Jakým způsobem přemýšlíme o létu a o všem, co se kolem nás děje? Nemohu nemyslet na příčiny horka a jeho důsledky. Přemýšlím tiše, ale pro sebe nebezpečně. Změny teplot v blízkých dnech asi nedorazí.

Ležím v trávě. Teplé sluneční paprsky se mi vpalují do kůže. Horko mě tetuje pod kůži a spaluje mi chloupky na povrchu. Chce se mi spát, ale nemůžu. Ale cítím se jako kdybych spala. Cítím se jako ve snu. Všechno stojí na místě a hýbe se zároveň.


Takové je léto
Přemýšlím, jestli někdy přijde léto, kdy se budu cítit příjemně. Kdy se budu cítit hezky. A bylo tady někdy léto, kdy slunce nežhavilo chodníky a kdy jsme se každým krokem neroztékali? Kdy mě nebolela hlava při pětiminutovém čekání na tramvaj? Možná. Teď se ale nemám kam schovat. Nemám kam utéct. Nevím, jestli před sebou nebo před sluncem. Jestli ta nekomfortnost, kterou pociťuji je z horka, anebo z něčeho uvnitř mě samotné. A tak zůstávám ležet v trávě.

A slunce pálí dál
Sluneční paprsek si mě chytí a vtahuje mě k sobě. Čím dál víc mě spaluje a já už nejsem já. Měním se v další paprsek slunce. A už mi není horko, jenom příjemně teplo. Zářím a cestuji rychlostí světla. Zároveň mě ta rychlost nevyčerpává. Je mi hezky. Nakonec dopadnu na květ, který mě absorbuje.

Sedmikráska
Najednou mám stonek, listy a květ. Dříve se mi zdávalo, že jsem květina. Taky jsem jí vždy chtěla být. Teď už ale po ničem netoužím. Už mě nic netrápí. Nejsem šťastná ani smutná. Dopadají na mě sluneční paprsky a já rostu na místě. Růst na místě je koncept, který lidé neznají. Ale jako květina jsem takto spokojená. Nepotřebuji růst nikam jinam. Na mém květu přistane včela. Příjemně to lechtá. Kdybych mohla, zasměju se.

Jak by se květiny smály?
Už nemám listy, ale křídla. Odlétám z květu sedmikrásky pryč. Svůj úkol jsem splnila. Létám mezi květinami, blízko u země. Mám důležitou práci. Mám cíl, moje existence má smysl. A nevím, že je ohrožená. Tak letím zpátky do úlu. Cesta je ale daleká a musím si odpočinout.

Přistanu
Dlaní opatrně odeženu včelu, která mi přistála na koleni. Nechci jí nic udělat. Popolétne kousek dál a já už jí nevidím. Doufám, že v pořádku dolétne domů. Jestlipak je včelám horko? Přemýšlím, jak jsme se k takovému horku dostali. Jak se všechno kolem nás brzy promění, pokud se nezmění nic. Pokud my nic nezměníme. Příjemné léto už nikdy nepřijde a já si říkám, jestli má cenu se hnát za růstem dopředu. Když za chvíli nebude kam růst. Dokonce ani na místě.

A má cenu se tím vůbec trápit?
Kdy se to změnilo? Kdy jsem si léto užívala? Možná jako malá, kdy jsem se ničeho nebála. Jenom velkých příšer, které neexistovaly. Hry na schovávanou tehdy byly zábava. Teď už jsem dospělá a bojím se všeho. Ale těch velkých příšer, co existují, se nebojím. Jenom toho, co způsobí. A toho, že se pomalu měním v jednu z nich. Pokud už se tak dávno nestalo. A i když se schovám, nic z toho nezmizí. Jenže to všechno se stane až za nějaký zítřek. To už mě ale nebude trápit. Cítím, jak mě paprsky slunce pomalu spalují. A já je nechám. Ležím dál v trávě a čekám, až mě země spolkne. Samozřejmě ale jenom do té doby, než mi začne zvonit budík, já se zvednu a vydám se zpátky do práce.

Jsem někým jiným.

text: Aneta Brašničková