Při pohledu na koncept documenty fifteen (dále d15), která probíhá od 18. června do 25. září v německém Kasselu, je více než jasné, že se její cíl nachází za hranicí pouhé přehlídky současného umění. Pod vedením uměleckého kolektivu z Jakarty ruangrupa představuje umělecký a ekonomický model lumbung založený na kolektivitě a sdílení společných zdrojů.

Ruangrupa odmítá lumbung (v indonéštině stodola na uskladňování rýžových rezerv) jako pouhý koncept, naopak se zaměřuje na jeho uskutečňování. Documenta fifteen, „100denní muzeum“, se muzeální zakonzervovanosti vzpírá, tvoří spíše platformu pro dialog, poskytuje příležitost pro vlastní průběžnou transformaci, a odmítá tak fixní podobu sebe sama. Přehlídka je procesem vzájemného učení a neutuchající diskuze. To vše zaštiťuje avizovanými hodnotami, jimiž je vedle velkorysosti či transparentnosti také humor.

Návštěvníci se s uměleckými projekty mohou seznámit na 32 místech. Centrální část Mitte nabízí vesměs galerijní budovy, ale také třeba podzemní techno klub. Opakem je přírodní prostředí řeky Fulda a přiléhajícího parku Karlsaue. Industriální distrikt Bettenhausen začleňuje prezentující umělce například do fabriky na kakao, bývalého plaveckého bazénu, nebo areálu ještě nedavno obývaného společností pro výrobu vozidlových částí Hübner.

Návštěvník jako spolutvůrce a zkoumání mimolidské zkušenosti
Hravost a otevřenost pro aktivní splupráci s návštěvníky reprezentuje mnoho projektů účastnících se letošní d15. Jeden z nich představuje El Warcha, tuniské designové studio, které zaujímá po dobu sta dní spíše roli tvůrce než vystavovatele. Návštěvník se může zapojit na místě do probíhajících projektů skrze participaci na trojdimenzio­nálních skečích. Jiným příkladem je La Intermundial Holobiente, uměleckofilozofické kvarteto z Argentiny, zkoumající problém reprezentace a interpretace mimolidského. Jejich Kniha deseti tisíc věcí současně utvářená čtrnácti umělci zkoumá způsoby komunikace s mimolidskými druhy, nachází se v karavanu umístěném v parku Karlsruhe na místě, kde je lidská stopa nejnepatrnější. Místo zvoucí ke kontemplaci, četbě, ale i vlastní intervenci do prezentované knihy ubytovává španělský originál knihy a její anglické kopie bez vazby, zavalující dřevěný stůl v tenkých sešitech rozdělených podle kapitol. Do dusné místnosti zaplněné vůní dřeva doléhá zpěv ptáků a návštěvníci jsou nabádáni číst knihu nikoli běžnými způsoby – například věnovat pozornost pouze tomu, co nás zaujme vizuálně, číst ji jakoby naše oči byly nosem krtka nebo se zastavit pouze na stranách, které obsahují modrou barvu. Rozdělaná kniha teprve směřuje k finálnímu výsledku za pomoci workshopů, na nichž je účastníci doplňují svými kresbami a texty. Výsledná podoba se dočká vydání po konci festivalu a bude dostupná k zakoupení.

Reflexe vznikání namísto lovu výsledků
To jsou pouze dva z projektů, do nichž se propisuje poselství documenty 15 – spolutvorba, boj proti rivalitě běžně typické pro umělecké prostředí a touha po zbavení umění elitářství. Na těchto snahách je vystavěn také umělecký koncept Krajina (Eine Landschaft), který se opírá o urbanisticko-sociální prostředí města Kassel a odehrává se hned na několika úrovních. Lokální zkušenost je základnou pro témata jako sdílené zemědělství, místní umění, sexuální práce, recyklace šrotu, pouťová kultura či gastronomie. V ústředním „obýváku“ d15, kterému propůjčuje své prostory obchodní dům z roku 1950, jsou prezentovány předměty a ideje výstavy Krajina, stejně jako filozofická základna skupiny ruangrupa.

