Umělecké intervence do veřejného prostoru si žádají pozornost a nezřídka ji také dostávají. Řidiči ani chodci neunikne Tvárnice u Národního muzea (viz článek Heleny Todorové v únorovém Artiklu) a uživatelé podzemní hromadné dopravy si zcela jistě všimnou fotografií v rámci projektu Umění za čarou.

Program Umění pro město za dobu svého fungování přinesl do ulic několik zajímavých uměleckých děl, která nejsou v českém prostoru zcela samozřejmostí. Aktivita této iniciativy je bezpochyby dobrou cestou, jak umění demokratizovat – téma v poslední době tak často omílané. Uchazeči o umístění v městském plenéru jsou především sochy a různé instalace, mohou to však být i obrazy, fotografie nebo performance. Artwall na nábřeží Kapitána Jaroše přináší aktuálně dokonce poezii. Demokratizace umění ale nemá způsobit, abychom si na umění zvykli, aby srostlo s okolním prostředím, které nám slouží k povrchní orientaci ve městě, k přemístění z místa na místo. Pokud se svým okolím tvoří nový celek (čímž se úspěšná umělecká intervence vyznačuje), naopak nám představuje daný prostor na jevišti nevšednosti, tvaruje pomyslně zkostnatělé budovy, chodníky, zdi, parky… Zabarvuje jejich význam třeba aurou „nevýslovných“ veršů Anny Beaty Háblové, které člověk míjí z tramvaje mířící na Stross nebo k Právnické. Umělecký vetřelec má místo narušit, ale zároveň ho doplnit, dát mu nový význam. Naopak urbánní prostor, jehož atmosféru si dílo vypůjčuje, mu poskytuje svoji tvárnost, jedině díky ní tento nový společník odhalí kolemjdoucímu (či kolemjedoucímu) možnosti interpretace – jak sebe, tak dosud konkrétním způsobem vnímaného místa. Je pomalovaným plátnem hledajícím potenciální tahy štětcem a riskantní pigmenty, pokouší své limity, ohmatává své schopnosti, riskuje ztrátu sebe sama za cenu nalezení pravdivého já, protože jedině to podléhá konstantnímu vývoji, z něhož teprve vlastní identita vzchází. Umění v otevřeném prostranství města je další doposud neprovedenou linií, která rozbije zažitý celek a poskytne mu nový kontext. Obávám se však, že vedle vyjmenovaných uměleckých druhů zde něco chybí.

Grafika coby pole experimentu
Mnou bylo zatím opomenuto pouze to, co je opomíjeno obecně v řeči o umění veřejného prostoru. Je to něco, co míjíme denně a nikdy tomu nebylo jinak, něco, co je tak nezvratně přilepeno k šedi všedních dní, že se může zdát problematické dát tomu přívlastek „umělecký“. Jedná se o grafický design, užité umění, na ulicích často smíchané s různorodým grafickým paskvilem, či dokonce odpadem. Skrze bannery a plakáty absorbujeme informace o nejrůznějších akcích, službách nebo produktech. Jedná se o reklamní poutače příhodně zapadající do konzumní společnosti, které jsme součástí. Je to ale vše? Postmoderní filozof J. F. Lyotard se tímto tématem zabývá v textu Paradox o grafikovi. V tomto dialogickém eseji jeden z konverzačních partnerů zdůrazňuje „zájem“, který grafik svou prací musí vzbudit. Nejedná se však o zájem ve smyslu laciného zaujetí za každou cenu (což nejedna sexistická reklama dnes dovede). Je jím naopak myšleno vytržení z běhu života či z běhu na tramvaj, navázání citlivého dialogu a poskytnutí krásy, vzbuzení kontemplace, která již ze své podstaty nemůže být pasivní. Pro grafický design je podle Lyotarda zásadní jeho aktuálnost – geniální zasazení do konkrétní doby a konkrétní oblasti a jejich reflexe. Grafické výtvory právě z události (v tom nejobecnějším slova smyslu) vznikají, jsou temporální. Grafik tedy musí být výstižný, musí tvořit adekvátně k jisté situaci, to však neznamená, že by byl svázán striktními pravidly. Tato domnělá stísněnost je naopak obrovskou šancí pro experiment. Grafik dostává materiál, ze kterého musí stvořit jednak funkční reklamu, jednak estetický objekt. Ten, komu se tento náročný úkol daří plnit, je pro Lyotardova mluvčího grafikem. Proto je třeba vyškrtnout z našeho pole zájmu ony sexistické či zcela neestetické počiny (které si estetickou působivost zřejmě mnohdy nekladly ani za cíl) dávající však díky své ohyzdnosti či neutralitě vyniknout oněm skutečným grafickým, a tedy uměleckým, dílům.

