Barva z kosmu. Barvy z kosmu? Pocházejí z vesmíru, nebo jsou inspirovány nekonečným prostorem? Barvy onoho chladného ledového, avšak krásně tajemného, záhadného všehomíra, jenž nás obklopuje vůkol. Či barvy z nedohledna, kde tušíme a toužíme objevit jiné, další, jistě spřátelené formy života, abychom se na Zemi necítili tak beznadějně sami? Paleta nové výstavy Milana Housera poskytuje dostatek podnětů pro individuální odpovědi každému divákovi.


Kosmos, ten svět sám pro sebe, naše pramáti, či lépe: náš praotec, praděd, kosmos, který je snad bratrem samotného boha, zdrojem naší jistoty, naší víry, naší naděje, že donekonečna můžeme hledat a nalézat, „kolébku mou i hrob můj“, věčná a hluboká inspirace básníků, vědců, snivých umělců. Takové a podobné souvislosti, poetické, filozofické, teologické, astronomické, kosmologické, fyzikální, matematické nebo ekologické, všechny tyto významy kulturní povahy, mající v důsledku existenciální dopady na celé lidstvo, se nám mohou vybavovat, když koncept kosmu, respektive kosmického původu barev nepředpojatě, svobodně otevřeme svým asociačním aktivitám.

Je tu ještě dimenze technologická, perspektiva řemeslné povahy, významy výrobních a konstrukčních kategorií, ještě je tu neopomenutelná architektura produkce. Tyto aspekty zcela přirozeně vzbuzují v divákovi otázky procesní: Jak obraz vzniká? Jak se malují takové obrazy? Čím, na co, jak dlouho, za jakých podmínek? A potřebuje malíř, jako je Milan Houser, štětec?

Obrazy – litiny – objekty
Lité obrazy Milana Housera vznikají po náročné, skrz na skrz promyšlené přípravě. Jednotlivé kroky tvorby zahrnují volbu tvaru obrazu, přípravu formy a rámu, návrh barvy či barev a rozhodnutí, v jakém pořadí, intervalu, odstupu a množství, případně kam přesně bude každá barva nalita. V minulosti jsme mohli vidět rozmanité kombinace a mísení kontrastujících, nebo naopak vzájemně se tlumících barev. Mohli jsme také spatřit díla, která přiznaně pracují s procesem lití a jeho stopy se stávají stylovou figurou s estetickým účinkem: laky zanechávají stopu mísení, samovolně se rozpínají přes hranu blindrámu anebo autor záměrně přelije, aby získal na okrajích obrazu nepřehlédnutelné krápníky, rampouchy a vyschlé kapky.

Takový obraz se skapávajícími okraji se pak rozpíná do prostoru, nelze jej zavěsit na stěnu; autor dílo vystavuje na stojanu, ovšem strnulost materiálu – ztvrdlá odkapávající barva – prozrazuje, že zde už je dávno dílo dokončeno. Takový obraz má morfologicky blíž k objektu než k malířskému plátnu.

Objektově, a dokonce jako vícesmyslovou instalaci mohli diváci vnímat ležící obraz s iniciálami autora, vytvořený roku 2016 pro výstavu Cold-Pressed, Low-Heat v Domě pánů z Kunštátu na bázi kokosového oleje. Čím více diváků přišlo, tím více vyzářili tepla a tím více se olej roztékal, obraz se rozpouštěl, měnil se ve studánku – a tím intenzivněji voněl.

Červený lak stékající po několikametrových vláknech ztuhnul do krápníků, které Milan Houser v roce 2016 svěsil jako hustý lijavec z proskleného stropu v Domě umění města Brna – zde se tehdy připomínala Houserova sochařská průprava. A jeho dekonstrukční přístup k reálným plastikám, jako je například busta učitele národů Jana Amose Komenského zalitá do několika vrstev barvy, řadí autor monografie Sochařské Brno jednoznačně mimo žánr malířství. Tuto tendenci reprezentuje i smáčená plastika v Osíku.

