Jan Kaláb je člověk přirozeně rozkročený mezi světy. Graffiti legenda, o které rapují PSH, a zároveň akademicky vzdělaný kreslíř. Streetartista, který spoluzakládal nezávislé kulturní centrum, ale zároveň komerčně úspěšný umělec, který rád jezdí v Porsche 911. O těchto i jiných paradoxech, a taky o výstavách v Paříži, nebo o tom, proč respektuje Davida Černého a ignoruje Banksyho, jsme si povídali v rozhovoru pestrém jako celé Kalábovo dílo.



Tvoje tvorba je formálně a druhově bohatá. Máš za sebou street art a mural art, dělal jsi 3D graffiti, studoval architekturu. Mluvil jsi také o možném návratu k soše. Aktuálně se věnuješ malbě. Pro Signal Festival jsi v roce 2021 vytvořil instalaci v rozšířené realitě (AR). Zajímá mě: pracuješ na tom všem nějak paralelně?
Proměňuje se to, ale vždycky je něco z toho v určitém období stěžejní. Teď jsou to obrazy. Protože dělám spoustu výstav, živí mě to a je po tom poptávka. A vlastně je pro mě teď trochu výzva dokázat u toho dělat i něco jiného. Když jsem byl na škole, dělal jsem street art, ale zároveň s tím pak i 3D graffiti. Už od té doby to všechno běží paralelně, ale některá z těch disciplín vždycky převažuje.

Příští projekt bude gigantická socha

Plánuješ aktuálně nějaký další projekt v AR?
To ne, ale plánujeme se Signalem na letošek na náměstí Republiky světelnou sochu, takovou velkou amébu. Nebude to zavěšený objekt, tentokrát bude stát a bude mít 16 elips, které se různě zvětšují a formují ten celkový tvar. Uvnitř bude LED pásek a v něm bude běhat světlo.

Skoro sedm let denně chodím kolem tvého murálu z roku 2013 ve Strašnicích. Občas tam přibude nějaký nový tag, ale zároveň se za ty roky ta zeď nemění až tak moc. Počítal jsi s tím, že to na tom domě zůstane tak dlouho, když jsi tu věc dokončil?
S tím jsem asi nepočítal. A vlastně jsem o tom tehdy asi ani moc nepřemýšlel. Ten murál vznikl v rámci výstavy Městem posedlí. Ale Strašnice jsou oblast, kam se moc nedostanu, od té doby jsem tam, myslím, byl jen jednou v životě. Kdybych tam bydlel a měl to na očích každý den, tak bych to třeba i průběžně upravoval. Popravdě bych řekl, že zrovna tahle zeď není jedna z mých nejlepších. Ale přesto jsem za ni samozřejmě rád.

Své jméno nevnímám jako brand

Když jsi dokončil AVU, měl už jsi to nastavené tak, že se chceš uměním uživit?
Určitě jsem nikdy nechtěl chodit někam do práce, to jsem opravdu nechtěl a ani nikdy nedělal, že bych pracoval pro někoho jiného. Když jsem dělal AVU, přemýšlel jsem ještě o umění jinak. Tehdy pro mě umění bylo venku, byl to street art, galerie jsem moc neuznával a ani jsem vlastně nevěděl, jak bych tam vystavoval, dělal jsem jiné typy věcí. Teprve po škole až když jsme měli jsme Trafačku (kulturní centrum a galerie, provozovaná v letech 2006–2014 v bývalé libeňské trafostanici, jehož spoluzakladatelem byl i Jan Kaláb), začal jsem morfovat do těch obrazů. Měli jsme galerii a do ní jsem něco potřeboval.

Nedokážu posoudit, jestli jsem měl po odchodu z Akademie nějaký plán nebo vizi, ale každopádně to období bylo dost krušné. Člověk najednou stojí sám za sebe a živit se uměním je těžké. Bylo docela náročné to psychicky ustát, tehdy jsem žil vždycky z nuly do nuly. Živil jsem se tehdy zakázkami, maloval jsem třeba klub nebo nějakou zeď a zaplaťpánbůh to nějak fungovalo.Ty částky z dnešního pohledu byly směšné. V časech Trafačky jsem moc peníze neměl, ale bral jsem to prostě tehdy tak, že to tak má být. A nijak mě to nebrzdilo v tvorbě. Ale ta představa o tom, co a jak dělám, se pořád mění. Před deseti nebo dvaceti lety jsem si myslel něco jiného než dneska. A s tím se mění i vize toho, jak vydělávat peníze.

