Výstava Patrika Adamce Tráva je zelenější (The Grass Is Greener) v pražské The Chemistry Gallery propojuje sochu, malbu a environment v jeden imaginativní celek. Dominují jí syté barvy, měkké materiály a motivy domu, krajiny a hranic, které otevírají otázky domova, identity i emoční lability. Adamcova tvorba je na první pohled hravá a snová, pod povrchem však nese existenciální napětí a znejistění.

Ocitla jsem se v imaginativním světě, ve kterém výrazně dominuje dům. Jak ho vnímáte? Je to objekt, nebo site-specific instalace?

Jako pracovní název jsem si vymyslel, že je to „socho-malbo-objekt”. Hned při vstupu do výstavy je tady to téma domova, je to čalouněný site-specific objekt, který zároveň rozkrývá další mini výstavu, jiný stín, jiný parametr mé tvorby. Sochařská i malířská praxe vypadá dost odlišně, tak pro mne jsou totožné – z toho důvodu, že řeší ty stejné věci, v jádru ducha je téma stejné, ale řečené v jiném médiu. Tahle výstava je právě takové skloubení těch dvou poloh, ve kterých se má vytvořit průsečík.

Jak to popisujete – dům je sám za sebe nejvýraznějším objektem výstavy, ale jeho podoba jakožto domu není ta nejvíce dominantní linie – hlavní je až ten další plán – vstup do něj, resp. obsah domu, který lze nazírat jako ponor do dalších vrstev vaší tvorby či úvahových linií. Dům je takovým rámem pro vstup do hlubší, existencionální, vrstvy tohoto díla.

Vždycky jsem chtěl pojednat vstup do malby. Chtěl jsem vytvořit to, jak se dá do malby vstoupit. To je moje dlouhodobá sochařská ambice. Být tou malbou, stát se jí. Já se bytostně cítím být sochařem. Chtěl jsem vytvořit čalouněný dům, ukázat i obsahově rub a líc v jiném světle. To čalounění je odkaz k plátnu. Je to ten socho-malbo-objekt, je tam skutečně malířské plátno, šeps, malba.

Skutečně vstup do malby, vstup malbou do dalšího média i obsahové vrstvy. I do mysli autora.

Každá výstava je jakýmsi vstupem do mysli autora, o obnažení se. V domě je „myšlenkový foch”, vzorník, ve kterém jsou vyskládány hlavičky. Ty jsou symbolem nádoby. Ztvárňují pocity, myšlenky, vzpomínky. Touto prací navazuji na svou diplomovou, ve které jsem se zabýval labilitou – mojí vnitřní, lidskou obecně i sochařskou labilitou. Tento vzorník obsahuje 182 hlaviček, půl roku práce s pocity, jejich zkoumání, texturování. Nahodil jsem to jako takovou bonboniéru.

Ve fochu jsou i nějaká chybějící místa. Je to otázka estetiky nebo jste se ten den cítil tak prázdně, že jste prostor záměrně i prázdný nechal?

Kdyby to bylo plné, tak je to úplně v pořádku. Ale právě to chybění nechává prostor otázkám – co se tady vlastně stalo? A to je samo o sobě zajímavým podnětem k diskuzi. Cítí se člověk být každý den naplněný? Schopen se vyjádřit? Nebo by chtěl spíš zmizet, rozplynout se?

Jestliže mluvíte o labilitě jako tématu, tak jste docela stabilní, protože prázdných fochů je v díle relativně málo.

Tyto fochy nazývám myšlenkové vředy. Jsou to myšlenky, na které člověk nerad vzpomíná. Často si s sebou neseme břemeno, které není příznivé. Bereme si hodně věci, které si negativně pamatujeme. Spíš si pamatuju, že jsem někdy něco někomu řekl a ten následný divný pocit, který to způsobilo než zážitek z dobrého jídla. A právě ten pocit mi přijde velmi nosný a zajímavý a kolikrát si ho pamatujeme víc, než ty pozitivní věci. Je to určité objevování sebe.

Jdu blíž k té emoční bonboniéře, která je uvnitř domu. Tady tento zážitek byl zřejmě hodně temný: hlavička ve fochu je těžká, tmavá, z bronzu – na rozdíl od ostatních, které jsou hlavně z betonu. Jaká emoce se skrývá v tomto objektu?

Chaos, napětí a frustrace z dotáhnutí této výstavy. To bylo odlité týden předem.

Když jsem sběratelka a chtěla bych si z této emoční bonboniéry pořídit jenom pár hlaviček, je to možné?

Dílo většinou zamýšlím v té sérii tak, jak je.

To znamená – i s domem?!

