Co když současné umění není o tom, co je nové, ale o tom, v jakém režimu funguje? Kurátor Pavel Kubesa, art director Galerie NoD, mluví o umění jako o formě pomoci, o autenticitě místo efektu — a o tom, proč manýra zabíjí i ty nejdokonalejší techniky.

Jaké aspekty musí umění splňovat, abyste jej jako kurátor vyhodnotil za současné?

To je samozřejmě zcela zásadní a komplexní otázka. Za prvé předjímá, že nějak implicitně víme, co je to samo „umění“. A zkusím být hned na začátek trošku radikální: „Umění je pomoc“. Tuto perspektivu mi před více než patnácti lety nastínil David Kořínek, když přednášel o participativním umění. Byl to samozřejmě odlišný kontext, ale pomohl mi vytyčit si směr, jak o umění přemýšlet, tj. nikoli jako o čistě estetickém fenoménu, ale spíše jako mnohovrstevnaté rekvizitě v různých „společenských hrách“. Současně mi umožnil si artikulovat i to, vůči jakým cílům umění poměřovat – tedy co to či ono umění/autor(ka) nám jakožto společnosti přináší, respektive v čem nám může pomoci.

Druhým vodítkem je institucionální ukotvení termínu „contemporary art“: současné umění není možné chápat časově jako to, které vzniká právě „teď“. Je to spíše konkrétní pole různých praxí (tj. způsobů prezentace, komunikace, vybraných typů výtvarného jazyka), sítí institucí, mezinárodních kurátorovaných přehlídek typu „bienále“ a především i sad konkrétních témat. Má-li něco být současným uměním, musí pak nějakým způsobem vstupovat do interakcí s těmito ověřovacími mechanismy. „Contemporary“ tedy není o tom kdy, ale v jakém režimu „kariérní logistiky“ a legitimizace se dílo či autor/ka pohybují.

Jaké kvality od umění, které vás jako kurátora zajímá, očekáváte?

Inovativnost, originalita – to jsou příliš tradiční kvality. Pro mě je zásadní autenticita. Ta souvisí s jakousi „uvěřitelností“, s upřímností. Proto chápu jako důležitý právě i vztah s autorem. Věřím, že s drtivou většinou autorstva, se kterými jsem kdy spolupracoval, jsme byli, a i zůstáváme přáteli. Není to vůbec o interpretaci umění skrze osobu umělce či umělkyně – to je zastaralá a nefunkční představa. Jde spíše o to jak daná forma, jazyk a témata konvenují s autorovým či autorčiným pohledem na svět a že v něm přináší něco autentického. Kalkul – tedy klidně i účelové nadbíhání mezinárodním trendům – je zabijákem umění.

Je pro vás subjektivní soud v rámci líbí/nelíbí jako postoj k uměleckému dílu relevantní?

Jsem plně přesvědčen, že od umění máme očekávat více než jen prvotní estetický prožitek. Je škoda, že se někdy subjektivnímu estetickému soudu dává taková důležitost. Umění je přeci společenský fenomén, něco, co prožíváme v rámci různých institucí a můžeme prožívat nad rámec interního vnímání i vespolně. O umění bychom měli komunikovat. Je třeba se ptát: „A proč se Ti to líbí?“ Odpovědi nemusí být jednoznačné, natož jednoduše formulovatelné. Ale na jejich základě můžeme nacházet vzájemnou shodu, odkrývat naše hodnotové založení, ale i vstupovat do konfliktu. Jakou mi nabídneš odpověď, mi něco říká i o Tobě, nejen o daném umění samotném. Umění by mělo v určitém bodě procházet nějakou racionalizovanou reflexí, byť i ta není jedinou správnou strategií. Artikulací a promýšlením se ze subjektivního prožitku stává strukturovaná estetická zkušenost. To jsou procedury formování vkusu. S vkusem se nerodíme. Vkus si osvojujeme, precizujeme. A to neznamená, že neexistuje pluralita vkusů.

Jak zní nebo vypadá odezva, která vám sdělí, že se výstavní projekt povedl?