Tvé jméno už je vlastně zavedený brand. Jak o něj pečuješ? A co pro něj naopak nechceš?
Pečuju o něj tak, že věci dělám, jak nejlíp umím. Ale já své jméno nevnímám jako brand. Pro mě je to přirozené. Marketing vlastně dělají lidé pro někoho jiného za peníze a stavějí to racionálně. Zatímco můj marketing je přirozeně moje tvorba, takže je spjatý s tím, co si já myslím a co chci dělat. Nedělám moc spolupráce s brandy, nevyhledávám to. Lákaly by mě nějaké kolaborace třeba v oblasti módy, ale když mi někdo zavolá, že má nějakou akci na elektronické cigarety, tak to dělat určitě nebudu.

Jan Kaláb (* 1978)
je český multidisciplinární vizuální umělec. Začínal jako graffiti artist a s přezdívkou Cakes si vydobyl renomé legendy. Jako jeden z prvních street art umělců byl přijat na Akademii výtvarných umění v Praze, kterou absolvoval v roce 2006. V letech 2006–2014 provozoval spolu s dalšími spřízněnými umělci alternativní kulturní centrum a galerii Trafačka. Jeho aktuální vizuální tvorba zahrnuje obrazy a prostorové objekty, stejně jako světelné instalace, NFTs nebo muraly, které pracují s výraznou barevnou paletou a posouvají klasický minimalismus do svěží budoucnosti.


Každý obraz nejde prodat za milion

Jak vznikl tvůj obdiv k Františku Kupkovi?
Jeho tvorba mě doslova kopla do očí, když jsme byli se střední školou ve Veletržním paláci. Tam jsem viděl jeden jeho obraz složený z geometrických tvarů. které vypadaly jako graffiti. V té souvislosti mě to tehdy oslovilo, že ten člověk vlastně dělal to, co já. Postupem času jsem znal jeho tvorbu víc a víc a v tom u sebe vidím silné ovlivnění ve vnímání prostoru. Protože jeho malby jsou velmi prostorové, ať už jsou geometrické, nebo jsou to naopak ty amorfní věci. A to, myslím, není úplně obvyklé, oproti jiným abstraktním malířům. Maleviche nebo Mondriana vnímám spíš plošně, u nich úplně hluboký prostor nevidím.

S Kupkou vás do jisté míry spojují i výsledky v aukcích vašich děl. Jsou dnes ale aukční síně tím místem, kde se nejlíp, nejvíc nebo nejefektivněji prodává umění?
Kupka v aukcích rozhodně vede. Nicméně v aukčních síních mám jeden dva prodeje za rok. Člověk musí kontinuálně prodávat i mimo ně. Ale aukce jsou důležité, protože je lidé sledují a mluví se o tom, pokud se podaří dobrý výsledek. A pak taky ty částky za prodeje v aukcích obhajují ty reálné ceny děl, které prodám mimo aukce. Samozřejmě když se prodá některý můj obraz za milion, tak nemůžu za milion prodávat i všechny ostatní. Ale celkově to etabluje hodnotu díla.

Tvoje tvorba je aktuálně zastoupena v galeriích v Evropě i jinde. Jak se buduje globální síť galeristů? V jednom z dřívějších rozhovorů jsi řekl, že nemá smysl je sám oslovovat, že si naopak musí oni najít tebe. A především, že člověk musí vyjet z Čech.
Galerie mě reprezentují v těch daných zemích, ale art business jako takový je dost specifický. Nefunguje to tak, že přijdeš do galerie a řekneš jim „Pojďme udělat výstavu“. Ty musíš právě docílit toho, aby sama galerie oslovila tebe. Což je docela oříšek. Každý umělec musí vymyslet nějakou vlastní strategii, a každý ji má jinou, jak na sebe upozornit a do těch galerií svou tvorbu dostat. Mně se ta síť organicky postupně rozrůstá. Osloví tě jedna galerie a na základě toho se pak přidávají další. Ale člověk o tom musí přemýšlet a vědět, jak ten systém, alespoň z jeho pohledu, funguje. A pokusit se přitáhnout pozornost.

