Probudit se v osobě, kterou miluješ, je jediná cesta, jak přijmout sebe samého. Ale předtím musíš uspat tu, kterou nenávidíš.

Obden koukáš do zrcadla na cizí tvář. Nepoznáváš oči, se kterýma ses narodil. Nelíbí se ti ani úsměv, kterému není co vytknout. Nesnášíš to křivé zrcadlo, protože se ti jen těžko přiznává, že ti vlastně jen ukazuje sebe.

Hranice od lásky k nenávisti je tak tenká. Obě vedou ke zkáze, když nebudou vyvažovány. Jedna k narcismu a druhá k destrukci. Pro tenhle život jsi ale takhle. Status quo. Smířit se s tím, že prostě nebudeš nikdo jiný, ti odváže z nohy kouli.

Začneš konečně levitovat nad tíhou toho všeho, co na sobě nemáš rád, protože to přijmeš. Přestaneš na sebe být tak přísný a začneš se poslouchat. Začneš si plnit přání a dělat se šťastným. Nebudeš se sebou jen přežívat, ale začneš žít.

Všude kolem prostupuje seberealizace. Na prvním místě já. A ty? Když se zajímáš o mé já, zajímáš mě i ty. Tak to dneska je. Kolik projektů máš, tolikrát jsi člověkem. Nemusíš mi ani nic psát. Popovídáme si skrze smajlíky. Důležitý je zájem. Protože to je víc než potrava. Víc než raw dortíky. Hladovět a naplnit se pozorností. Samolepka.

Začínám nesnášet, že můžu všechno, na co si jen vzpomenu. Nejsou zákazy ani doporučení. Je tak jednoduché jenom splývat s prostorem a pozorovat, jak slunce zase zapadá. Jak běží závěrečné titulky dne. Pohodlně se nechat sytit přítomností a nic nedat budoucnosti. Jen jí odevzdat několik dalších zrnek písku z těch osobních přesýpacích hodin. Dokud ještě vypadají bezedně, jako by snad žádný ani neubyl. Ale najednou je minutu po dvanácté a ty se ráno probudíš do vzduchoprázdna. Nikdo ti nic neurčuje, nemáš se proti čemu vymezit, proti čemu vzdorovat. Můžeš, co chceš. A to děsí. Den co den musíš něčím zaplnit. Jinak tady nic není. A to děsí. Jsi uvězněný ve svém těle. Tělo se potí. Každé ráno ho cítíš. Nechceš se s ním ztotožnit. Ale musíš, protože už tady prostě jsi. Na nějakou dobu, jejíž délku neurčíš na základě genetických dispozic ani nevyčteš z ruky.

Život se rozpouští ve vteřinách. Ty jsou měřítkem, které si stanovil člověk, aby mohl definovat, v kolik vyjde slunce a kdy mu pojede vlak, kterým ujede městu. Není to jen tak. Slyšet beton až na dřeň unavuje. Rozdrtit nejde, leda by se tomu člověk věnoval celý život a ten je na to množství šedé hmoty příliš krátký.

Přestávají cítit. Lidi kolem jsou chladní a kalkulují. Nenávidím, když se mi někdo ozve, jen když něco potřebuje. Nenávidím ten svět, v němž jsou mezilidské vztahy obchodním artiklem. Nenávidím sliz, co se skví na těch falešných úsměvech. Nenávidím lži vypalované do očí, které se tváří jako samozřejmá pravda. Nenávidím lidi, kteří pravdě lámou vaz. Té jediné ctnosti, za kterou má smysl bojovat. ∞