Kdyby někdo měl zájem o dům, tak ano, ten foch je součástí domu. Ale jeho součástí je i tenhle, trochu opomíjený, objekt –

Zrcadlo, ve kterém se člověk nevidí.

Ano. Je to tak.

Chtěl jste malbou vstoupit do dalšího média, do další vrstvy tvorby. Což se skrze tento dům daří – evokace médiem vstoupit do dalšího média je tady skutečně přítomná. Tohle je vlastně ta dominanta vaší výstavy – dům velkého měřítka je nepřehlédnutelný fyzicky, ale velikost záměru jej přesahuje. I veškeré okolí situace, ve které je lavička nebo plot, jsou prostředky pro vytvoření určitého environmentu právě pro ústřední téma vaší výstavy – Domov. Dál se kolem nás rozprostírá skrze sochařsko-malířské objekty krajina.

Práce na stěnách jsou pro mne malby. Je to konceptuální výstava – malby jsou malbou, ale snažím se vrátit k prvopočátku toho, jak jsem s tím experimentoval na škole. Tam jsem se snažil konfrontovat sochařskou tvorbu s tou malířskou. Jedna série je dělaná akrylovými barvami. Experimentuji s propustností barev, s tahy, se spojením barev a v teorii, jak pracovat s malířským médiem – pořád je to malba, ale už je trochu náročnější, je v ní například svařená konstrukce – rám, připomínající kresbu, kterou jsem si dělal ve stejném měřítku v předloze. Dílo se jmenuje Utopie. Divák vidí dva mráčky, které už tak trochu neexistují. Je tam také duha, která bývá barevná, ale tady je pouze v obryse. Barvy se v duze neobjevují, duha je tady takovým poutačem v krajině, v nebi. Zrezlý artefakt, konstrukt.

Duha je fenomén. Neexistuje snad čistě racionální důvod, proč v lidech vyvolává tolik bezbřehé fascinace a pozitivního nadšení.

Pro mne je důležité, aby dílo vzbuzovalo otázky. Aby k němu člověk přišel a ptal se, proč je to tak, jak to je. Nechci naservírovat vše úplně. Je pro mne důležité znejistění. Znejistění ve výtvarném díle je důvodem, proč by měl člověk vyhledávat umění. Nejen kvůli estetickému požitku, ale i kvůli otázkám, na které si může chtít divák odpovědět v intimním prostředí, čistě pro sebe.

Když vstupujeme k té emoční bonboniéře, do té tzv. hlavy umělce – nebo vlastně kohokoli, proč právě skrze dům? Jakým symbolem je pro vás dům?

Dům je velmi lidský, dá se s ním lehce ztotožnit. Nepotřebuji chodit kolem horké kaše – dům je srdcem, rozumovým centrem. Místem, kam se člověk může vrátit nebo navrátit. V této výstavě se už nechci odkazovat ke skutečnosti, která mne v tvorbě provází – tedy to, že jsem vyrůstal v zahraničí, s čím souvisí i pocity odcizenosti. Nyní se snažím o sdělení něčeho více univerzálního. Dům je nosný prvek, univerzálně srozumitelný, bez ohledu na konkrétní kulturu. Formou je to reprezentace primitivního dětského baráčku.

Nejde tady o reprezentaci architektury, ale čistě o symbol.

Přesně tak.

Dům se objevuje ve vašich dílech velmi často. Nemusí jít pouze o fyzické nebo teritoriální zázemí, ale může to být právě i to duševní zázemí.

A také ego. Může se jednat ale také o překážku. Tohle dílo se jmenuje Samotář a jedná se o idealistický kontrast betonu vůči té načechrané krajině, ve které si chce člověk snad i ustlat a poležet si v ní. Pro evokaci používám molitan. Další obraz se jmenuje Tvoje ego je v mém výhledu a tady je dominantou obrazu betonová chaloupka, která zaclání krajině, vytlačuje slunce. Mám tento obraz velmi rád. Baví mě na něm těžkost, přestože tam ezotericky lítá beton na načechrané ploše. Mám rád to mystérium, jak se věci skládají.

Jak se dohromady skládají určité materiály i perspektivy a jak potom, často ad absurdum, dohromady fungují v obraze. Beton najednou levituje.

A dveře, do kterých se nedá jít. Co se děje za oknem – nějaká růžová utopie toho vysnění, co je domov. Můžu o tom všem dál uvažovat. Jeden z několika myšlenkových pochodů této výstavy tady reprezentuje plot. Ten je metaforou, která mi už od dětství přijde fascinující: že zelenější tráva je na druhé straně. Je to velmi zajímavé konverzační pojítko. Plot je tady o komunikaci – co se děje tam? Nevím, domýšlím si to. Vyvstává vnitřní pocit, který nejsem schopen ovládnout, protože jsem si to vymyslel. A na tomto základě pak vznikají vnitřní negativní pocity.