Někdy se příliš zaměřujeme na reakci umělecké scény – umělců, kritiků, kolegů kurátorů. Uvnitř scény si implicitně rozumíme, víme, co děláme. Domnívám se ale, že je třeba to posunout dále, k široké společnosti. Jsou pak dva momenty, které pokládám za zásadní. První je nějaká reflexe výstavy v nesegmentovaném, mainstreamověji zaměřeném médiu. Umělecká témata a formální otázky jsou stále často „niche“ obsahem. Proto jejich zprostředkování a seznamování s nimi u širší společnosti je velkým úspěchem. Druhým momentem je způsob reakce: namísto „Uau!“ je pro mě mnohem důležitější reakce „Aha…“. Umění nepotřebuje spektakularizaci, nemá chlácholit. Mělo by podněcovat myšlení, nabourávat naše schematizované vnímání, rehabilitovat naše percepční schopnosti.

Který výstavní projekt hodnotíte zpětně jako nad očekávání zdařilý a proč?

To je strašně nespravedlivá otázka. Já si vážím práce všech a doslova je pro mě poctou, že s danými autory mohu spolupracovat. Ale z výše uvedených důvodů se namátkou velmi povedla výstava Vladimíra Kokolii Obraz podle podoby (2017), RAFANI ART APARTMENT in the Heart of the City (2019), karanténní projekt DIVOCe! (2020), výstava EPOS 257 & MI(A)REK ČÁSLAVKA feat. JAN LESÁK: Alter Ego nebo třeba nedávná výstava Lenky Glisníkové Sunken Stream (2025). Ale opakuji, je to nespravedlivé. Možná bych řekl opak: za těch deset let se nepovedly dvě výstavy. A to vnímám až s odstupem.

Co pro vás znamená příchod AI do kontextu současného umění?

Nic. A taky vše. Je to další obrovská hrozba autenticitě. Nabízí falešnou imaginaci. Vytváří podvodné kurátorské texty. Anebo ji můžete integrovat jako jeden ze sta nástrojů, které tvoří rejstřík vašeho uměleckého uvažování a v synergii s ostatními nabídnout uvěřitelný autorský výraz. Je to jako se sílou ukrytou v atomu.

Jsou nějaká umělecká média, která vám již přijdou skutečně neaktuální a z estetiky současného umění byste je vyřadil?

Nejsou.

Když jsme si například mysleli, že „malba je mrtvá“, bylo to jen selháním imaginace, ustrnutím myšlení. Už v 60. letech minimalisté jako Donald Judd tvrdili, že malba je vyčerpána ve své iluzivnosti – a byl to oprávněný a důležitý postoj. Rosalind Krauss pak zas na přelomu 80. let přišla s konceptem „rozšířeného pole“ a socha i malba začaly překračovat své standardní fyzické hranice – a otevřely se nové možnosti. Ty se také vytěžily. I nedávná skepse ohledně dalšího potenciálu malby byla poražena. Máme skvělou generaci mladých malířů a malířek, kteří integrují do své práce historii, poučenost s kontexty současného umění a k tomu přichází s autentickými tématy a charakteristickým výrazem. A tyto cykly platí pro všechna umělecká média.

Když se zeptám ještě jednou a jen média nahradím přístupy – jsou nějaké přístupy, které už jsou v současnosti v umění anachronické?

Jsou.

Jsou to všechny přístupy, které replikují staré modely uvažování a které neprocházejí neustálým – formálním i tematickým – sebezpochybňováním. I dnes můžete dělat hyperrealistickou malbu, ale musí být zařazena do nějakého širšího post-konceptuálního rámce, přicházet s autentickým sdělením, které rezonuje s aktuálním společenským nastavením, s duchem doby. Mrtvá je ale abstrakce pro abstrakci, mrtvý je fotorealismus pro obdiv k technice, expresivní figurace pro exaltaci citů a tak dále. Všude, kde začíná manýra, končí umění.

Jaká je role a činnost kurátora současného umění?

