Umělecké intervence do veřejného prostoru si žádají pozornost a nezřídka ji také dostávají. Řidiči ani chodci neunikne Tvárnice u Národního muzea (viz článek Heleny Todorové v únorovém Artiklu) a uživatelé podzemní hromadné dopravy si zcela jistě všimnou fotografií v rámci projektu Umění za čarou.

Socha jako prostorové médium se netěší takovému diváckému zájmu jako malba či další plošná média, která lze v galeriích hojně vidět. V posledních letech je ale soše čím dál více nakloněn veřejný prostor i výstavní projekty. Jaké aspekty skýtá vytvoření sochařské výstavy, co socha je a co potřebuje či kdo je sochař? S kurátorkou Ivou Mladičovou jsme si právě o soše, jakožto médiu jejího hlavního zájmu, povídaly.

Vzpomínám, že ještě před pár lety, řekněme takových deset let zpátky, se dvousloví „veřejný prostor“ zjevovalo v médiích i kuloárech jen poskrovnu. Dnes je tomu spíše naopak a termín se ve své nadpoužívanosti proměnil v některých kontextech spíše v prázdné klišé. Co si pod veřejným prostorem představit, jak ho vnímat, chápat, respektovat a kultivovat? To jsou otázky, nad nimiž přemýšlím den co den.

Těžko hledat výraznější gesta občanské angažovanosti, která by se významněji promítla do veřejného a mediálního prostoru, než ta z portfolia anonymních členů skupiny Bolt 958.

Do posledního srpnového víkendu můžete v ulicích Brna potkávat umělecké instalace z přehlídky Sochy v ulicích – Brno Art Open. Na několik otázek odpovídali Libor Novotný a Tomáš Knoflíček, kurátoři šestého ročníku, a někteří ze 13 autorů.

Při procházkách Prahou většina z nás vcelku opodstatněně kouká pod nohy a na cestu. Občas také před sebe, někdo po výlohách, a naše okolí tak vnímáme jako celek, který důvěrně známe, a nic nás nemůže překvapit. Přesto není od věci zvednout hlavu a podívat se na známá místa detailněji.

Nedávno se pražští občané mohli těšit z otevření zbrusu nového obchodního centra, hned vedle ikonické budovy obchodního domu Máj. Nad novými paláci konzumu se Češi již do jisté míry pohrdavě tvářit naučili, problematika polyfunkčního centra Quadrio ale sahá mnohem hlouběji, než by se zdálo.

Veřejný prostor je prázdnem, vlastně prakticky ničím. Ale zároveň je to takové prázdno, které je těhotné vším a z něhož – z ničeho nic – se může ledasco vynořit. Ve starověké Číně pro to měli pojem Tao.

Všichni někde bydlíme. Někde uvnitř, mezi čtyřmi stěnami, někde, kde máme pocit bezpečí. Také chodíme někam do práce a do školy, ve většině případů to bývá jiný objekt než ten, ve kterém žijeme. Pro přepravu mezi těmito místy a dalšími, která navštěvujeme v rámci našeho fungování, užíváme exteriér, město, venkovní prostor, veřejný prostor… každý tomu říkáme jinak. Ale mezi těmito světy existují jisté vztahy a od každého z nich vyžadujeme jisté vlastnosti a funkce. Zároveň to, co si slibujeme od útulného bytu, nebudeme čekat od náměstí. Pojďme trochu více porozumět svému okolí i tomu, jací jsme i my samotní.

Narodil se před třiceti pěti lety v Ústí nad Orlicí. Do hlavního města přišel studovat a dnes ho zná celá Praha. Je výrazným iniciátorem kulturního dění v prostoru veřejném i soukromém – provozuje dvě kavárny, kde se dveře na chvíli zavřou až po skončení pracovní doby. Do ulic rozmisťuje piana, aby rozpustily jejich ruch a hluk. A pokračuje i za hranice pražských čtvrtí. Romantismus přetavený do současné doby pod taktovkou Ondřeje Kobzy.

„Mezidomí jsou všechny plochy, které jsou součástí města, ale ne samotných domů.“

Architektonické studio Vallo Sadovský Architects stojí za projektem, který dnes zasáhl už mnoho měst i architektonických studií. Městské zásahy jste mohli vidět i v Praze na stejnojmenné výstavě v roce 2010. Byl jedním z popudů, kterým se rozhýbala veřejná debata.

Performance. Kola. Design. Komunita. Divadlo. Veřejný prostor. Kreativita. To jsou hesla, která charakterizují začátek sezóny v holešovickém Studiu ALTA.

„Přála bych si, aby se v Zóně potkali a třeba i spřátelili lidé, kteří by se za jiné situace ani vůbec nesetkali…“

Marek Štěpán je architekt, jehož realizace sahají od Freedomku, „fungujícího, příjemného domku, který dává pocit svobody od zedníků, řemeslníků, stavění, pocit svobody od systému médií i díky malým nákladům na provoz“ přes práci pro Kancelář prezidenta republiky až po sakrální stavby.

Snažíme se jej nezničit. Cena veřejného prostoru spočívá mimo jiné i v jeho dlouhodobém neobsazení, smyslem mohou být i krátkodobé aktivity. Tak zněla odpověď na otázku, jak zachází architekt Petr Hájek s veřejným prostorem. Mnohem obšírnější odpověď najdete v pracích jeho studentů na výstavě [anastomosis], která se právě teď koná v DOXu.

Verejný priestor je miestom, kde je nadbytok možností, nie celkom dobre naprogramovaných, říká Benjamín Brádňanský ze slovenského architektonického ateliéru n/a a svá slova doprovází ikonografikou zákazů, ze kterými se na veřejných místech setkáváme. Nejezděte na kole. Nekuřte. Nefotografujte. Nesypejte ptáčkům. Nepouštějte balónky.