Plot jako symbol nese více významů: odděluje, taky chrání vlastní prostor, ale zároveň i ze dvou sousedů – přátel, skrze teritoriální vymezení udělá spíš cizí lidi.

Plot zároveň přetrvává čas. Tenhle plot byl skutečně zasazen v krajině. Zrovna jsem plot kvůli výstavě sháněl a kamarád ho vyměňoval. Má skvělou patinu.

Je v něm vepsaná autenticita původního místa. Kdyby šlo o zasazení nového plotu jen kvůli doplnění do výstavy, jednalo by se vyzněním spíš o tendenční scénografii, než o evokaci principů a významů, které tady má plot reprezentovat.

Rád používám věci, které skutečně někde existovaly ve svém původním záměru i v čase.  Mají svůj příběh, své nabytí. Něco zažily. Pokud by tu byl zcela nový plot, bylo by to vyprázdněné. Pouze pro efekt.

Pokud chcete symbolizovat i hloubku prožitku, která neodmyslitelně potřebuje určitý časoprostor, nový plot by ji nereprezentoval. Dřevo, i díky letokruhům, nese paměť. Plot ve výstavě má skutečně mnoho významů.

Je to zároveň i kontrast vůči těm malbám, které jsou idealisticky utopistické a barevné. Lavička také nese svůj příběh, ten dokonce pokračuje a byl dotvořen přímo na vernisáži, kdy ji tady někdo rozsedl. Proto je zlomená. Nebyl to záměr, prostě se to stalo.

Nakonec k té krásné krajině v dílech ta zlomená stará lavička v rámci celkového obrazu utopistické idylky sedne skvěle! Správná ironie a podtržení sdělení.

Na konci výstavy se pak člověk může posadit, byť na vlastní nebezpečí, a podívat se na valery utopistické krajinky. Mám rád ten český pejorativní název „krajinka”.

Češi byli tak slavní krajináři, že se jim tenhle žánr nedá odmyslet.

Hraju si s tou hříčkou. Je to krajinomalba. Je to ale jiná krajinomalba. Zároveň tam hraje důležitou roli opět molitan. Ta snovost, ve které člověk chce prožívat krajinu, aby si v ní mohl odpočinout. Je měkká. Zároveň je taková efemérní.

Většina vašich krajin, respektive její reprezentace, pracuje s krásným letním dnem. Je to nějaký konkrétní den?

Je to pouze symbolika. Nejedná se o námět jako takový. Důležité je, že je to den. Nějaká fáze, ve které se děje něco kolem nás. Mám pak také obraz, který zkoumá dualitu. Je to diptych – Den a noc. Časem chci ještě prozkoumat, co je to ta noc. Lidi hodně řeší právě čas. Den je nepolapitelný.

Díky chronu fungujeme, ale díky kairu bychom třeba naopak víc tvořili.

Den je velmi abstraktní pojem. Když člověk řekne – během dne, tak je to nějaký moment v nějaké sekvenci, ve které se různě skládá a věci se hýbou nekompromisně na základě mých představ o tom, jak všechny věci fungují. Mám rád symboliku mraků. Mraky nezajímají nikoho.

Malba dokáže ukázat podobu mraku. Ve skutečnosti páry a plyny nikdy neudrží konzistentní obraz tak, jak je právě na plátnech možné mrak zobrazit a uchovat.

Ten zásek je skutečně utopický. Zároveň nic nezajímá ani ty mraky. Jen tak si frivolně plujou a laškují v té hmotě.

Éterický vklad do krajiny.

Je to hra estetiky.

Vaše mraky jsou trochu výsměchem těm tradičním představám o vizuální podobě mraků. Včetně měřítka, ve kterém je slunce malé a skoro přehlédnutelné až nepodstatné. Takový autorský humor.

Ano. To bych rád. Barvičky a nadutost jsou taková vábnička, aby to diváka hned nenavedlo na tu notu vážnosti, která se ale může rozkrýt, když člověk chce. Může zůstat i u toho, že je to jen krajinka.

Může si nechat zpestřit den. I těmito dalšími obrazy, které vidíme na další stěně. Mají výrazně menší formát, ale opět si hrají s tvaroslovím mraků, přímými barvami a utopistickou scenérií.

Tady se jedná o nejmenší formát, který jsem touto technologií schopný udělat. Tím tvaroslovím mraků a celkovou estetikou se sám hodně bavím. Dokonce tohle je nejmenší sluníčko, které jsem schopen počalounit. Menší už opravdu nejde. Baví mne i ta určitá surrealističnost. Vznikly na rezidenci v Mnichově. Hledal jsem si různé kompozice krajiny. Jsou to skici.

