Jedna a jedna a tři židle
Konceptuální umění vzniklo v šedesátých letech jako reakce na modernismus. Vymezuje se vůči jeho formalismu vizuálně dokonalých uměleckých děl, které považuje za bezobsažné. Místo toho chce díla-objekty zcela zavrhnout a přesunout se k „obsahům“, ke konceptům a idejím. Umělec nemá za úkol vytvořit krásný a vizuálně působivý objekt, ale konceptuální propozici. Není to ale práce filozofa či logika? Jak konceptualismus nově nastoluje vztah mezi uměleckým obsahem a formou a jakou roli ponechává teorii?
Když Vincent van Gogh v roce 1889 maluje svou Židli, pomáhá na svět uměleckému přístupu, který na další půlstoletí ovládne svět umění. Samotná židle ho moc nezajímá a je mu hlavně záminkou pro krásnou hru barev. Nezkoumá zobrazovaný předmět, ale spíš to, jak ho vidí a jakými neobvyklými způsoby to lze znázornit. Za model mu stejně dobře poslouží usychající slunečnice či děravé boty, důležitou se stává samotná malba, práce se štětcem, nánosy barvy a jejich textury. Cílem není vytvořit dokonalou iluzi zobrazeného předmětu, ale působivou hru malířské techniky.
Tím otevírá dveře abstraktní malbě a později i geometrické abstrakci. V nich už předmět neexistuje vůbec, umělci zkoumají hranice výrazových prostředků. Zobrazený předmět zcela chybí, „obsahem“ díla se stává samotná forma, vztahy tvarů a barev, povrchů a textur. Abstraktní díla se tak vzpouzejí řeči – není na nich to a ono, nelze nic identifikovat a pojmenovat. Pracují s naším viděním na jakési předpojmové rovině.
Přesně to pak v šedesátých letech na modernismu kritizují postmoderní konceptualisté. Umění je podle nich třeba opět „rozmluvit“ a odvrhnout tyranii prázdné vizuální formy. Joseph Kosuth, vlajkonoš a ideolog konceptuálního umění, ve své stati Umění po filosofii píše: „Umění není otázkou forem a barev, ale otázkou produkce významu.“ Pozornost umělců se přesouvá k uměleckému obsahu, podoba formy není vůbec důležitá.
Jak takové umění může vypadat, ukazuje Kosuthovo dílo Jedna a tři židle z roku 1965. Do výstavního sálu staví obyčejnou židli, vedle ní na zeď věší její fotografii v životní velikosti na jednu stranu a na druhou velké textové slovníkové heslo „židle“. Jak židle vypadá, je v tomto případě zcela bezvýznamné, dílo je vytvářeno pro danou výstavu vždy nanovo s místní židlí. Vizuální zkušenost, se kterou pracovalo starší umění, tak zcela vypadává. Kosuth chce „osvobodit umění od morfologických omezení.“ Tvarosloví, podoba díla nehrají sebemenší roli.
Kosuthovo dílo se neptá, jak židle vypadá a jakým způsobem ji vidíme, jako to dělá Židle od van Gogha. Místo toho pokládá filozofickou otázku o tom, co to vlastně židle je. Slovníková definice pojmu, vizuální obraz, nebo fyzický předmět? Tuto otázku klade už Platon a odpovídá na ni svou teorií idejí. V jejím rámci je zjednodušeně řečeno prvotní židlí idea, poté až fyzický předmět a jako „stín stínu“ obraz. Celé dějiny ontologie v západní filozofii pak tuto odpověď jen domýšlejí, komentují a rozporují. Kosuth své dílo chápe jako další článek v tomto řetězu. Umění nahrazuje filozofii, která dle Kosutha došla svého konce. Obsah v konceptuálním umění zcela převládá nad formou, a dokonce chce nahradit teorii. Ta ale s obsahy pracuje jiným, diskursivním způsobem.
