Vzpomínám, že ještě před pár lety, řekněme takových deset let zpátky, se dvousloví „veřejný prostor“ zjevovalo v médiích i kuloárech jen poskrovnu. Dnes je tomu spíše naopak a termín se ve své nadpoužívanosti proměnil v některých kontextech spíše v prázdné klišé. Co si pod veřejným prostorem představit, jak ho vnímat, chápat, respektovat a kultivovat? To jsou otázky, nad nimiž přemýšlím den co den.

Pro mnohé z nás je veřejný prostor myšlenkově roven parku, náměstí, ulici. Je chápán jako místo, které fyzicky sdílíme s jinými, které je přístupné a dostupné, do něhož můžeme svobodně vstupovat. Ne vždy si pod ním představíme také prostor sociální, politický, mediální, či svět v internetové síti, veškeré naše vzájemné nehmatatelné interakce, které napomáhají určovat, formovat a jinak ovlivňovat onen hmatatelný – architektonický a urbánní – prostor. Umění různých forem pak může v této hmotě fungovat obdobně jako akupunkturní jehlička či třeba reproduktor. Je-li vpich směřován do správného místa, dokáže léčit, kultivovat nebo případně amplifikovat genius loci. Jeho síla je především ve schopnosti otevírat smysly, bystřit je, budovat vztah ke konkrétnímu místu, upomínat a připomínat.

Veřejnost veřejného prostoru není samozřejmě bez limitů. Je dána psanými i nepsanými pravidly, která ovlivňují, co, kdy a jak se v něm bude ať už ve fyzickém, či ve virtuálním smyslu odehrávat. Pravidla jsou nutná, o tom není pochyb. Horší je, když se z pravidel v kontextu bohulibých – komunitě a veřejnému prostoru prospěšných – úmyslů stávají bariéry, jež podobně jako při závodu Mirkovi Dušínovi pod nohy vhozený špalek mohou způsobit nečekaný pád či kolizi. Mluvíme o „špalcích“ administrativních, které mohou veřejně prospěšné skutky – léčivé akupunkturní vpichy – velmi rychle poslat k ledu. Nutno dodat, že „špalkem úrazu“ nebývá vždy úmysl, ale spíš nepochopení, strach a pro úředníky nelehké „zaškatulkování“ některého typu uměleckých, potažmo komunitních a jiných nekomerčních společenských aktivit. Epos 257, jedna z nejzajímavějších osobností současné české streetartové scény, v roce 2010 realizoval skvělý zásah – intervenci do veřejného prostoru Prahy. Partyzánsky, tedy bez jakéhokoli oficiálního povolení, drátěným oplocením ohradil 50 m² prázdného prostoru na Palackého náměstí a čekal, co se bude dít. Nedělo se nic. Ohrazený prázdný prostor na místě vydržel 54 dní, a to do té doby, dokud na něj sám autor neupozornil. V doprovodném videu, jež snadno najdete na kanálu YouTube zmiňovaného autora nebo přímo na jeho webových stránkách, můžeme sledovat, jak občan Epos 257 komunikuje s úřadem a jak jeho zaměstnanci netuší, co si mají s nesmyslnou ohradou počít. Eposova intervence fungovala jako test vyhlášek a pravidel a zdravého lidského úsudku, jako případová studie veřejnosti veřejného prostoru.

Od Eposovy akce uběhlo již bezmála deset let. Za necelou dekádu došlo ve smyslu chápání veřejného prostoru k určitému posunu. Někde více, někde méně. Tomu, jak zjednodušit a zpřehlednit administrativu spojenou s uměleckými a komunitními projekty, se již delší dobu věnuje iniciativa Procesy pokroku vedená plzeňským spolkem Pěstuj prostor. Do projektu jsou zapojeni kulturní aktéři, pokrokově smýšlející politici i úředníci a další odborníci z celé České republiky. Dílčí (po)kroky na regionálních úrovních pro mě představují důkaz, že pozitivní změna je možná.

Odkrývání potenciálu i limitů
Vraťme se ale lehkým obloučkem zpět k umění a jeho schopnosti oživovat, léčit a amplifikovat, a to konkrétně k dočasným zásahům, intervencím či performancím. Ty mají na rozdíl od trvalých realizací – soch, pomníků či památníků – tu skvělou vlastnost, že umožňují experimentovat a zkoumat, co konkrétní místo snese, co si žádá, zda práce splňuje zamýšlená očekávání; umožňují otevírat širší diskurs a klást otázky. Takto například fungovala Procesuální instalace realizovaná na pražském Malostranském náměstí v roce 2017 autorským triem Artur Magrot, Martin Chlanda a Jakub Rajnoch z Akademie výtvarných umění v Praze. Dílo – téměř čtyři metry vysoký ledový kvádr zasazený do kovové nádrže – bylo koncipováno nejen na míru Malostranskému náměstí, nýbrž i aktuálnímu zimnímu období, jež postupně přecházelo do jara. Ledový pylon postupně odtával a naplňoval sám sebou svou nádrž. Neustále se měnící, dočasná instalace byla příspěvkem do obecné diskuse o pozici umění ve veřejném prostoru i o specifickém „klimatu“ Malostranského náměstí. Snahou bylo poukázat na nutnost vstupovat do veřejného prostoru s maximální vnímavostí vůči aktuálním společenským tématům i prostorovému a ideovému kontextu místa, ale také na nutnost vyjadřovat umělecké záměry aktuálním jazykem.

Seznam a stručný popis dalších skvělých uměleckých projektů by zaplnil mnoho následujících stránek. Mám radost, že v Brně (Brno Art Open), Ostravě (Kukačka), Praze (m³) i jiných městech vznikají a dlouhodobě fungují festivaly umění ve veřejném prostoru, které jednorázově i pravidelně osahávají a zkoumají jeho možnosti, odkrývají potenciál, limity či byrokratické a jiné bariéry v jeho užívání. Nejde jen o estetiku, všechno to má vyšší smysl. Jde to krůček po krůčku. Veřejný prostor není klišé! ∞


text: Šárka Zahálková