Životní jistoty. Nebo spíš rutina? Osobnost. Nebo spíš póza? Realita. Nebo spíš jen úhel pohledu? Nejvyšší čas se zamyslet.

Nazdobené výlohy už od září. Otylý houpající se panáček s kupou dárků visící z balkonu. Koledy, kam ucho doslechne. Stereotyp opakujících se štědrovečerních pohádek. Předstíraná rodinná idylka nad plnými talíři. Starosti se sháněním dárků, na které do měsíce padne vrstva prachu. Falešné úsměvy při rozbalování u přestrojeného stromečku. Hlavně aby se špicí dotýkal stropu. Rovný, dokonalý, zářící.

Zásoba alkoholu snad na týdny. A zatím jen na jediný večer. Veselí čišící z opilecké masky. Rachejtle, s nimiž se neumí zacházet. Předsevzetí, která nejsou reálná. Bilancování zahnané dalším panákem. Iluze, že příští rok skýtá něco lepšího. Všechno se změní bez vlastního přičinění. A přitom první den nových začátků startuje leda kocovinou.

Kýč? Možná. Spíš nuda. Tradice z neznámých důvodů stále živená. Vánoce v létě? To evokuje ten největší kýč. Sebevědomé smýšlení o vlastní originalitě. Nesmysly, na které už stejně dávno přišli jiní. S pocitem, že mám potenciál zaujmout. Jenže kýčem. Zahnat všechno, co už se stalo. Protože nové přináší vždy to lepší. Originalita je však pravá, jen když je skutečná. Skutečné proniknutí svou skořápkou. Nebát se být sám sebou. Dělám, protože jsem to já. Protože tak to cítím. Snaha bezmyšlenkovitě zaujmout, z toho se rodí nevkus. Lepší fádní tradice, než originalita zavánějící kýčem.