Vnímám ji víceúrovňově. V prvé řadě je to iniciování a zprostředkování dialogu na ose instituce-umělec-divák v rámci témat současného umění. V druhé rovině musí kurátor umět pro daný dialog vytvořit specifický prostor: ať už ideový, tak skutečný – scénografický. Myslím si, že by se to vnímání mělo posunout: kurátor není ten, kdo jen vybírá díla a nějak je někam „pověsí“. Měl by umět vytvářet charakteristické časoprostorové situace, které daným obsahům a formám vytvářejí jedinečnou paměťovou stopu. Nemusí vysvětlovat, ale měl by naopak prohlubovat významový kontext: měl by nabízet pohled „za roh“, poukázat na ideové, společenské či filosofické tendence a proudy, jichž se dané umění může stát součástí. A současně by měl být dobrým manažerem.

Pracujete raději na skupinových výstavních projektech nebo vám vyhovuje práce s jedním autorem či autorkou?

Co se týče Galerie NoD, tak se zaměřuji převážně na sólové autorské projekty. To vychází především z formátu naší galerie. Dramaturgii Galerie NoD se snažím uchopovat jako „akcelerátor uměleckého výzkumu“: tzn. prostřednictvím naší činnosti se pokoušíme vytvářet produkční, umělecké a ideové podmínky pro svobodný umělecký výraz spolupracujících umělkyň a umělců. Na začátku ročních plánů vždy stojí určitý seznam jmen autorů a autorek, které považuji za podstatné a jejichž kontinuální umělecká tvorba vykazuje podstatné znaky a kvality současného umění. Nejprve mě zajímá, čím se sami zabývají, jaká témata a formy ohledávají. Z těchto diskusí se pak začínají rýsovat koncepty jednotlivých výstav: nikdy nepřicházím se „svým“ tématem, nevybírám „věci z ateliéru“. Zajímá mě vznik výstavy přímo pro daný prostor a klíčové je pro mě důkladné porozumění intencím a ideovému pozadí, kontextu tvorby. Vidím v tom určitý princip ekologie: respektuji jakýsi ekosystém, v němž se autoři v ideové i formální rovině pohybují. A to je přístup, který se snoubí mnohem více se sólovými projekty.

Je pojmenovatelná hranice toho, co už za umění nepovažujete, přestože se vám ho tak autor snaží předložit?

Určitě jednou z nich je emocionální či intelektuální kýč. Ty jsou nejsnáze rozpoznatelné – samozřejmě společně s klasickým formálním kýčem. A formální manýrismus. Ten totiž nenabízí žádné nové poznání, konflikt ani skutečný kontakt se světem: je jen prázdnou nápodobou formy.

Jaké období z dějin umění vás stále inspiruje a čím?

To aktuální: vidím v něm nepřeberné množství nevyjasněných otázek, problémů a možností. Ve vztahu k umění mě vždy zajímá jakási jeho utopická dimenze – že možná může směřovat k lepší společnosti, že i prostřednictvím umění můžeme psát a směřovat kurz právě se odehrávajících dějin.

Když jste se od roku 2017 začal věnovat kurátorskému vedení Galerie NoD, co jste chtěl v prvních letech estetikou výstavních projektů sdělit?

Že se zcela proměňuje, respektive že chce navázat na dřívější energii, která pro NoD byla příznačná. Cílem bylo znovu zařadit Galerii NoD na mapu progresivních výstavních prostorů, místo, kde se odehrává nejaktuálnější jazyk. NoD byl ve svých počátcích na přelomu milénia tepajícím uměleckých centrem, v němž se definovala celá jedna umělecká generace. Zajímal mě podobný iniciační generační impuls. Současně bylo třeba si uvědomit, že se výstavní praxe, instalační standardy a samotná podoba a formát výstav zásadně posunuly. Proto pro mě bylo zásadní prosadit některé změny prostorových dispozic, posunout prostor galerie mnohem více ke konceptu „white cube“, vizuálně jej izolovat od přilehlých prostorů NoD, zaměřit se na původní sólové autorské projekty a začít pracovat převážně s etablující se generací. Nově nastolená umělecká a instalační estetika nás měla zařadit do mezinárodního kontextu současného umění.