Grafický design – zajatec konzumu?
Dalo by se snad říct, že grafický objekt coby představitel určité události (ať už obchodní nebo kulturní) vystihuje ducha Lyotardovy i naší doby odtržené od tradice. Brojí proti zkušenosti a rebeluje experimenty. Při návštěvě galerie jsme připraveni na konfrontaci s uměleckými díly, my sami jim jdeme naproti. Ovšem plakát pokoutně vyhlížející kolemjdoucí s možností jejich transformace ve své recipienty musí být akčnější než pouhý obraz, musí být progresivní, musí, jak již bylo řečeno, zaujmout. Těžkost grafikovy práce však spočívá v kombinování propagace a estetické působnosti. Grafikova práce vyplývá z konkrétní události, jejíž součástí je i zadání. Toto zadání je však natolik obecné (může se jednat pouze o produkt a text), že poskytuje dostatečnou tvárnost pro grafikovu interpretaci. Je grafický design podřízen všemi uráženému konzumu? Ekonomickým zájmům? Paradox o grafikovi nabízí odpověď – tyto entity mu staví jisté limity, jeho umění však spočívá právě v pohybu uvnitř nich, v obratnosti v tomto uzavřeném pozemku zájmů a v korunovaci této obratnosti estetickou hodnotou. A zrovna na základě tohoto vymezení nelehkého grafikova úkolu, kdy balancuje mezi vlastní individualitou a předpisem, jehož se musí držet. Lyotard grafika připodobňuje k Diderotovu herci, jak byl představen v Hereckém paradoxu.

Fluidnost grafického díla
Toto zamyšlení nechť je pobídkou k větší všímavosti ke grafickým objektům, tedy uměleckým dílům, jejichž hodnota je masami, které proudí polepenými ulicemi (a jichž je každý z nás alespoň na chvíli součástí) nezřídka přehlížena. Jako předměty s dočasnou působností jsou plakáty a další grafikova média unikátní – vztahují se k určité skutečnosti, která sama je ve svém rámci proměnlivá. Vezměme si poutač na výstavu – do veřejného prostoru je vsazen před jejím otevřením, zůstává v průběhu jejího konání a přetrvává často i po jejím ukončení. Grafikovo dílo tak prochází různými kontexty. Stejně tak reklama na nějaký produkt – dnes je novinkou, zítra může být zapomenut nebo se stane běžnou součástí obchodního sortimentu. Ošuntělé plakáty na maloměstských zastávkách tlumočí událost, při jejíž neaktuálnosti jsou jen jejím zamlženým odrazem – kromě zobrazeného produktu/akce se také charakter plakátu mění. Je závislý na čase, jeho bytnost je fluidní. Plakát nám otevírá právě probíhající svět, zpřístupňuje nám kontakt s ním. Jeho nestálost utvrzuje i pozice, z jaké je plakát viděn – okénko jedoucí tramvaje, zastávka determinující nás k čekání, spěšná chůze do práce. To jsou okolnosti prezentace grafického umění, které ho spoluutvářejí. Při spěchu dne nebo brouzdání zákoutími města pamatujte, že každé zachycení grafického výtvoru na lidské sítnici je příležitostí, na jejímž rozvinutí se může podílet každý „míjející“, z nichž jedním jste vy.