Tato pozorování nás mohou dovést k několika poznatkům: překračování hranic oborové příslušnosti je pro Milana Housera přirozenou složkou tvorby. Zároveň nelze přehlédnout, že dominantní je v obrazové tvorbě barva. Za Milana Housera mluví jeho barvy. Barva je nositelem významu, je výrazem poselství, je cílem poznání, které obraz přináší. Tvarové uspořádání je pouze výrazovým prostředkem, jak konkrétní barvu a přísady nechat promluvit. Proto Milan Houser pracuje téměř výhradně s abstrakcí. Svým způsobem se umělec chová jako výtvarný lartpourlartista. Jako by vycházel vstříc přirozené, čisté formě výrazových prostředků. Jakákoli předmětná konkretizace motivů by zde byla rušivá. Byla by rušivá pro diváka, ale především pro umělce soustředícího se na nalezení správného odstínu. Houser k nám promlouvá svými barevnými tóny, svou osobitě namíchanou paletou. A tady si autor počíná vskutku kognitivisticky. Divák má a smí číst barvy obrazu na základě své zkušenosti! Taková recepce je tvořivá a interpretačně aktivní.

Kognitivistické čtení významu
Nástěnné artefakty – obrazy? Litiny? Objekty? – na výstavě Barva z kosmu jsou většinou založeny na kruhovém půdorysu. Použitím speciálně sestavených a upravených barevných směsí laků s příměsí práškových kovů a rozličných pojiv, jako je uhlí či pryskyřice – technologie vydají každá na samostatné pojednání – dociluje autor působivého výsledku. Každý obraz vzniká postupným litím několika (kolika asi?) vrstev. Při průměru od jednoho do půldruhého metru dosahuje váhy až několika desítek kilogramů. Pro výstavu ve White Gallery připravil Milan Houser dvě základní řady: červenou a metalickou. Vybral rozmanité odstíny a spíše omezenou míru průsvitnosti. Vznik reliéfních obrazů může naznačit doprovodné video, v detailech přibližující chemický proces vření a mísení pryskyřice s přísadami. Do vystavených barevných terčů má divák možnost projektovat své představy. Oživuje pozorované obrazy svými vzpomínkami, zkušenostmi a fantaziemi. Vystavené kolekce tak dostávají chtě nechtě další smyslové dimenze. Byť fikční, ad hoc vymyšlené divákem, přesto intenzivní a uvěřitelné, věrohodné a esteticky působivé jsou všechny tyto individuální projekce. Vzpomeneme si na třaslavé ovocné želé, na babiččin prázdninový dort, na třešňový kompot s mlčenlivými peckami, na bublající hrnec s malinami, na hořkosladkou marmeládu z růžových plátků. Zelenkavý koláč jako by byl z mechu, z řas, připomíná špilberskou studnu za dob její slávy nebo hladinku kiwi-smoothie. A předobrazem další vize byl lesní med či borová smůla? Anebo se nám vybaví pozorování noční oblohy objektivem dalekohledu, pableskující hvězdný prach, pohled do jícnu sopky, tekoucí sklo, kovářská výheň? – Chutě, vůně, představa hebkosti, žáru či iluze pružnosti, které obrazy v divákově mysli asociují, se stávají legitimní součástí estetické interakce. Je to živoucí komunikace, kterou může vést přítomný návštěvník prostřednictvím obrazu s nepřítomným autorem. V cestě jim nestojí žádné mytologie ani teorie o vesmírných bytostech a poselstvích mimozemských civilizací. Esejistova snaha toto pojmenovat slovy je insuficientní. Mentální světy diváka a autora se v tomto okamžiku a galerijním prostoru samy přibližují, tady a teď se zrcadlí – a někde ve vesmíru se propojí. Barvy se proměňují v médium setkání a porozumění.
Jak prosté. Ani tomu nemusíme říkat zázrak.

text: Zbyněk Fišer

Milan Houser: Barva z kosmu
White Gallery (Osík 371, Osík)
13. 6.–26. 9.