Už přes devět let stavíte umělecký obsah instituci, která je zaměřena velmi komplexně —od hudební produkce, divadelního dění až po výstavy současného umění. Sledujete vše jako celek a utváříte tak jednu třetinu komplexního kulturního obsahu nebo pojímáte Galerii NoD zcela autonomně?

Obojí. Myslím si, že se nám v synergii s dalšími produkčními a uměleckými sekcemi prostoru NoD (především s Divadlem NoD) podařilo společně s managementem vytvořit umělecky autonomní tvůrčí jednotky.

Když jsme NoD v roce 2017 přebírali společně s dramaturgicko-režisérskou dvojící Natálie Stýčková Preslová & Janek Lesák, uvědomili jsme si, že se musíme osamostatnit: produkčně i umělecky. Toto osamostatnění vycházelo z potřeby profesionalizovat a zefektivnit jednotlivé složky a procesy. Jsme ale v neustálé vzájemné koordinaci, spolupracujeme spolu i na projektech, kde se naše působnost prolíná, vzájemně si produkčně a technologicky pomáháme.

Je to podobný příběh jako při vzniku samotného prostoru NoD, tehdy „Universálního prostoru NoD“ v roce 1999. NoD vzešel z potřeb umělecké a dramaturgické skupiny Jednotka Krištofa Kintery, která tehdy realizovala umělecký a divadelní program v prostoru hudebního klubu ROXY. Dříve všechny aktivity – hudba, divadlo, výstavy – probíhaly v suterénních prostorách klubu ROXY, ale brzy se začalo ukazovat, že jednotlivé dramaturgie potřebují své vlastní zázemí a místo pro svůj program. Takto se našel prostor o dvě patra výše do něhož se divadelní a umělecké aktivity přesunuly a získaly svou prvotní autonomii: vznikl NoD jako potřeba umělecké „emancipace“.

Co se týče galerijního programu, s prostorem ROXY ale opět úzce spolupracujeme. Již přes deset let dvakrát do roka realizujeme site-specific umělecké intervence do prostoru klubu v rámci hybridního výstavního formátu, série ROXY Visuals: Contemporary Art at Night, která v kulisách hudebního klubu prezentuje současné uměni dalším publikům.

Na úrovni dramaturgií tak NoD funguje jako polycentrická, horizontálně koordinovaná instituce: galerie a další sekce jsou umělecky a produkčně autonomní, ale sdílejí zázemí a průběžně vyjednávají prostorové kapacity, technické zajištění a společné projekty.

Jak byste zpětně za těch devět let vyhodnotil proměnu estetiky, kterou do Galerie NoD přinášíte?

Věřím, že jsme se zařadili právě mezi ty nezávislé výstavní prostory, které pomáhají nejen prezentovat, ale i spoluformulovat otázky a podoby současného umění. Že jsme si osvojili rozpoznatelný instalační jazyk založený na preciznosti, vizuální čistotě a neustálé práci s prostorem a architekturou galerie. Programem reflektujeme mezinárodní estetiku a konfrontujeme ji s lokálními specifikami – a to je něco, co nám má pomoci zprostředkovávat opět onu určitou „autenticitu“.

Pavel Kubesa (* 1983, Opava) se profiluje jako kurátor sólových, původních autorských projektů představitelů nejen mladší a střední umělecké generace, ale také výrazných představitelů generace 90. let. Ve své aktuální praxi se zajímá o setkávání současného vizuálního jazyka s teoretickým aparátem, sahajícím od diskursů sémiotiky, anglosaské analytické filosofie až k přírodním vědám či odkazu klasické filosofie. Formát výstavy pojímá jako příležitost nahlížet umělecké situace a vnější realitu ve vztahu komplementarity a sporu zároveň, stejně tak jako dvě území s nejasně vymezenými hranicemi a různě definovanou propustností. Pokouší se o „čtení“ a zařazení současné umělecké produkce do širšího společenského kontextu a povědomí. Od roku 2017 působí jako art director a kurátor Galerie NoD. Vystudoval estetiku a filmovou vědu a management v kultuře na FF MU v Brně.