiném pojmosloví, ale je to tam. Když už jsme u toho Boštíka, máme tu Mílu Mouchu, a ti dva byli dobří přátelé. Nechtěla jsem výstavu úplně přehltit mnoha zvučnými jmény, a chtěla jsem každému z osmi v posledku vybraných dopřát jeho prostor, aby vyzněl opravdu v tom svém sdělení.
BAK: Je naopak občerstvující, že návštěvník nevidí autory, které by očekával, ale že jste sestavila unikátní selekci, která představuje podobnou estetiku, v podání jiných umělců.
LŠ: No jasně, protože někteří autoři jsou s tímto tématem tak často spojovani, že vlastně už pak lidi čtou, že Boštík a jdou za Boštíkem. Nechci, aby sem šli lidi za Boštíkem. Líbí se mi představa, že přicházejíza tím, co je za Boštíkem. 
| MgA. Kateřina Melenová (* 1964, Louny) Arts manažerka, dramaturgyně, režisérka. Absolvovala obor režie a dramaturgie na katedře alternativního divadla divadelní fakulty Akademie múzických umění v Praze. Po absolutoriu (1996) působila v Českých Budějovicích, kde založila divadelní soubor Studio dell’arte. Souběžně se zde začala věnovat také realizaci velkých kulturních projektů. Byla členkou Rady pro umění ministra kultury ČR. Pro projekt Plzeň Evropské hlavní město kultury 2015 vedla tým regionálního programu. V roce 2020 nastoupila na post ředitelky Galerie Benedikta Rejta v Lounech, kterou vede dodnes. PhDr. Lucie Šiklová, Ph.D. (* 1964, Praha) |
text: Bára Alex Kašparová, Tereza Šťovíčková