Která galerie z těch zahraničních byla první, kde se ti podařilo vystavovat?
Úplně první zahraniční výstavu jsem měl v Německu, v takovém malém městě. A zároveň pak v Paříži v galerii, se kterou už dávno nespolupracuju. Ale právě tahle výstava mi, řekl bych, otevřela dveře. Lidé, kteří tu galerii provozovali, o mě udělali i článek do Graffiti Art magazínu, aby promovali tu svoji výstavu. A právě díky tomu článku mě viděly ostatní galerie, které ten časopis sledují, a začaly se postupně ozývat. Když se otevřou jedny dveře, tak se pak postupně začínají otevírat další.

Zkusme si teď takový art dotazník, mám tu pár jmen a zajímá mě tvůj komentář k nim. Co Jan Kaláb a Banksy?
Nic. Dnes už je to úplně jiný druh tvorby, než je ta moje. Dělá to dobře, ale nespojoval bych se s ním. Založit svou kariéru na anonymitě, to pro mě už není cesta. Na policajty a na zloděje jsem si hrál, když jsem dělal graffiti a bylo mi dvacet. Ale zároveň chápu, že někomu to přijde cool pořád. A marketingově to určitě funguje.

Co Jan Kaláb a Pasta Oner?
Pasta Oner je kámoš a zároveň konkurent. Známe se přes dvacet let, vídáme se a navzájem se motivujeme. A je to další člověk, který vzešel z graffiti komunity a je úspěšný.

Co Jan Kaláb a David Černý?
Ta jeho poslední socha v Karlíně se mi nelíbí a nelíbí se mi ani ten barák. Ale spíš chci říct, že když sleduješ umělce, jako je Pasta Oner nebo David Černý, tak tam nejde úplně o to, jaký je tvůj názor nebo jaké je jedno konkrétní dílo. Já se dívám na ten úspěch jako celek. A na to, že to všechno je ten člověk vůbec schopný realizovat. Protože třeba ta poslední Černého socha, která má odhadem 25 metrů a je z nerezového plechu, na to už potřebuješ mít tah na bránu, to nedokáže každý. Udělat si svoje muzeum, to taky chce mít koule. Musíš mít kolem sebe lidi, kteří ti tohle všechno pomůžou uskutečnit. A v tom byl David Černý vždycky dobrý. Jen mi přijde trochu problematické jeho ego, že vlastně obvyklý umělecký provoz úplně vytěsnil, galerie, výstavy, aukce. A dělá co největší projekty, jeden, dva za rok. Ale to je taky cesta. A určitě zaslouží respekt.

Obecně dost jasně mluvíš o ekonomickém aspektu umění. Je to tedy až časem získaná dovednost? A co bys v tomto ohledu poradil začínajícím umělcům?
Už jsem o tom mluvil na začátku – že představa o tvorbě se dost mění v čase. A s tím se pojí i ta ekonomická stránka. Do svých třiceti jsem vůbec neřešil peníze v tom smyslu, že je potřebuju k tomu, abych vůbec mohl věci dělat. Do té doby jsem dělal s levnými materiály a šlo mi o to, aby všechno bylo co největší. A říkal jsem si, že jednou se to změní. Člověk vlastně musí jednou naskočit do toho systému, ať chce, nebo nechce. Protože buď budu své věci dělat doma na koleni a někde dělat grafika, anebo dokážu vydělat peníze tím, co mě baví. Musel jsem si nejdřív srovnat tyhle priority. A chtěl jsem i dělat něco trvalejšího, co může být někde vystaveno. Protože když uděláš něco, co je třeba strašně velké, ale pak to není kam dát a musí se to zbourat, což byla třeba drtivá většina těch graffiti soch, je to vlastně totální utopie, protože zbude akorát fotka. A když už jsem se srovnal s tím, že chci i prodávat, tak se člověk začne soustředit na to, jak to dělat nejlíp. Takže teď už to nějakých deset let piluju a přemýšlím o tom tímhle způsobem. Přijde mi, že jsem na to všechno přišel pozdě, že to mohlo být rychlejší. (smích) Ale mě to do jisté doby prostě vůbec nezajímalo. Když mi bylo dvacet, tak jsem maloval graffiti na vlaky a na metra a bylo to pro mě nejvíc. Až s odstupem času si říkám, že jsem do třiceti uvažoval jako teenager. (smích) Možná jsem teď mohl být dál, ale třeba taky ne… Mám pocit, že dneska je daleko víc mladých, kteří chápou, jak to funguje. Ale možná jsou taky mezi nimi snílci, kteří si jedou to svoje a vybublá to na povrch až později.

text: Tereza Lišková