Filozofie vrací úder
Současná filozofka Elisabeth Schellekens v knize Kdo se bojí konceptuálního umění poukazuje na to, že to s nahrazením filozofie uměním až tak horké nebude. Ač Kosuth může tvrdit opak, jeho vystavené židle filozofickou propozicí nejsou. Nejsou to argumenty, u kterých lze potvrdit jejich platnost a určit, zdali je celkové tvrzení pravdivé či nikoliv. Proti Platonovým spisům můžeme argumentovat, vůči Jedné a třem židlím nikoliv.
Přesto je to dílo v nějakém smyslu filozofické a na ontologické otázky se ptá. Rozhodující je ovšem způsob, jakým otázky klade. Ten je umělecký a ve své podstatě ne tolik revoluční, jak si konceptuální umělci přáli. Divák se totiž stejně setkává s vystavenými objekty, od kterých má postoupit k myšlence. V tom se Jedna a tři židle od Židle moc neliší. U van Goghova obrazu se setkáváme se zformovaným předmětem – pomalovaným plátnem, od kterého postupujeme k myšlené židli. I Kosuthovo dílo je tvořeno vystavenými předměty, ač zformovanými mnohem jednodušeji, které zpřítomňují zamýšlené obsahy.
Jinak je tomu u teoretického argumentu, který ve své abstraktnosti žádný předmět nepotřebuje. Je jedno, zdali se s ním setkáme v knize, na přednášce či při diskusi v hospodě. Teorie od nás požaduje čistě intelektuální zájem, s uměním musíme mít žitou zkušenost. Schellekens přiznává konceptuálnímu umění roli šíření vědění, která u jiných druhů umění nemusí být tak silná. Jde ovšem o vědění zkušenostní, nikoliv teoretické. Tím zůstává konceptualismus uměním a nemůže být filozofií.
Umění myšlenek
Na druhé straně se ale konceptuální umění od nekonceptuálního skutečně v mnohém liší. U Židle sice postupujeme k nějakému vědění („toto je židle“), ale naše pozornost má směřovat k obrazu samotnému, k jeho formě, barevným strukturám, kompozici. Umělecké dílo je shodné s objektem – kusem pomalovaného plátna. Kdyby někdo vytvořil shodný objekt, bylo by takové plátno falzem.
U Jedné a třech židlí naopak na samotném objektu vůbec nesejde a má být vytvořen vždy nanovo pro nové vystavení. Stejnou zůstává myšlenka, koncept, ke kterému má divák dospět zkušeností s vystavenými podobami židle. Ty samotným dílem nejsou a Schellekens je nazývá „vehikulárním médiem“. Na nich samotných totiž vůbec nezáleží a mají nás pouze „přepravit“ k dané myšlence.
Zatímco u van Gogha obdivujeme a kontemplujeme vizuální kvality obrazu, u Kosutha se máme zastavit u kvalit samotné myšlenky. Goghovy barevné kombinace mají estetické kvality, které jsou postačující samy o sobě. Existují především pro sebe samotné, až v druhé řadě pro zobrazenou židli. Konceptuální díla nám nabízejí k posouzení estetické kvality myšlenek. Máme si s nimi volně hrát, zvláštně je kombinovat, tak jako to dělá van Gogh s barvami. Koncepty jsou vytrženy ze vztahu ke světu, nezáleží na jejich pravdivosti. Pokud divák přistoupí na tuto hru, může s myšlenkami nakládat imaginativněji a empatičtěji, než by to dělal při běžném uvažování.
Konceptuální umění se tak blíží hádankám, vtipům, myšlenkovým experimentům či metaforám. Ani u nich se neptáme na pravdivost a nepotřebujeme je ověřovat. Až později mohou být ukotveny do pevných teorií, což je krok, který konceptuální umění již nedělá a dělat nemůže. Obsah totiž vždy zpřítomňuje zformovaným objektem a poskytuje vědění zkušenostní, které je imaginativní a nedořečené, nedefinované.
Jasné a zřetelné vědění nám chce nabídnout teorie a filozofie. I ona ale může začít u estetické působivosti myšlenek, což je koneckonců postup samotného Platona. Zájem čtenáře svých spisů vyvolává pomocí alegorií a mýtů, které na nás dodnes působí především svou krásou.