Tento měsíc byla v USA naměřena nejvyšší teplota za více než sto let. Evropa stále čelí strachu z jaderné války. Problematika nukleárního odpadu a klimatických změn se stává stále více aktuální a palčivou. Výstava Blues Explosions zkoumá tyto fenomény a klade nepříjemné otázky.

„Návrh je docela jednoduchý: natřít atomové a vodíkové bomby modře.“ Tímto zásahem zamýšlel Yves Klein na konci 50. let exponovat a mapovat místa dopadů atomových bomb. Umělecko-politickým aktem reagoval na testování jaderných zbraní, a to nejen nad Nevadou, jejichž počet a utajovanou (ne)přítomnost chtěl za pomocí svého patentovaného ultramarínu (Kleinova modř – IKB) vizuálně zviditelnit. Skrytou zkušenost místa zasaženého radiací by modré zbarvení intenzivně zpřítomnilo a zaevidovalo.

Zpřítomněním přehlížených fenoménů vážících se nejenom k nukleárnímu odpadu, ale i k problematice klimatických změn, často vytěsněných z naší každodennosti, se zabývá výstava Blues Explosions v Galerii 35m2 na pražském Žižkově. Svým názvem odkazuje právě ke Kleinovi a završuje sérii čtyř výstav Nukleární kultury. Výstava akcentuje problematiku toxického odpadu, jeho vliv na environment, a „výbušné“ 20. století aktualizuje a posouvá v rámci současného diskurzu klimatických proměn a války na Ukrajině (přítomné skrze žlutě natřenou galerijní místnost, která jakoby simulovala ozáření po výbuších a diváctvo uzavírala v sobě).

Dopady odpadu
Výstavnímu prostoru dominuje tapeta česko-londýnské fotografky Veroniky Lukášové natažená přes celou jednu stěnu, jež zobrazuje lokalitu Trinity Site v USA. Zdánlivou nevinnost pouštního „landšaftu“ podlamuje jednak pletivo v popředí, jednak malá fotografie přichycená na plotu znázorňující testovací výbuch atomové bomby ze dne 16. července 1945. Velkoformátový tisk virtuálně otevírá zeď galerie do prostoru pouště a vtahuje mě dovnitř. Imerzi však narušuje přítomnost plotu tvořící bariéru mezi mnou a krajinou. Vytrhává mě tím z klidné kontemplace a signalizuje cosi zakázaného, nebezpečného. Tento zneklidňující pocit, který nemohu setřást, ono cosi se mi poté konkretizuje při bližším pohledu na malý snímek výbuchu. Lukášová tak konstruuje dialog mezi obrazem současné krajiny (64 let po odpálení atomové bomby) a radikálním nukleárním zásahem, který formoval současnou podobu místa.

Do prostoru dramaticky zasahuje instalace litevské umělkyně Ruty Putramentaite sestávající z fragmentů recyklovaných materiálů zapletených do sebe. V abstraktních kouscích a tvarech rozpoznávám kancelářskou židli a komplikovanost dané formy mě vybízí k pohybu kolem díla. Zapomenuté odpadní materiály (dříve komoditní součásti našeho života) nechává umělkyně znovu promlouvat v syntéze organických a anorganických forem, jejichž společným jmenovatelem se stává plynutí času. Konzumerismus, s ním spjatou politiku plánovaného zastarávání a enviromentální dopady kriticky reflektuje ve svých „junk sculptures“, kterými navazuje na umělecké tendence hojně užívané již ve 20. století. V kontextu tapety Trinity Site, před níž je instalace situována, a v kontextu celkového narativu výstavy, si všímám napětí mezi imateriálním znečištěním (radiace v ovzduší propisující se do prostoru zářivě žlutou barvou stěn) a konkrétní, materiální manifestací konzumní kultury, které na mě intenzivně dopadá. Pohybem skrz prostor galerie, jež emituje různé podoby znečištění, se stávám její organickou součástí.

Kapalná dystopie
Novomediální složka je na výstavě zastoupena videoesejí Toxická voda. Projekt představuje kolektivní práci tří autorek (Zuzana Budzaková, Zuzana Řičářová, Viktória Žigmundová) a autora (Ján Cholvadt) pod záštitou UMPRUM a její transdisciplinární a experimentální praxe Planety B (Modulu pro udržitelnost a civilizační problémy). Kolektiv zde formou videa zkoumá úlohu vody při výrobě jaderné energie z hlediska odkaliště po úpravě uranu v Dolní Rožínce. Kombinuje dokumentárně pojatý vizuál s informativní textovou částí. Pocit nejistoty a možného nebezpečí, zakódovaný v krajině ovlivněné uranovým průmyslem, je artikulován skrze televizní obrazovku, z níž se (toxická) voda pomyslně rozlévá ven do prostoru galerie, a nechává mnou rezonovat otázky rekultivace a přístupu k toxickým látkám.

Dystopickou a tíživou atmosféru pak podtrhuje audio stopa Marie Neal, pouštěná v určitých datech, jež vnáší do galerie zvuky z rumunské skládky. Dochází tak k audiovizuální stimulaci, během níž se ke slovu hlásí aktéři často vytěsňovaní z naší běžné zkušenosti, kteří však radikálně ovlivňují planetu a život na ní.

Kam až jsme schopni v rámci konzumerismu a pohodlí zajít a jakou planetu přenecháme dalším generacím?

text: Denisa Michalinová

Blues Explosions
Galerie 35m2 (Víta Nejedlého 23, Praha 3)
29. 6. — 31. 7.