Jsou to kompozice, které vychází z vaší imaginace nebo jste vycházel už z nějakých existujících krajinomaleb a tohle jsou její výseky?

Hodně sbírám pocity. V některých věcech jsem hodně pomalý a pak výbušný, ale když něco vidím, tak se to ukládá. Uloží se to v nějaké formě a pak to v automatismu vyvstane do díla. Když si kreslím nějakou kompozici, tak mě to musí hodně bavit. Jsou to kompozice, které jsou v něčem hodně vytříbené. Každý obraz je nový. Nikdy nedělám nic pouze pro to, aby to „fungovalo”. Vždy tam řeším něco nového, třeba novou techniku, která pro diváka není vidět, ale je tam – že je to nejmenší obraz, že se dá překrývat… Vždy jsou to nějaké pokusy pro další větší pokusy.

Hledáte tak i limity obrazu.

Ano, přesně tak. Je to neustálá posedlost posouvat se dál. A tříbit možnosti. Když jsem řešil pouze čistou malbu, říkal jsem si – kde je ta socha v tom… Trochu jsem se odklonil a vložil jsem tam betonové zásahy. Sloupy tady v hale, kde je výstava k vidění, jsou zase skvělou možností, jak přenést obraz do prostoru. Mraky a slunce jsou počalouněné a fungují jako obraz v netypickém rozložení v prostoru.

A skutečně tak evokují divákovi vstup do toho vytvořeného environmentu. Připravoval jste si pro tuto výstavu skici? Jak tahle konkrétní instalace vznikla?

Opět skrze pocity. Věci si dopředu kreslím a připravuji. Mám bujnou představu o tom, jak věci v měřítkách fungují. Představoval jsem si to hlavně v hlavě. Předpokládal jsem, že jistá velikost bude fungovat, jiná už ne. Vždycky hledám ty správné proporce. Poté jsem si to změřil a potvrdilo se mi, že to na první dobrou v představě fungovalo. Pak ale zase začnu pochybovat. Je to takový koloběh. A hodně intuitivní.

Intuitivní, ale na základě mnoha zkušeností. U vstupu je ještě jedno dílo – takový vítač.

Je to taková abstraktní hmota, která se tak jako hemží. Postava vítače je v bronzu, zasazená v další utopistické krajině. Pracovní název je Courbet. Mám hrozně rád jeden obraz – Setkání (Dobrý den, pane Courbete, 1854 – pozn. redakce), na kterém je Courbet jako poutník a potkává mecenáše, kteří se ho ptají, kam kráčí. A Courbet s lehkostí odpovídá, že si jen tak kráčí. Můj obraz se jmenuje Nikdo není dokonalý a opět je o těch pocitech. Má velmi atypický formát vůči jiné tvorbě, kterou dělám. Stále zkouším další možná měřítka, kombinace a možnosti, které budou fungovat právě v tom celku.

Forma je nositelkou znejištění, tenze a hodnoty, kterou chcete vzbudit?

Baví mně vytvářet věci, estetický vjem, ale v pravé podstatě – to, co je pak vystaveno, resp. to, co ještě existuje, protože řadu věcí kvůli sebekritičnosti ničím, je to, co zůstalo. A to má v sobě něco, co mne přesahuje. Kdybych si měl osobně vybrat, jestli má vzniknout socha nebo obraz, tak jsou to všechno vlastně jen takové intriky, skrze které chci předat nebo zprostředkovat diváku to, co on sám zná.

Hodnoty, které jsou pro člověka univerzální, ale každý je individuálně prožije.

A proto pracuji i s tou naivní formou.

Aby v díle nepřevažoval vklad a zkušenost autora, ale aby ta naivní forma byla otevřeným polem pro individuální uchopení.

Banalizovat mi přijde nejvíce ryzí a čisté.

Banalizace, která je ale nástrojem pro zpřístupnění univerzálního sdělení.

A do těch esenciálních prožitků, o které mi absolutně jde. Ty beru jako nejvíce podstatné.

Patrik Adamec (* 1994) se narodil v Chomutově, dekádu života strávil s rodiči v americké Floridě. Nyní žije a tvoří v Praze. Na ČVUT studoval architekturu a průmyslový design, absolvoval v Ateliéru sochařství pod vedením Lukáše Rittsteina na pražské Akademii výtvarných umění. Dlouhodobým tématem v Adamcově umělecké tvorbě je figura a protiklad lability versus stability.

Patrik Adamec – The Grass Is Greener
The Chemistry Gallery (Hala 40, Bubenské nábřeží 306/13, Praha 7)
28. 11. 2025 – 25. 1. 2026