Lokálnost a udržitelnost jako pilíře letošní documenty jsou zaklíněny v přesvědčení o škodlivosti kapitalistické nadprodukce, jíž by mělo být umění opozicí. Ruangrupa zorganizovala sto dní sdílené zkušenosti, jejím zájmem bylo vyhnout se nadvýrobě nových děl a spíše poukázat na proces jejich vznikání, na jejich ideový základ a aspirace, které tvoření samotné definují. Zprostředkovat dělání umění spíš než umělecká díla. Přiblížit divákům proces, z jehož víru výsledný objekt vyvstává. Vedoucí skupina se tak reverzně dobírá samotné podstaty umělecké činnosti, nachází její podhoubí, jež pak existenci uměleckých předmětů umožňuje, či dokonce zapřičiňuje. Stejně jako se v poslední době objevují stále častěji snahy o odhalování zákulisního dění nablýskaných fenoménů, problematizují se slavné osobnosti, které na jedné straně mohou být výborní umělci či filozofové s velkým přesahem pro společnost, na druhé straně nelze přehlížet jejich často odvrácenou „soukromou“ tvář spojenou s násilím apod., i zde je vnímána potřeba odhalit etiku nezjevných praktik. Ruangrupa na jejich problematiku poukazuje výstižným heslem „Make friends, not art“, nabádá tak k přehodnocení umění coby navzájem si konkurujících produktů a vyzývá ke změně přístupu bazírujícího na efektivitě, který staví stranou hodnoty, které mohou naši společnosti skutečně duchovně povznést.

K pramenům věcí
Udržitelnost je reflektována i ve způsobu pořádání této více než tři měsíce dlouhé události. Organizátoři se zaměřují na cirkulární ekonomiku, která spočívá v používání recyklovaných materiálů či recyklaci samotné. Veškeré nabízené produkty, ať už se jedná o merchendise, nebo o nabídku festivalových kaváren, jsou eticky vyrobené z materiálů či surovin pocházejících z ekologického zemědělství. Papír použitý na tiskoviny je certifikovaný ekologickou značkou Blue Angel a tiskárna byla vybrána ve vzdálenosti do 150 km od místa konání. To jsou jen některé z udržitelných bodů, jejichž penzum je dostupné k pročtení na webu. Osobně se domnívám, že by měly být samozřejmou součástí (nejen) všech kulturních či uměleckých institucí. Bohužel obvzlášť v České republice je situace nezřídka tragická a i na prestižních kulturních přehlídkách či soutěžích se setkáváme s plastovými kelímky či merchendisem s pozadím porušování základních lidských práv a negativním vlivem na životní prostředí.

Zřetelné je i dekolonizační nastavení letošního ročníku. Ruangrupa po oslovení kasselskými kolegy pojímá spolupráci nikoli jako adaptaci na západní prostředí, ale naopak nabízí svému německému protějšku vlastní kontext pro vedení společných úvah. Zdůrazňovány jsou tak dlouhodobé a hluboké vztahy spíše než výsledek umělecké práce. Východiskem je festivalový obraz, který se před námi rozprostírá nyní. V jeho podloží se nachází koncept, který vzdoruje časovému omezení danému 25. zářím, naopak aspiruje na další rozvětvování diskuze a stanovisek objevených v průběhu konání. Samotný festival je tak pojímán jako odrazový můstek pro rozvoj inherentní filozofie daných uměleckých skupin s přesahem do veřejného prostoru.

Slíznout zkyslou smetanu a tvářit se spasitelsky
Nakonec nelze opomenout médii propíranou kontroverzi spojenou s dílem indonéského kolektivu Taring Padi známého politicko-satirickými plakáty. Byl obviněn z antisemitismu kvůli znázornění příslušníků izraelského Institutu pro výzvědné a zvláštní operace Mosad s prasečími hlavami a karikaturně zobrazeným židovským motivům a z výstavy staženo. Členové Taring Padi v prohlášení vyjádřili lítost nad tím, že byl banner pochopen jinak, než jak bylo jeho vyznění zamýšleno a omluvili se za újmu, kterou v novém kontextu způsobil. Aféra však byla zneužita německými politiky beroucími na sebe roli obhájců lidských práv a ředitelka documenty se od vystaveného díla distancovala se slovy, že se jedná o dílo z roku 2002, které nebylo zhotoveno pro documentu. Ukazuje se, že heslo „make friends, not art“ zůstává evropskou společností neosvojeno, místo pokusu o pochopení se vyrve vše, co může být pro některé strany užitečné, z kontextu a napasuje do politických vyjádření „hrdinných“ politiků. Snahy o změnu do sebe zahleděné evropské perspektivy by navrženy byly, teď ještě je opravdu beze zbytku uskutečnit.